Formule 1, (zkráceně F1), je série závodů formulí založena v roce 1950 a je označována za královskou disciplínu automobilového sportu pro takzvané monoposty. Spadá pod Mezinárodní automobilovou federaci (FIA), která je nejvyšší organizační složkou. Mistrovství světa F1 sestává ze série závodů, které jsou označovány jako Grand Prix (Velká cena). Soutěží se na uzavřených autodromech či tratích a městských okruzích různých tvarů a délek. Vozy jsou jednomístné, k tomuto účelu speciálně vyrobené, a jejich technické parametry se mění vzhledem k pravidlům, která se každoročně upravují. Od roku 1950 se pořádá Mistrovství světa jezdců a od roku 1958 pohár konstruktérů.
Evropa je tradičním operačním centrem Formule 1 a nejvýznamnějším trhem. Postupem času si získala tato sportovní disciplína na popularitě a prosadila se ve všech částech světa. Mezi nejnovější pořadatele se zařadili Bahrajn, Čína, Malajsie a Turecko, novými kandidáty na pořádání Grand Prix jsou Jižní Korea, Bulharsko, Rusko, Dubaj a Indie. Je zřejmé, že v zájmu FIA je rozšíření aktivit směrem na východ a do Asie. V USA, kde se uskutečnilo nespočet Velkých cen, se Formule 1 netěší takové popularitě jak tomu je v Evropě. Motorismus ve Spojených státech je rozdělen do tří sérií a je silně ovlivňován politickým a komerčním bojem.
F1 je řízena „Fédération Internationale de l’Automobile“ (Mezinárodní automobilovou federací – FIA), se sídlem v Paříži, na Place de la Concorde. Současným prezidentem je Jean Todt. Finanční a obchodní toky jsou řízeny Formula One Group, spadajíci až do roku 2005 společnosti SLEC Holdings, která prodala počátkem roku 2006 část akcií CVC Capital Partners. Sport a televizní práva kontroluje Formula One Management a tu ovládá Bernie Ecclestone prostřednictvím společnosti Alpha Prema.
Německý pilot Michael Schumacher je rekordmanem v počtu titulů mezi jezdci (7) a Ferrari získalo nejvíce poháru konstruktérů (16). Rakušan Jochen Rindt je jediným šampiónem, který získal titul in memoriam (v roce 1970). V roce 2010 se Sebastian Vettel stal nejmladším mistrem světa F1.
Obsah
1 Historie
1.1 Roky formování (1950–1980)
1.2 Změny po zákazu přeplňování
2 Vozy
2.1 Pneumatiky
2.2 Motor
2.3 Převodovka
3 Velké ceny
3.1 Seznam Grand Prix Formule 1
4 Formule 1 a sponzorství
5 Související články
6 Reference
7 Externí odkazy
Historie
Juan Manuel Fangio s vozem Mercedes-Benz W196 při exhibici na Nürburgringu v roce 1986
Související informace naleznete také v článku Historie Formule 1.
První automobilové závody byly pořádány ve Francii v 80. letech 19. století. Těch se zúčastňovaly automobily poháněné benzínem, parou i elektřinou. Na přelomu století se již začaly automobily v soutěžích rozdělovat do kategorií podle hmotnosti (což byla vlastně první technická omezení konstrukce) a soutěžily prakticky výhradně automobily se spalovacími motory. Přímým předchůdcem Velkých cen byly závody o Pohár Gordona Bennetta, které vypsal americký vydavatel novin a proběhly v letech 1900–1905.
V roce 1906 uspořádal francouzský autoklub (Automobile Club de France) Grand Prix l’ACF (Velká cena francouzského autoklubu). V tom roce době platilo jediné omezení: Vůz nesmí mít hmotnost vyšší než 1000 kg. V dalších letech přibývalo technických omezení (v roce 1907 byla omezena maximální spotřeba, v roce 1908 byla určena minimální hmotnost a plocha pístů motoru). V letech 1909–1911 se Velká cena nekonala pro nezájem automobilek. Závody pro ně byly příliš nákladné.
Do první světové války se pak konaly ještě tři Velké ceny.[2]
S dalšími pravidly ve dvacátých letech se série přejmenovala na Formule Grand Prix; ve třicátých letech se uskutečnilo prvních pět ročníků evropského šampionátu, který byl nazván Grandes Epreuves.
