Chrám Satanův

Had Genese
KNIHA I
Chrám Satanův
Stanislas de Guaita
Z francouzského originálu Le serpent de la Genese: Le temple de Satan přeložil Miloš Maixner.
Vydalo nakladatelství & vydavatelství VOLVOX GLOBATOR, Praha 1996 – vydání druhé.
slba
1


Výklad
Po několika povšechných řádcích o stavu ducha a povaze novodobé civilizace je vyložen v Předmluvě „Účel
a rozdělení knihy“.
Dílo „O Hadu Knihy Stvoření“ je rozvrženo do tří knih. (Chrám Satanův – Klíč k černé magii – Záhada zla),
z nichž každá má sedm kapitol, tedy 21 kapitol dohromady.
Dvacátá druhá kapitola tvoří Doslov. Každá z nich odpovídá, pokud s tím hlavní předmět souvisí, jednomu ze
dvaceti dvou listů cikánského tarotu. Není ovšem možné spatřovat v těchto oddílech podrobný výklad dvaceti
dvou tarotových klíčů.
Neboť naše dílo, projednávajíc látku poměrně těsnou, nemůže zabíhat do podobného rozvádění (řádu syntetického,
mathetického, a tudíž nutně a podstatně všeobecného). Předmět, jejž chceme vykládat při světle dvaceti
dvou tajemství, si toto světlo přizpůsobí sám podle své vnímavosti: bude jako zrcadlo odrážet jen ony paprsky,
jež dopadnou na jeho povrch.
První sedmice, Chrám Satanův – se vztahuje k prvním listům tarotu jen velice nepřímo a vzdáleně. Zasvěcenci
však tyto odchylky, které nejsou vlastnímu předmětu tak cizí, jak by se zdálo, dovedou ocenit.
V „Klíči k černé magii“ – v druhém sedmeru – jsme se značně přiblížili vlastnímu bezprostřednímu významu
8.–14. listu tarotu dotýkajíce se ho skoro stále, a příčinu té shody je nutno hledat v přibližné totožnosti látky:
nejedná snad tato kniha o posvátných tajemstvích přírody, jejichž hieroglyfickým znázorněním je tarot? Proto
budeme mít příležitost v tomto druhém sedmeru popsat a vyložit listy, odpovídající číselně sedmi kapitolám, jež
knihu tvoří.
„Záhada zla“ – třetí sedmero – nás trochu vede z této ústřední cesty, nutíc nás k vzdálenějším a méně příbuzným
výkladům. – Avšak třebaže někdy nepřímé, zůstanou vztahy kapitol s dvaceti dvěma tarotovými klíči
přece jen přesné až do konce.
Naše dílo je sestrojeno na magických konstrukčních liniích Tarotu. Ve všech částech má za základ a podporu,
ať už v konstrukci, ať v podkladech, tento mohutný památník esoterické syntézy. Nechť okultisté soudí naši
skromnou práci, pevně opřenou o tyto nerozborné zdi.
2

Esoterní rozvrh díla. Tabulka pododdílů a vztahů.
Kapitoly Odpovídající
listy Tarotu Označení obdobných vztahů Názvy kapitol
Kap. 1. Kejklíř. JEDNO, Základ, Předmět. 1. Ďábel.
Kap. 2. Papežka. DVA, Schopnosti, Podmět. 2. Čaroděj.
Kap. 3. Císařovna. TRÉ, Vztah, Slovo. 3. Díla černokněžnická.
Kap. 4. Císař. ČTVERO, Základ krychlový, Moc. 4. Lidská spravedlnost.
Kap. 5. Papež. PATERO, Vůle, její pomůcky. 5. Černokněžnická výzbroj.
Kap. 6. Milenci. ŠESTERO, Protiklad, Vzájemnost, Střední výraz, Výslednice. 6. Novodobé obměny čaroděje.

Kniha I.

(Prvá sedmice)
Chrám Satanův
Kap. 7. Vůz. SEDMERO, Vítězství, Vyplnění, Plnost, Bohatství, Nadbytek. 7. Květy propasti.
Kap. 1. Spravedlnost. Rovnováha, Soulad. 1. Rovnováha a její Působce.
Kap. 2. Poustevník. Osamocení, Moc nad astrálním. 2. Tajemství samoty.
Kap. 3. Kolo Štěstěny. Příčinnost, Život hromadný, Dění. 3. Kolo Dění.
Kap. 4. Síla. Síla, Prostředky rozvoje. 4. Síla vůle.
Kap. 5. Oběšenec. Dobrovolná oběť, Křížení úrovní. 5. Magické otroctví.
Kap. 6. Smrt. Rozklad, Vybavení. 6. Smrt a její tajemství.
Kniha II.

(Druhá sedmice)
Klíč k černé magii
Kap. 7. Střídmost. Proměny, Změny, Sestavy, Výměny. 7. Magie přeměn.
Kap. 1. Ďábel. Osudné proudy pudu. 1. Nahašh, Pokušitel z Ráje.
Kap. 2. Zhroucená Věž. Zhroucení, Pád, Zoufalství. 2. Pád Adamův (Involuce).
Kap. 3. Hvězdy. Ideálnost, Vykoupení, Naděje. 3. Vykoupení (Evoluce).
Kap. 4. Měsíc. Léčka, Svrašťování (Hereb). 4. Nástrahy cesty.
Kap. 5. Slunce. Skvělost, Bohatství, Rozpínání (Jonah). 5. Hranice Heraklova.
Kap. 6. Soud poslední. Vzkříšení, Obnova, Návrat. 6. Zmrtvýchvstání.


(Třetí sedmice)
Problém Zla
Kap. 7. Blázen. Podlehnutí, Nepořádek, Rozklad, Sebezničení zla vlastními zbraněmi. 7. Šílenství lásky.
Doslov. Svět. Sklad konečný, Mathése. Satan-Pantheos se rozplyne v Bohu.