Hned v prvních poválečných letech byla ustanovena Formule A, která se stala základem poválečných závodů Grand Prix, jež prozatím neměly status mistrovství. Několik závodů bylo zorganizováno již v období před druhou světovou válkou. Myšlenka uspořádat mistrovství světa spatřila světlo světa v roce 1947. Hned následující rok byla Formule A přejmenována na Formuli 1, přispěl k tomu i fakt, že vznikla nižší série Formule 2. V roce 1949 se na kongresu zástupců pořadatelů vybralo 7 Grand Prix započítávaných do mistrovství světa. Prvním závodem nově založeného mistrovství světa byla Velká cena Velké Británie v roce 1950. V prvních letech se soutěžilo o titul mistra světa mezi piloty, teprve od roku 1958 se rozdělují body i mezi konstruktéry.
Národní šampionáty pro vozy F1 se pořádaly mezi lety 1960 a 1970 v Jihoafrické republice a Velké Británii. V počátečních letech byla organizována celá řada Grand Prix, které se do mistrovství světa nezapočítávaly. Během 57 ročníků (1950–2006) se uskutečnilo 768 Grand Prix, po skončení ročníku 2007 jejich počet vzroste na 785 – k nim je nutné přidat dalších 368 závodů nezapočítávaných do klasifikace mistrovství světa v období 1946–1983. Z nich byl v posledních letech nejznámějším závodem Race of Champions organizovaný v Brands Hatch. Vinou rostoucích nákladů na provoz týmů a organizací závodů se poslední závod nezapočítávaný do MS uskutečnil v roce 1983. Počínaje rokem 1984 jsou všechny uskutečněné závody F1 součástí mistrovství světa Formule 1.
Roky formování (1950–1980)
Stirling Moss s vozem Lotus–Climax při Grand Prix Německa v roce 1961 na trati Nürburgring.
První šampionát Formule 1 byl ve znamení nadvlády vozů Alfa Romeo a prvním mistrem světa se stal Giuseppe Farina na voze Alfa Romeo 158 před svými stájovými kolegy Fangiem a Fagiolim. Byl to právě Fangio, který v následujícím roce získal svůj první titul ve vylepšeném modelu Alfa Romeo 159, další čtyři tituly vybojoval v následujících šesti letech v různých vozech: Mercedes-Benz, Maserati a Ferrari. Jeho nadvládu přerušil jen Alberto Ascari na Ferrari, který se stal prvním jezdcem, jenž dokázal svůj titul obhájit (1952–1953) a je prozatím posledním italským mistrem světa. Stirling Moss dokázal zvítězit v mnoha Grand Prix, ale nikdy nezískal titul a často se mu přezdívalo nekorunovaný král.
S prvními technickými inovacemi přišel Cooper znovuzavedením středního zdvihového objemu válců (na základě pokusu konstruktéra firmy Auto Union Ferdinanda Porsche během třicátých let), přirozené evoluce úspěšného projektu z Formule 3. Jack Brabham, mistr světa z let 1959 a 1960, je jediným pilotem, který dokázal triumfovat i na voze vlastní konstrukce v roce 1966, a potvrdil tak úspěšnost nové koncepce vozu. V roce 1961 již všechny vozy nastupují se středním zdvihovým objemem válců.
Mike Hawthorn s Ferrari při Grand Prix Argentiny v roce 1958.
Prvním pilotem britské národnosti, který získal titul mistra světa byl v roce 1958 Mike Hawthorn s vozem Ferrari, zatímco vozy Vanwall získávají ve stejném roce jako první pohár konstruktérů. Génius Colin Chapman, projektant a pozdější zakladatel stáje Lotus, konstruoval vozy, které dominovaly formuli 1 ve druhé dekádě její historie až do počátku sedmdesátých let. Dokázal vyzdvihnout takové piloty, jakými byli Jim Clark, Jackie Stewart, John Surtees, Jack Brabham, Graham Hill a Denny Hulme; v tomto období také britští piloti získali jasnou převahu v této motoristické disciplíně, když vyhráli 12 světových titulů v období mezi roky 1962 a 1973.
V roce 1962 Lotus vyprojektoval první vůz se samostatnou skořepinovou konstrukcí namísto klasického trubkového rámu. V roce 1968 přišel Lotus tentokrát s novým zbarvením vozu, opustil tradiční zelenou pro britské vozy a představil monopost vyvedený v červeno-zlato-bílých barvách svého sponzora – odstartovala tak éra sponzorství ve formuli 1. Koncem let šedesátých a začátkem sedmdesátých se změnil také vzhled vozů a aerodynamika, jež až doposud byla pojmem neznámým, získala na významnosti. Na vozech se objevila první křidélka a aerodynamické plošky.