3
Úvod
V době, kdy píšeme tyto řádky, je rozumový svět plný zmatků. Vítězství strašné epidemie – agnosticismu –
lze věštit ze tří obzvláště pobuřujících příznaků: z šílenství bezohlednosti, z monomanie relativnosti a z horečky
individualismu.
Kdyby novodobý doktor ve zbožné snaze shrnout nauky dávných časů, tak jako dobrý syn vyplňuje poslední
přání svého otce, se bez posměchu dotazoval odkazů prvotních mudrců;
Kdyby učenec, aniž by zanedbával studium faktů, aniž by přerušil obsažné analytické bádání – hledě postupným
výběrem tohoto množství rozptýlených prvků sestavit celkovou všeobecnou syntézu, v níž by se řadily
do čtyř odstupňovaných skupin vědy fyzické, morální, intelektuální a božské;
A kdyby myslitel, jsa méně žádostiv toho, aby se jevil původním, jako spíše upřímným a věrohodným, nespěchal
se zavrhováním veškeré tradicionální autority a raději poctivě bádal v zásadách věčně absolutních, ať již
byly vysloveny jím samým či někým jiným;
Kdyby takovými byli i theologové i učenci a filosofové, bylo by XIX. století vskutku stoletím světla a Paříž
by byla městem – Sluncem.
Avšak není tomu tak. Nehledě k pečlivým pozitivistickým badatelům, kteří neúnavně a bez závěru, jako Pélion
na Ossu, hromadí na mohutné hory drobných fakt nové hory svědomitých poznámek; nehledě ke zbožným,
avšak zaslepeným přívržencům písmeny, která zabíjí, strážným drakům posvátné jeskyně, jejichž jedinou zásluhou
je to, že zachovají nedotčeně symbolický poklad nauky jim samým navždy uzavřené – co máme říci o těch,
kdo dosud ještě pečují o celkový přehled?
Jejich ctižádost se omezuje na podpis na nějaké – ostatně jakékoliv – soustavě, kterou pokládají za vlastní
vynález, a proto předem popírají všechny nauky svých předchůdců a nelekají se v tom soupeření ani nejhoršího
očerňování svých druhů. Nikdo nechce zůstat pozadu ve snaze usvědčit svého bližního z omylů a nesprávností,
ba i z úmyslného klamání.
Jako by vlastní úlohou syntézy nebylo seskupit všechny relativní náhledy v jediný, absolutní názor pravdy!
To je přece ona vysoká věda a Spinoza ji skutečně vymezil řka, že nám představuje veškeré věci „pod způsobem
věčnosti“.
Nicméně, ať se nám zdá svatá věc úplné pravdy v postavení sebezoufalejším, bedlivý pozorovatel má přece
jen právo vedle těchto známek rozkladu a smrti nalézat i stejně patrné stopy obnovy a obrození.
Všecky věci jsou řízeny prozřetelností. Ze škvárů v kelímku se nám vybaví rozžhavený ušlechtilý kov – a i
nový svět ve své namáhavé obnově zužitkuje i nejnepatrnější zbytky starého světa, rozptýlené a znetvořené,
snad k tomu, aby budovatelům nového věku dodaly potřebné stavební suroviny.
Tak je budoucnost napájena minulostí; tak naše nebeská máť1 dává vyklíčit a vykvést neposkvrněnému
životu i na samém mrchovišti smrti, plodné půdě, kterou zúrodňuje legie pomíjivých bytostí, den ode dne se
hromadících.
Ve vzdálených stoletích, kdy vzkvétala mohutnější pokolení, zvláště však ušlechtilejší a silnější než je naše –
neboť byla založena na jednotě syntézy a nikoli na úlomcích analýzy, na zdravé, posvátné hierarchii a ne na
vratké, rušivé anarchii – v těch dávných stoletích se slučovaly víra a věda v jednotné skvělosti, nedílné povšechné
znalosti; kněžství a učitelství byly sbratřeny, ukazujíce dva různé průhledy na tentýž ideál; a úctyhodné
náboženské univerzity shromažďovaly mladé žactvo ke studiu a uctívání pravdy. Kněz a učenec byli sloučeni
1 Sophia gnostiků a později i Boehmova a Saint-Martinova; příroda oživující, choť Ducha čistého; slovem prozřetelnost
neboli všehomírné vědomí principu života.
4