V roce 1979 vznikla FISA (Fédération Internationale du Sport Automobile) jejímž prezidentem byl Jean Marie Balestre. Známé byly především léta se táhnoucí spory s konkurenční FOCA (Formula One Constructors Association, řízenou Bernie Ecclestonem) o kontrolu nad tokem financí, plynoucích především z prodeje televizních práv.
Změny po zákazu přeplňování
Ferrari 054 V10 – motor, který používalo Ferrari v roce 2004
Sezóna 2005 byla také koncem éry desetiválcových motorů v F1. Desetiválcové motory jsou nejpoužívanější konfigurací od zákazu motorů s turbo přeplňováním v roce 1989.
Až do roku 2000 se v oblasti vývoje motorů často experimentuje, ale statistiky jsou přesné a ukazují, že nejúspěšnějšími motory jsou Renault a Ferrari. Renault získal jako dodavatel motorů pro jiné stáje v tomto období celkem šestkrát pohár konstruktérů a pětkrát dovezl pilota k titulu; navíc v roce 2005 již s vlastním vozem získal jak titul mezi jezdci, tak pohár konstruktérů. Renault šel ve vývoji ještě dále a nasadil desetiválcový motor s úhlem rozevření 111° ve snaze snížit těžiště vozu. Takto upravený motor používal ve voze R23 v sezóně 2003, ale jeho hlavní soupeř Ferrari byl úspěšnější s klasickým rozevřením válců 90°. Renault se proto v následující sezóně vrátil k tradičnějšímu rozevření, a to s úhlem 72°. Ferrari slavilo úspěch především v letech 1999–2004, kdy získalo šest pohárů konstruktérů a pět titulů mezi jezdci.
Do sezóny 2006 většina týmů nastoupila s osmiválcovými motory podle nových regulí. Výjimku získal pouze tým Minardi, který nesehnal dostatek finančních prostředků na pořízení motorů V8, a proto mohl používat omezené motory V10. Honda se v roce 2006 představila jako nový tým, když odkoupila akcie stáje BAR. Peter Sauber prodal svou stáj německému koncernu BMW a stáj Jordan koupil ruský podnikatel Alex Shnaider a tým přejmenoval na Midland (ještě v průběhu roku byl tým prodán nizozemské firmě Spyker). Minardi získal Red Bull Racing, a stal se tak prvním majitelem dvou stájí.
Aguri Suzuki, japonský pilot F1, koupil ve dražbě zbytky stáje Arrows, zkrachovalé v roce 2002, a založil stáj Super Aguri. Nové formace přinesly i spoustu dohadů, změn a polemik především okolo používání totožných šasi dvěma týmy. Sezóna 2007 přinesla další změny, tou největší bylo zmrazení vývoje motorů – zákaz experimentů se základními parametry motoru, které definují odlitek bloku, klikový mechanismus, počet válců, zdvihový objem, vrtání, zdvih atd. Naopak připouští se vývoj tvaru spalovací komory, ventilových rozvodů, sání nebo trysek pro vstřikování paliva.
Vozy
Nejúspěšnější vůz roku 1951 Alfa Romeo 159.
Moderní vozy F1 jsou monoposty s motorem uloženým uprostřed. Skořepina celého monopostu je konstruována z kompozitu uhlíkových vláken, aby se docílilo nejnižší hmotnosti a bylo možné vůz vyvažovat posouváním těžiště a vyvažovacích závaží. Celková hmotnost vozu, a to i s pilotem a palivem, nesmí být po závodě méně než 620 kg.
Vozy F1 jsou schopny projíždět zatáčky ve vysokých rychlostech a to díky aerodynamickému přítlaku. Aerodynamický přítlak funguje na principu obráceného křídla, které používají letadla, aby mohla létat. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se poprvé na vozech objevila křídla s obráceným efektem než u letadla. Tím se obrátí i síla, která tlačí letadlo do vzduchu a bude přitlačovat auto k zemi. Vzduch proudící pod křídlem, musí být rychlejší než ten, který proudí nad křídlem. Aby se toho docílilo musí být křídlo zkonstruováno tak, aby spodní část křídla tvořila větší vzdálenost než ta horní.
Renault RS10 jezdce René Arnouxe. Renault byl první, kdo v roce 1977 přišel s turbomotorem.
Pneumatiky
Dalším důležitým faktorem pro rychlý a plynulý průjezd zatáčkou jsou pneumatiky. Ve formuli 1 se od roku 1998 nepoužívaly hladké pneumatiky „slicky“ tak, jako v jiných automobilových sériích, ale pneumatiky s drážkami. Pro sezónu 2009 však pravidla doznala mnoho změn, čímž je dovoleno hladké pneumatiky opět používat. Aktuálně se používají karbonové brzdy, které jsou jednak lehčí a pak účinnější. Všechny tyto komponenty vhodně kombinované mají vliv na jízdní vlastnosti vozu.