v jedno v osobě hierofanta1, jehož úkolem bylo vést lidi hodné toho jména a zasvěcovat je postupně do čtverné
hierarchie posvátných věd, jakož i konat s jejich pomocí bohoslužby při veřejných obřadnostech. A tak povznášen
trojími křídly studia, rozvažování (meditace) a modlitby, pokračoval novozasvěcenec postupně od poznání
toho, co jest, až k záhadným a nevyslovitelným tajemstvím toho, jenž je věčně.
Tak se projevuje vědecká a náboženská nauka v celém arbitrárním Ramově carství; takovou ji shledáváme
ještě i po rozkolu Iršua a Jonijů, v krajinách, jež jako Egypta Etruské konfederace dovedly udržet v netknutosti
tradicionální podklad starověké ortodoxie.
Kniha „Histoire philosophique du Genre humain“2 od Fabre d’Oliveta nás nenechává v pochybnosti o
pravdě těchto dějinných fakt; tato pravda však ještě zářivěji a patrněji vysvitne pro toho, kdo uvažuje bez předpojatosti
nedávno vyšlé a mnohem podrobnější dílo, spis „La Mission des Juifs“3 od markýze de Saint-Yves
d’Alveydre.
Uražena ve své omezené domýšlivosti, může sice nynější civilizace pronášet posměšné výroky ústy svých
pochybovačných obhájců; může posměškem Voltairovým čelit výkladům epopta, jenž náhle rozevřel závoj,
halící našim zrakům dávné heroické věky.4 Nic však nemůže odporovat na dlouho pevně poznané a stanovené
skutečnosti, a když svatá pravda pronese blesk svého slova, tu záchvěvy tohoto hřmícího hlasu pohltí pískot a
hlomoz buřičů a nespokojenců. Ať jen hvízdači pokračují ve svých úšklebných protestech!!! … Přes to vše tu
zůstává nepopiratelná skutečnost – že hrom promluvil.
Ano, vaše mohutné zbytky, ó tajuplné pomníky věků dávno minulých, svědčí o velikých a posvátných civilizacích,
kdy věda a víra (sjednoceny ve svém principu třikrát svatém) se vzájemně podpíraly: Náboženství
posvěcovalo nauky gnose, a tato opět ověřovala a potvrzovala dogmata náboženství. Prostí lidé přijímali paprsky
světla pravdy skrze broušený krystal esoterických bájí, přiměřeně zeslabené v poměru ke zrakové síle svých
očí, jež by nesnesly plnou záři.
Všechny smířené protivy, všechny roztříděné vědomosti, všechny zahrnuté skutečnosti přecházejí
v naprostou pravdu tak, jako konečné řeky přecházejí v nekonečné moře; taková byla obrovská syntéza, souladná,
hierarchická!… Jako je v lidském těle krevní oběh stanoven žilami a tepnami, tak i v onom ohromném
organismu se křížily dva proudy rozumového druhu, proud vzestupný a sestupný. Jeden vycházeje z množství
skutečných pozorování, směřoval k jednotě absolutní pravdy, nadsmyslné; druhý vyzařuje z této vznešené jednoty,
rozvětvoval se naopak ve světelné kanály, do nekonečna, aby roznesl světelnou rosu na nesčetné množství
prvotně pozorovaných fakt.
Jediná věda, věda bytosti, jediné náboženství, víra v Boha, splynuly ve vědecké obřady či v posvátnou gnosi,
jíž se adeptové povznesli k celkovému poznání božské pravdy.
Vychováni takovou školou, byli lidé té požehnané doby obry, proti nimž jsme my trpaslíky.
Jejich jednomyslný obdiv pozdravil každé velkolepé dílo rozumu a spravedlnosti; – nejlepší z nás, proniknuti
nezdravým nadšením, zbožňují krvavé modly nevázané, hrubé síly.
Naši dávní předkové volali: Ó vlasti má! s očima pozdviženýma tam vzhůru k hvězdnému nebi; my, zpiti
krví a nenávistí provoláváme tak, klopýtajíce přes čerstvé hroby nových jatek a sníme při tom o nových ještě
krvavějších hekatombách.
Nejsme příliš lehkověrní, domýšlejíce se, že nadejde opět příští doba vědy a světla? Podobni neurvalému
římskému centurionu, jenž přezdíval Řekům barbaři, nemáme dost polehčujících slov pro hrdiny starověkých
civilizací. Jsouce apoštolové skepticismu, posmíváme se jejich prosté víře; jejich posvátné nadšení vzbuzuje
útrpný úsměv, v nás, kteří máme dost síly jen ke konání zla.
A kdyby ti mrtví vstali? … – Při pohledu na náš shnilý život by se nám Ram i Zoroaster mohli podobně
vysmívat, kdyby necítili spíše potřebu zaplakat nad námi a nad naším domýšlivým úpadkem.
Měří se snad hodnota civilizace množstvím ojedinělých, empirických, analytických poznatků, rozvojem
průmyslu, přepychu a bohatství? Tyto věci mají jistě svoji druhotnou důležitost ve vybudování společenského
stavu; avšak skutečná cena jisté společnosti se zajisté měří rozvojem rozumovým a mravním, rovnováhou jejích
ústrojných úkonů a zvláště stupněm dokonalosti její jednotné soustavy.
Nepopiratelný pokrok pozitivních věd, důležitost a rozmanitost jejich použití, obrovský rozvoj průmyslu,
zdánlivý blahobyt velkých národů, jež stále a stále pohlcují národy drobné; všeobecný nárůst hmotného bohatství
(význačná známka sobectví), účinné rozšíření osvěty, sice zajisté dobrodějné, avšak jinak značně primitivní;
1 Hierofant byl asi tím, čemu říkáme metropolitní biskup a rektor university, kolem něho hierarchicky se kupící
kněží-učitelé dostávali název mágové.
2 Paříž, J. Briére 1822, 2. sv. 8°.
3 Paříž, Calman-Lévy 1884, 8°. 1 sv. velké 8°.
4 Heroické časy – název stejně pochybený jako „časy předhistorické“ neboli „bájeslovné“, avšak chceme-li být
pochopeni, nezbývá nám, než užívat názvů již posvěcených obyčejem.
5

nevzbuzují v nás všechny tyto úkazy pokroku v moderním významu toho slova klamné dojmy o hodnotě a
všeobecnosti evropského společenského stavu?
Avšak i jen při povrchním pohledu na otázku našich společenských poměrů, jeví se nám být tento stav i
nadále tak záviděníhodný?
Nuže, vejděme sami do sebe a dovolávejme se svého svědomí, aby podalo spravedlivý rozsudek!
Nynější stav? – Hle jeho plody:
Ustavičný rozbroj mezi vědou a vírou, tuhé zápasy stoupenců autority a liberálů, zdivočilejších a nesmiřitelnějších
než kdy jindy; – slepý pozitivismus, odnímající neplodnému eklekticismu nejosvícenější hlavy, jestliže
tyto hlavy nezabřednou dokonce do hanebného individualismu skeptiků – militarismus, zachvacující vše: měšťanstvo,
stavějící kasárna, a kasárna, utiskující měšťanstvo; – socialismus, příliš často se družící k nihilismu,
aby společně vítězily dynamitem anebo na popravišti. – Hospodářství politické, vyčerpávající svůj um na zastírání
nevyhnutelných, ohromných státních úpadků, předběžných známek ještě horších převratů. – Hospodářství
polní, v Evropě ubité volnou výměnou – – – všechny výsady konané ve jménu svobody, všechny bídy, páchané
pod heslem rovnosti, a všechno děsné sobectví, skrývající se za štítem bratrství; jsou to příznaky civilizace
opravdu prospívající?
Odpověď nemůže být pochybná pro toho, kdo nynější dobu porovnával nikoli s césarskými věky asyrskými
a římskými (nepatrnými zbytky rozpadávajícího se ohromného sociálního státu), nýbrž s oněmi třemi tisíci pěti
sty lety míru ve znamení Skopce, kdy všesvětová Ramova říše rozlévala své skvělé světlo, tak živoucí a sladké,
že vzpomínka na „zlatý věk“ zůstala v paměti lidstva jako útěcha v přítomnosti a naděje do budoucnosti.
Jakých hmotných, rozumových i mravních bouří bylo třeba k tomu, aby byla svržena do prachu ona ušlechtilá
budova, tento posvátný velechrám souladného, věčného obojetníka, sociálního Adama-Evy? Ale navzdory
sžíravé moci staletí – čelíce Saturnovi a jeho kose, Neptunovi a jeho trojzubci, nedbajíce Marta a jeho ostrého
meče, zříceniny oné velkolepé minulosti trvají dále: ještě tu nalézáme obelisky a pylony, pokryté hieroglyfy…
Skrytá duše oživuje tyto kostry minulosti, a přijde den, kdy se mocným slovem otřesou hlubiny oněch šedesát
století starých hrobek a zdánlivá smrt vydá stále více stárnoucímu světu tajemství života.
Očekávajíce den, kdy posmrtné slovo vítězně vytryskne z kostí posvátného starověku, rozluštili řídcí myslitelé
hieratické nápisy zřícených chrámů, značky povržených rukopisů: jsou i s to, aby kázali s náležitou opatrností
nové Evangelium…
Dost dlouho již dával Kristus bolestný zaznívat do světa z výše svého kříže nejhroznějšímu výkřiku, jaký
kdy z úst člověka vytryskl, z úst Boha, na okamžik v kruté trýzni nejvyšší zkoušky podlehnuvšího tak, až pochyboval
sám o sobě: „Eli, Eli, lamma sabachtani!“
Nyní je blízko doba Krista vítězného: Přišel, aby trpěl, posvětil se svou krví a projevil se v smrti… A nyní se
vrátí, aby dobyl, v míru ovládl a životem vítězil…
Ježíš – Kristus je sluncem – ideálem člověčenstva: v Jeho Evangeliu je třeba hledat zákon života věčného,
neboť je tam obsažen celý Jeho Duch. On sám nás však upozornil, (nesmíme na to zapomínat), že je tu závoj,
který je nutno roztrhnout, chceme-li, aby se nám zjevila Minerva ve své cudné a obdivuhodné nahotě: Písmena
zabíjejí, pravil, jen Duch oživuje…
A právě následkem zapomenutí tohoto božského předpisu se stalo, že moderní doktoři nechápou Kristovo
Evangelium o nic lépe, než pochopili Mojžíšův Sepher, Proroctví Ezechielovo, Danielovo a Izajášovo, Apokalypsu
sv. Jana. Berou svaté knihy doslovně, připisujíce nedostižným geniům, jakými byli Mojžíš, Zoroaster či
sv. Jan, nejapné slátaniny, v něž se promění Pentateuch, Avesta či Apokalypsa, když překladatel, přidržev se
doslovného vyprávění,1 z něho opomene vybavit ukrytou vědu, zapomene probudit zakletou princeznu, jež
v očarovaném lese – neschůdné spleti alegorických povídek a symbolů – očekává prince vysvoboditele, který ji
má polibkem navrátit životu.
II.
Ukázali jsme propast, jež náš společenský stav dělí od onoho, jejž Ramův genius udržoval po třicet pět století
ve dvou třetinách tehdy známého světa; neboť důkazy toho jsou hojné a tvrdíme ještě jednou – zlatý věk
není bájí, nýbrž království Boží na zemi bylo v oněch pradávných dobách skutečností.
Posuzujíce současnou civilizaci podle oné civilizace dávnověké, vytkli jsme z protikladu hranice – bohužel
tak úzké – její rozumové a mravní úrovně. A přes relativně ohromný rozvoj poznatků, jímž se chlubí naše pozitivní
věda, jsme s to tvrdit, že i na tomto poli porovnání nevypadne v náš prospěch, právě tak, jako na obou
polích druhých…
Dosud jsme nemluvili o osudném „hadu“. Čtenáři se bude zdát, že těchto několik předchozích stránek do
naší knihy nepatří; nepatří sem však pouze zdánlivě.
1 Jež skutečně není žádným vyprávěním.
6