Motor
Motory používané v sezonách 2006–2013 jsou osmiválcové s úhlem rozevření 90° o maximálním objemu 2,4 l. s výkonem 750 koní při limitovaných 18 000 otáčkách za minutu. Palivo používané v motorech F1 je svým složením téměř totožné jako běžné palivo pro komerční využití. V předešlých letech se hojně používaly nebezpečné směsi na bázi metanolu nebo směs benzínu a toluenu. Ve vysokootáčkovém motoru se používá speciální olej s podobnou viskozitou jakou má voda. Od roku 2014 se nově používají šestiválcové motory o objemu 1,6 l. s turbodmychadlem a ERS.
Převodovka
Převodovka je připevněna k zadní části motoru a má za úkol přenášet výkon motoru na kola co nejhladším a nejefektivnějším způsobem. Moderní vozy F1 mají osmirychlostní převodovky (do roku 2013 byly převodovky sedmirychlostní) , jejichž ovládání je polosamočinné pomocí elektrohydraulického systému. Pravidla zakazují samočinné převodovky i rychlé systémy dvojspojkových převodovek DSG. Změna převodového stupně je možná jen po přímém pokynu od jezdce. Revolucí v posledních třech letech je používání bezprodlevového řazení nebo také plynulého řazení. Nejde ovšem o plynulou změnu převodových stupňů, tak jak je tomu u převodovek s variátorem (VGT). Ty jsou ve Formuli 1 zakázané. Jedná se o převodovky, které umožňují změnu rychlostního stupně bez přerušení spojení motoru s koly. Takovéto řazení má výhodu v tom, že nezpůsobuje rázy, které zatěžovaly jak vůz, tak jezdce. Nový systém řazení musí pracovat s vyšším mechanickým namáháním a větším namáháním elektronických i hydraulických systémů. Musí se brát v úvahu i to, že ve zlomku sekundy jsou vlastně zařazeny dva rychlostní stupně najednou. Přesto se tento způsob řazení stále více osvědčuje a přináší úsporu až 0,3s na kolo.
Aktuální monoposty F1 mohou dosáhnout rychlosti přes 350 km/h na okruhu, přičemž nejrychlejším okruhem v celém seriálu je Monza. V prvních měsících roku 2006 Honda podrobila svůj monopost rychlostnímu testu v Bonneville Speedway a v Poušti Mojave. S vozem, který odpovídal pravidlům Formule 1, překonali rychlost 416 km/h. Ovšem během závodů je max. rychlost kolem 318 km/h.
Velké ceny
Země označené zelenou barvou hostily velkou cenu F1 v minulé sezóně. V červeně označených zemích se jely GP v minulosti, ve žlutých zemích se chystají.
Počet Grand Prix v jednotlivých sezónách je poměrně variabilní, od 7 v roce 1950 až po 19 v roce 2005. Do budoucna se plánuje až 22 závodů v jedné sezóně, i přesto měl fanoušek tohoto motoristického sportu v minulosti daleko víc příležitostí spatřit zavodit své idoly.
Je pravda, že v roce 1950, bylo jen 7 Grand Prix se zvláštním statutem, který umožňoval výsledek započítávat do mistrovství světa. Jinak se v tom samém roce jelo dalších 16 závodů vypsaných pro formule 1 a dalších 11 závodů jihoamerické série Formule Libre, kde startovali i Alberto Ascari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Luigi Fagioli a další hvězdy. Je až s podivem, že už v roce 1954 se kromě 10 závodů pro mistrovství světa jelo i neuvěřitelných 34 závodů mimo šampionát. Začátkem 60. let se postupně začal zvyšovat počet GP započítávaných do MS a opadával počet závodů bez statutu mistrovství světa. Vzniklo ale mistrovství Jihoafrické republiky a Tasmánský pohár v Austrálii. Až od poloviny 70. let se jezdilo jen v závodech se statutem MS plus v závodu šampiónů v Brands Hatch.
Jack Brabham při Grand Prix Německa v roce 1965. Brabham byl jediným pilotem, který dokázal triumfovat na voze vlastní konstrukce, a to v roce 1966.