Neboť esoterický výklad – naprosto neznámý – Mojžíšova textu nemůže být podán, aniž by nebylo předem
poukázáno na společnou nevědomost, jakou prokazují doktoři, jde-li o skrytý význam posvátných knih. A na
druhé straně, dříve než poukážeme, jak velice je náboženská exegese šablonovitá a povrchní, je nutno osvítit i
agnostickou povahu moderní civilizace, pravou příčinu této rutiny a lehkomyslné povrchnosti.
Je již na čase naznačit cestu, kterou musíme proběhnout. Ona „Genesis“, jíž rozumějí doktoři pouze ve
hmotném smyslu, skutečně odporně zvrhlém a anthropomorfním, ona „Genesis“, v níž je skryta vědecká pravda,
ohromující svou vznešeností a hloubkou,1 nám podává text studia, jež vyplní postupně tři knihy: neboť chceme
rozvinout dva okultní smysly tohoto textu, když jsme dříve vyložili obvyklý, démonický smysl.
:2yhla hwhy hvj rva hdvh tyx lkm 2wrj hyh vxnhw
(Sepher Beraeshith, III.1.)
Tak zní ona věta v mosaické hebrejštině; pověřený překlad nám podává pouze doslovný význam, hmotnou
skořápku: Neboť; had byl uzpůsoben mnohem jemněji než všechna zemská zvířata, jež Hospodin Bůh stvořil.2
Fabre d’Olivet, ponechávaje skrytému duchu prozářit temnou korou litery, překládá: „Neboť prvotní přitažlivost
(žádostivost, sobectví) byla převládající vášní všeho elementárního života (vnitřní vzpruhou) přírody, výtvoru
Jehovah, bytosti bytostí.“3
Ať tomu je s oběma překlady, zdánlivě si odporujícími, jakkoliv, prosíme čtenáře, aby laskavě poshověl;
vnitřní smysl mosaického textu vysvitne během vývodů sám. V této chvíli nám stačí načrtnout děj prvotního
hříchu tak, jak si jej nejzávažnější theologové představují podle vyprávění Vulgáty.
Svět povstal z chaosu, vyvolán tvůrčím slovem, a první člověk, uzpůsobený k obrazu samého Boha, sdílel se
svou družkou (které dal Bůh zrodit se z jeho boku tajuplným rozdvojením) radosti rajské zahrady, určené za
jejich nesmrtelnou vlast.
Vše, co mohla země v nejkrásnějším rozpuku pod polibky Slunce vyslat, to vše zdobilo onen pozemský ráj;
byly to oslňující divy zeleně a velkolepých květů.
A tento první pár prostomyslných milenců se procházel – jako králové tvorstva – tou nádherou stvořenou pro
ně samé. Jen jediný strom byl zakázán jejich zvědavosti. Čtyři řeky, vyvěrající v jeho kořenech, rozlévaly se
jako kříž do dálky, dělíce ráj na čtvero poloostrovů, soupeřících spolu krásou i plodností. A řekl Pán člověku:
„Toto je osudný strom znalosti dobrého a zlého; jeho plody přinášejí smrt, nedotkneš se jich.“
Avšak tvrdí se, že přitažlivost zapovězených věcí začala mocně působit již na první ženu, že zapomenuvši
hlubokých tajemství své nově zrozené lásky, nebyla s to odtrhnout se z blízkostí stromu a v polosnění, okouzlena
si šeptala: Protože plod dává smrt, proč bych ho neokusila? Bible (třeba říci vše) podává jiný výklad: ono
pokušení, jež sžíralo Evu, připisuje hadu, který číhal svinut na kmeni onoho stromu. Avšak dle náhledů Adamových
prapotomků se zde asi Mojžíš dopustil omylu.
Jděme však dále; neboť naší povinností je zůstat věrnými Mojžíšovu vyprávění, či spíše autorizovanému
překladu Genese.
Tedy had pravil ženě: „Aelohim tě oklamal; ten plod nedává smrt, ale činí Bohu podobným odvážlivce, jenž
ho okusí…“
A již méně nerozhodná čtveračka vztahuje ruku po zlatém ovoci; je po všem – podléhá pokušení …
Avšak po této neposlušnosti se Eva nemůže na nepravé cestě zastavit: potřebuje manželovu spoluvinu; okusila
ovoce, dává ukousnout z jablka i Adamovi, jenž zváben zločinem, chvěje se při vzpomínce na Něho, jenž jej
může každým okamžikem zavolat…
Již se rozléhá hlas Páně a pár zděšen poprvé prchá, pocítiv hanbu z nahoty svého těla.
A když konečně Adam a jeho sličná svůdnice vstoupili před tvář rozhněvaného soudce, byli pokryti jakýmsi
oděvem z fíkových listů.
– Adame, kde jsi?
– Pane, uslyševše hlas tvůj, skryli jsme se před tvou tváří ze studu, protože jsme nazí.
– A kdo ti zjevil tvou nahotu? … Tys tedy pojedl ovoce stromu?
– Žena, kterou jsi mi dal za družku, mi je nabídla a běda, ochutnal jsem též…
– Proč, ženo, jsi tak učinila?
A ubohá Eva, rozplývajíc se v slzách, odpovídá: – Had mne svedl…
– Budiž tedy proklet, hade (dí Pán), mezi všemi stvořenými živočichy! Budeš se plazit po břiše a požívat
zemskou neřest. A položím nepřátelství mezi ženou a tebou, mezi potomstvem jejím a tvým…; z její krve se pak
zrodí panna, jež nohou zdrtí tvoji hlavu, a ty se budeš pokoušet ji uštknout do paty.
1 Mission des Juifs, str. 66.
2 Viz kteroukoli bibli.
3 Caïn, Paříž, 1823, in 8°, str. 27 a La langue hebr. rest. Paříž 1815 až 1816, 2. sv. 4°. – Sv. II. str. 95.
7

Nato, obrátiv se k ženě: – Údělem tvým budiž práce a strádání; v bolestech budeš rodit a budeš otrokem
svého muže…
A ty – (pravil ještě Pán k muži), za to, že jsi podlehl pokušení ženy, že jsi s ní jedl zapovězené ovoce: země
bude tvojí vinou prokleta, bude neplodná a vzdorná. Ustavičná práce bude tvým životem, chléb budeš jíst v potu
své tváře až do dne, kdy smrt vrátí tvé tělo v prach, z něhož jsi povstal…
Potom Aelohim, oděv oba viníky do hrubé kůže, vyhnal první lidský pár z kouzelného ráje, a na prahu ráje
postavil chéruba s plamenným mečem, aby navždy zabránil jejich návratu. –
Asi tak se nám jeví v přibližné podstatě Mojžíšova báje o prvotním hříchu; tedy tak se jeví v obměně nejvíce
hmotné a zastřené, tak jak nám ji podávají překladatelé buď skutečně naivní, anebo stavící se naivními.
Tážeme se nyní, kdo že je oním mystickým, hrozným hadem, jehož proradnost přivedla k pádu Evu i
Adama… A podle různého smyslu této alegorie upravíme rozdělení svého díla.

III.
Kdo je tím hadem?
V obecném, zjevném smyslu jsme snadno uhodli: je to duch zla, proměnivší se v plaza; je to věčný nepřítel
či hebrejský Satan.1
V prvním významu esoterickém je to astrální světlo, ono neúprosné fluidum ovládající pudy, všesvětový
roznášeč elementárního života, osudný působte narození i smrti, závoj neviditelna, za nímž se skrývají různé
hierarchie mocností, jimž slouží zároveň jako závoj i jako nositel. Tato bytost hyperfyzická – sebe nevědomá a
tedy nezodpovědná za své skutky, je právě tak vrchním vládcem čaroděje, jako oddaným sluhou pravého mága.
– To be or not to be… Je třeba se za každou cenu stát jeho pánem, nechceme-li se stát hříčkou mocných proudů,
jež v něm víří podle nezměnitelných zákonů.
V nejvyšším esoterickém smyslu zosobňuje had prvotní sobectví, tuto tajuplnou přitažlivost sebe k sobě
samému, jež je vlastním principem všeho rozdělení: onu sílu, jež podněcujíc veškeré bytosti k odloučení od
prvotní jednoty a svádějíc je k považování sebe samých za střed všeho okolí i k zalíbení se ve vlastním já, byla
příčinou i pádu Adamova.
– Uvedený citát z Genesis nás vede k záhadě zla: v něm je třeba vidět popis pádu člověčenstva, jak hromadného,
tak i individuálního, za nímž následuje – jako nevyhnutelný doplněk – veliká epopej vykoupení.
Odtud vychází trojné rozdělení našeho díla2 na tři části:
1. Chrám Satanův. Tato první kniha bude zkoumáním zvláštních, význačných Satanových skutků: Černá
magie s hnusnými praktikami, očarováním a kouzelným pácháním zla. Vytkneme tu pekelné prameny černokněžnictví.
Nebudeme se bát vyhledat knížete věčných temnot v jeho jeskyni a uzříme na sabatu hnusného
kozla, s ženskými prsy, kterého adepti těchto odporných hodů byli povinni „políbit pod ocasem, na znamení
neomezené úcty a pokory“.
2. Klíč k černé magii. – Ve druhém dílu „Hada z Knihy stvoření“ podáme skrytý význam báje o Satanovi. –
Studium astrálního světla jako hlavního činitele v temných dílech goëtie nám dovolí vrátit se k obřadům a výjevům
dříve uvedeným a rozebrat je v jejich příčinách i skutečných účincích podle nauk kabaly a hermetismu, tak
dlouho skrývaných.
3. Záhada zla. – Třetí kniha bude filosofickou syntézou celého díla: v ní se dotkneme veliké záhady zla a
pozvedneme, ovšem pouze do té míry, do jaké nám to naše svědomí a naše zasvěcení dovolují, obávaný i dobrodějný
závoj, který očím „profanum vulgus“ zakrývá veliká tajemství magie. – Chceme zajít tak daleko, jako se
dosud žádný adept neodvážil, až k oné krajní hranici, tak hrozné k překročení, kde emblematický chérub
s plamenným mečem v pěsti ohrožuje oslepením odvážné pozorovatele slunce ze všech sluncí nejoslnivějšího.
Co je zlo? Stvořil je Bůh? Jaký je původ zla, nemá-li skutečného principu? Co je v pravém významu pád
člověka v ráji? Čím byl veliký Adam před pádem? Co se z něho stává potom? V čem se ztotožňuje tajemství
stvoření s tajemstvím pádu a vtělení?
V čem je tajemství vykoupení doplňkem obou předešlých? Kým je Vykupitel? Kristus bolestný? Kristus
vítězný? Jak se kabalisticky vykládá patero hebrejských písmen hwvhy jména Ježíš? Jak je z esoterického
1 Není to zde tím, co nazýváme „pozitivním smyslem“ symbolu, nýbrž naopak nešťastným pokusem překladu
vrcholného. Pozitivním smyslem může být pouze skutečné faktum. – Např. Chrám Satanův nám dá příležitost
probírat takové opojení v jeho nejhorších projevech, v celém šílenství jeho působení: takže naše první sedmice
bude jakýmsi hromadným výkladem pozitivního smyslu emblému, jakož i chybného vrcholného významu, jaký
mu připisuje příslušník profánního davu.
2 Viz tabulku nazvanou Esoterický rozvrh díla. Je zbytečné zde znovu uvádět to, co jsme uveřejnili na počátku
této knihy, pokud se týče počtu, souvislosti a rozdělení 27 kapitol na tři sedmice a Doslov.
8
hlediska rozřešena otázka sociální? Jakým způsobem se nedostupná Jednota odhaluje rozumovému světu trojností
a projevuje se čtverností ve světě hmotném? Kam směřuje vzestup? Co je nirvana?
Budeme bez vytáček odpovídat na všechny tyto otázky, i na některé jiné a ukážeme, jaký výklad může dát
křesťanským dogmatům filosof, zasvěcený do tajemství kabaly.
To je náš jediný úmysl, a abychom zakončili předmluvu této knihy, jež nechce zkalit mír a klid žádného
svědomí, dovolíme si podat zde bez poznámky, co jsme napsali r. 1886 ke konci stránky, ve které jsme psali o
Kristových dílech: „Tohoto božského poslání se zde z opatrnosti nechceme dotýkat; neboť tam, kde počíná víra,
by bylo vhodné, aby se vždy věda zastavila, chce-li se vyvarovat smutných nedorozumění…“ A vždy, kdykoli se
během této krátké studie zmíníme o věcech náboženské víry, prohlašujeme jednou provždy, že nejsme naprosto
směrodatnými ve věcech víry a že zde podáváme lidi i věci z výlučného stanoviska lidského rozumu, aniž bychom
vůbec chtěli dogmatizovat.1
Stanislas de Guaita
1 Essais de Sciences maudites 1., Au Séuil du Mystére par St. de Guaita (Paris, Carré, 1886, in 8°) str. 13.–14.
(Na prahu tajemství.) Druhé vydání, v trojnásobném rozmnožení textu, s obrazy. Paris, Carré, 1890. 8°. – Str.38.
– Česky vyšlo první vydání ve vydavatelství „Sfinx“, Kr. Vinohrady. 437. 1921.

9
CHRÁM SATANŮV
Chrám Satanův (první kniha Hada z Knihy stvoření) bude věnována výhradně popisu zvláštních a význačných
Satanových děl (obecný, obvyklý smysl Mojžíšova emblému: Had).
Obšírnější vysvětlující výklady tu nelze podávat, leda namátkou; rovněž ještě z důležitějších důvodů zde
nelze probírat nauky esoterické. Černá magie nemá nic společného s vyšší vědou.
Omezíme se tu na pouhý popis a seřazení skutečných či legendárních případů bez pokusu podat další
vědecký výklad. Jedině, když se naskytne příležitost, se budeme snažit vyznačit popis tak, aby se z něho dala
vycítit autentická či iluzorní povaha příslušných příběhů.
Teprve ve druhé sedmici (Klíči k černé magii) bude vyložena celá nauka; ve třetím dílu (Problém zla) nabude
metafyzická syntéza celé knihy jakéhosi vzezření pevnosti, celistvosti.
Varuj se, milý čtenáři, učinit si povrchní či ukvapený úsudek: takový úsudek by byl odvážný!
10