Šest ze sedmi závodů prvního ročníku mistrovství světa se uskutečnilo v Evropě. Jediným mimoevropským závodem bylo 500 mil v Indianapolis, které byly zařazeny do kalendáře v prvním desetiletí MS a měly být jakýmsi mostem mezi dvěma naprosto odlišnými světy s různou mentalitou a také s odlišným technickým vybavením. Protože zájem amerických pilotů o start v evropských Grand Prix byl nulový a pokusy Evropanů o 500 mil byly sporadické, byla do kalendáře zařazena Grand Prix USA. Nejprve společně se závodem 500 mil v Indianapolis (1959, 1960), ale ani tento pokus nevyprovokoval u Američanů zájem o formuli 1, proto se od roku 1961 jezdí Grand prix USA jen pro vozy F1. Argentina jako první hostila závody formule 1 na jihoamerickém kontinentu v roce 1953, Maroko v roce 1958 pak první na africké půdě. Prvním závodem v Asii se stala Grand Prix Japonska v roce 1976 a do Oceánie zavítal kolotoč formule 1 v roce 1985 australskou Grand Prix. V 17 GP roku 2007 je zastoupena Evropa, Asie, Jižní i Severní Amerika, Oceánie, schází jen Afrika.
Nový okruh v Soči
Tradičně může každá země uspořádat pod svým jménem jen jednu Grand Prix ročně. Pokud se v jedné zemi koná více závodů (Itálie a Německo po dvou), musí být druhá Grand Prix pojmenována odlišně. Například v Itálii se v Monze jezdila Grand Prix Itálie a v Imole Grand Prix San Marina, v Německu Grand Prix Německa a Grand Prix Evropy. Monza je jediným okruhem, který hostí Grand Prix Itálie od samého začátku a v kalendáři chyběl jen v roce 1980, kdy se Grand Prix Itálie uskutečnila na okruhu v Imole.
Současnou snahou je, aby jednotlivé státy pořádaly jen jednu velkou cenu a pokud možno střídaly různé okruhy. Grand Prix Itálie se proto uskuteční v roce 2007 v Monze a v roce 2008 by měla být na zmodernizovaném okruhu v Imole. Nürburgring a Hockenheim budou od roku 2008 alternovat v pořádání Grand Prix Německa.
Jedním z nových závodů je Grand Prix Bahrajnu, která byla v roce 2004 prvním závodem ve středním východě. Grand Prix Bahrajnu stejně jako Grand Prix Číny a Grand Prix Turecka prezentuji nový směr evoluce ve Formuli 1.
Do kalendáře Formule 1 v roce 2014 přibyla Grand Prix Ruska, která se pojede v Soči, a Formule 1 se vrátí i do Rakouska na okruh Red Bull Ring (dříve známý jako A1-Ring).
Seznam Grand Prix Formule 1
V roce 2015 se po světě konají následující Grand Prix Formule 1[3]
Kolo Grand Prix Okruh Datum
1 Grand Prix Austrálie Austrálie Melbourne Grand Prix Circuit, Melbourne 15. března
2 Grand Prix Malajsie Malajsie Sepang International Circuit, Kuala Lumpur 29. března
3 Grand Prix Číny Čína Shanghai International Circuit, Šanghaj 12. dubna
4 Grand Prix Bahrajnu Bahrajn Bahrain International Circuit, Sakhir 19. dubna
5 Grand Prix Španělska Španělsko Circuit de Barcelona-Catalunya, Barcelona 10. května
6 Grand Prix Monaka Monako Circuit de Monaco, Monte Carlo 24. května
7 Grand Prix Kanady Kanada Circuit Gilles Villeneuve, Montreal 7. června
8 Grand Prix Rakouska Rakousko Red Bull Ring, Spielberg 21. června
9 Grand Prix Velké Británie Spojené království Silverstone Circuit, Silverstone 5. července
10 Grand Prix Maďarska Maďarsko Hungaroring, Budapešť 26. července
11 Grand Prix Belgie Belgie Circuit de Spa-Francorchamps, Spa 23. srpna
12 Grand Prix Itálie Itálie Autodromo Nazionale Monza, Monza 6. září
13 Grand Prix Singapuru Singapur Marina Bay Street Circuit, Singapur 20. září
14 Grand Prix Japonska Japonsko Suzuka Circuit, Suzuka 27. září
15 Grand Prix Ruska Rusko Sochi Autodrom, Soči 11. října
16 Grand Prix USA USA Circuit of the Americas, Austin, Texas 25. řijna
17 Grand Prix Mexika Mexiko Autódromo Hemranos Rodríguez, Mexico City 1. listopadu
18 Grand Prix Brazílie Brazílie Autódromo José Carlos Pace, São Paulo 15. listopadu
19 Grand Prix Abú Zabí Spojené arabské emiráty Yas Marina Circuit, Abú Zabí 29. listopadu