1. a
Ďábel
Kejklíř – Jednota – Princip – Předmět – Ďábel
V obecném slova smyslu – společném všem těm, jež božská věda nepočítá mezi své adepty – představuje
had z Genese ďábla zloducha, zosobněného v Satanovi.
– Satan? Ďábel? Zloduch? … Jděte, tropíte si snad žerty! Kdo kdy viděl tento přízrak, utvořený z dýmu? Kde
jinde se zjevuje, než v mlhách porušené a nezdravé obrazotvornosti, či v temném kaleidoskopu představ slabých
a bázlivých duší? … Což již někdy na sebe vzal tvar dostupný smyslům, kterým jedině věříme? Nikoli; právě
tak, jako Bůh, jeho tyranický protivník, právě tak, jako Bůh, jeho nelítostný katan, – ani Satan nikdy neprojevuje
svou přítomnost ve vesmíru… ďábel! Pane, nechtěl byste mne poučit o tom, kde sídlí? – Materialistovi,
který takto mluví, nedá nikdo zcela jednoduchou odpověď: – Bydlí ve vás!
Všude, kde hnilobné temnoty záporu, urážejícího rozum člověka, zakrývají vnitřní duševní zrak a zatemňují
onen vnitřní smysl, jímž člověk tuší a chápe božství a víže se k věčnému – všude tam je Satan přítomen
v metafyzické podobě: jako blud.
Všude, kde zvrhlost hlodá na ubohých duších, až je přivede k přetržení všech pásek pospolitosti, jimiž jsou
navzájem vázány k jiným duším: všude, kde pochybovačnost porušuje svědomí do té míry, že již nerozeznávají
spravedlnost od bezpráví, – všude tam Satan sídlí Pod tvarem psychickým: jako „sobectví“.
11
A konečně všude, kde svobodná lidská vůle, uvádějíc přírodu (toto zrcadlo božství) v nejhroznější lži, přinucuje
ji k zapírání jejího nebeského pratvaru tím, že klade libovolný nesouzvuk zlých individuálních vůlí na
místo moudrého souladu povšechných zákonů, tam je Satan v pojímatelné podobě, jako ohyzdnost.
Blud, slepota ducha! Sobectví, nezdravý výdech duší! Ohyzdnost, znetvoření těla!… Taková je vždy ohyzdná
Satanova silueta, odrážející se v trojím světě myšlenky, citu a věcí vnímatelných.
V třetím díle své knihy probereme důkladně povahu této podivné bytosti; v tomto díle nás zajímá jenom
obecný lidový význam emblému. Opravdu se obdivujeme opatrnosti Církve učící, s jakou vždy odmítala jakýkoli
výměr Satana a jeho říše, ponechávajíc svým doktorům, aby sami navrhovali vlastní rozluštění, ovšem na
účet jejich vlastní autority, nikoli neomylné.
Různé texty sv. Písem se zmiňují o existenci ďábla: to je jisté; avšak výklad těchto neurčitých textů zůstává
svobodný: In dubiis libertas.
Theologům je dovoleno bít se pro i proti; žádné rozhodnutí z Říma „ex cathedra“ nedává této nauce tvar
článku víry.1
Co se týče obecného mínění o ďáblu, je asi takovéto: Anděl, kleslý ze své prvotní skvělosti, tvor svržený do
propasti, protože se chtěl vyrovnat Stvořiteli a soupeřit s ním v jeho mocnosti. Satan s legiemi spoluviníků
obývá prokletá místa vnějších temnot, kde je jen pláč a skřípění zubů.
Zde se podle obecné báje svíjejí působcové věčného Zla v křečích věčné agónie. Smíchán se svými odbojnými
druhy, zuří Satan nad svou věčností. Jedinou útěchou, která je mu v jeho neštěstí dovolena, je rostoucí
zástup zatracených duší, jež hledí svádět jako záludný a proteovský pokušitel během jejich pozemské zkoušky,
právě tak, jako kdysi v podobě hada přivedl Evu k pádu magickou přitažlivostí zapovězeného ovoce.
Neboť je třeba říci, že poněvadž jsou pouhými duchy, třeba nečistými – ďábel i jeho věrní mají podle lidového
názoru i podle mínění mistrů Písma vzácný dar všudypřítomnosti… Totiž mezitím co v podzemních temnotách,
in inferioribus terræ, pykají za své zločiny, probíhají i svět živoucích, kde číhají na každou duši znavenou
a kolísající na cestě dobra, hotovi těžit z nejmenší nerozhodnosti ve prospěch armády zla a vzrůstu
pekelných legií.
A tak se v samém ovčinci a pod ochranou dobrého pastýře odehrává rekrutýrka pro dravé vlky, … a ovečky
podléhají jedna po druhé.
Hle, jak je zneužito smyslu krásného a hlubokého Ježíšova rčení: „Mnoho je povolaných, málo vyvolených!“
Jak se lze potom divit, že agnostičtí theologové, podporovatelé tak žalostných nejapností, zůstávají bolestně
rozhořčení, když je nějaký amatér nezvratné logiky užene do úzkých, vystřeliv proti nim šíp úskočné námitky: –
Bůh, pravíte, je všemohoucí, vševědoucí, nejvýš milosrdný a dobrý. A přece učíte, že většina lidí je zaslíbena
peklu. Protože i theolog musí být důsledný, vyplývá z toho, že Bůh sám chtěl zlo i peklo…
Marně činíte námitku o nezadatelnosti svobodné lidské vůle, neboť, nepředvídal-li Bůh zneužití této svobodné
vůle, tu jeho vševědoucnost vykazuje mezeru, jestliže je předvídal, nemohl mu však zabránit, tu nemohu
věřit v jeho všemohoucnost; když pak konečně je předvídal a mohl mu zabránit, neučinil to však, popírám, že by
byl nejvýš dobrý.
Vždyť jen právě proto, že tyto politováníhodné theologické předpoklady byly hnány do krajnosti, připadl
vzletný básník a myslitel Jos. Soulary na toto skvostné a ďábelské rouhání:
ET VIDIT QUOD ESSET BONUM…
Řek’ člověk: Vše chtěl jsem věděti a vše již vím,
V mém těsném domově již nejsem na svém místě;
Prožil jsem již svůj čas, proběhl jsem svůj prostor;
Hrozím se života a země se mi hnusí!
A řekla Země: Mé lůno vysýchá a ledovatí
a mléko mé mění se člověku v jed;
rakovina hříchu, která jej zachvacuje,
šíří se mi až na kost. – Dál rodit se mi nechce!
1 Prosím katolíky, aby si toho pečlivě všimli. Marně by namítali, že různí papežové tu rozhodně projevili své
mínění. Tato mínění postrádají autoritu a cenu, protože tlumočí jenom náhled dotyčného papeže, jakožto doktora
bohosloví a nikoli jako neomylné hlavy církve. Vždyť papež se stává neomylným jen tehdy, když vstoupí na
stolici sv. Petra, aby kázal jistou nauku urbi et orbi. Takový je význam přívlastku „neomylný“. A i zde vymezuje
a ukládá věřícím pouze učení, které bylo již dávno tradicí v církvi. To je katolická nauka o této věci, na což
nesmíme zapomínat.

12
Nebe řeklo: Blesk rezovatí na plamenném meči
A anděl nudí se na svatém prahu – čekaje marně, –
že vyvolenec z vyvolených započne konečně řadu.
Peklo řeklo: Satan již dost má hromadění
odsouzených, jichž tolik je v přeplněných jatkách.
Slovo řeklo: Nicota! Jest započíti znovu.1
Nedýchá těch čtrnáct veršů vskutku děsem, zvláště poslední verš? Avšak taková je – to je třeba uznat – skutečně
logická výslednice záhady, vyslovené filosofy ze sakristií výrazy tak odvážně naivními.
A zatímco logikové jako Pierre Bayle vyslovují s úsměškem pekelný výměr, který jsem uvedl, zatímco oni
řídcí poetové, kteří zůstali mysliteli jako Soulary, se odvažují použít božské mluvy k tak mohutným zneužitím
slova, theologové si lichotí, že rozluštili děsivou záhadu Zla a vyčerpávají svůj um v neplodných disputacích o
„milosti účinné“ a „milosti postačitelné“. Anglický doktor Swiden tvrdí v tlusté knize,2 že zavrženci se svíjejí
v ohnivé sluneční hmotě, neboť slunce je prý Peklem viditelným prostému oku.3 Dom Calmet rozebírá s pádnou
vášnivostí panictví sv. Josefa a nejzávažnější doktoři neodvolatelně usuzují, že sám ďábel osobně řídí tanec
stolků a klobouků!
Jděme však dále. – Báje o pádu andělů je obecně příliš známa, ba populární, než aby bylo třeba ji zde celou
opakovat.
Stačí podotknout, že Mojžíš nečiní ani nejmenší zmínky o vzpouře andělů. Mluví ovšem o jistém Nahaš-i,
vxn (čtenářům již známém), což je běžně překládáno výrazem „zeměplaz“ či „had“; vypráví i o plodném spojení
Beni-ha-Elohim 2yhlah ynb či synů Božích s dcerami lidskými, tajuplném sňatku, z něhož vyšlo mocné
pokolení Gibborim 2yrbg nebo Nefilim: – 2ylpn, z kterých překladatelé učinili obry. Nezdá se však, že by
izraelský theokrat přejal, nic nedokazuje, že by vůbec znal článek o pádu andělů.
Třetí kniha Mojžíšova (Leviticus) se ovšem mimochodem zmiňuje o duších Aoboth twbwa, inspirátorech
sibyll; nic bližšího však nepraví. První z autorů Starého zákona Job označuje pod jménem Satan 3fv ducha
z osmé hierarchie kabalistů (Beni-Elohim), obdarovaného Hospodinem zvláštním posláním pokušitele. Potom
též jedna nejasná, neurčitá Izajášova věta bývá obvykle vykládána jako narážka na padlého anděla. – A to je
vše.4
Studium talmudu by se zdálo nasvědčovat tomu, že hebrejští kabalisté přinesli tento článek, určitě převzatý
z dvojné theologie Zoroastrovy, teprve z babylonského zajetí.
Každý může vidět v tom, co zbylo z Avest (posvátných knih Parsů, sepsaných oním hierografem), věčný
protiklad Ahuramazdy či Ormuzda (Moudrosti živoucí), boha dobra, – a Angramanyu či Ahrimana (Zle smýšlejícího),
boha zla.
Tento, jakýsi božský Attila, za sebou vleče hordy nesmiřitelných a prokletých Dewů, s nimiž neustále přepadá
a znepokojuje nebeského Dobroděje, obklopeného svatou legií Amšaspandů. Proto Ahriman5 opodstatňuje
název, vyvozený z výkladu kořenů v ten smysl, že jej lze přeložit slovem: Zlo-obmýšlející.
Pospěšme si říci, že praví zasvěcenci esoterického mazdéismu viděli v Ormuzdovi a Ahrimanovi pouze vzešlé
principy, vyšlé z nevyslovitelné příčiny – Času bez mezí – jež se opět jevila být sama projevem jednoty,
skryté ještě nevyzpytatelněji (viz Vendidat Sadé, 36. ha). Ostatně jak jsme uvedli v knize „Na Prahu Tajem-
1 Josephin Soulary, Poésies complétes (Lemmerre) Ephemères str. 119.
2 Recherches sur la nature du feu de l’Enfer et du lieu ou il est situé. Přeložil Bion. Amsterdam 1728 in 8°.
3 Téze, přijatá Péladanem v knize „Istar“ a hájená v lyrické básni „la Légende de 1’Inceste“. Musím připomenout,
že jednotné tradice všech theosofů souhlasí naopak v tom, že slunce je pro náš svět hvězdou v nejvyšší
míře rajskou, jsouc místem pobytu blažených duší.
4 Slovo Shathan ovšem nalézáme v Numeri (IV. knize Mojžíšově) dvakrát: je to substantivum vzaté příslovečně
ve smyslu protivy (latinsky adversus). Příklad: :wl 3fvl 1rdb hwhy 1alm bcytyw, což je možné
přeložit: „A umístil se vyslanec Jod-hévé na cestě, aby byl překážkou (Shathan) jemu“. (Numeri XXII., 22)
Podavše tento smysl hebrejského slova Shathan, upozorňujeme jak blízký je význam ďábel témuž smyslu.
Ďábel (řecky διαβολος pochází od διαβαλλω, „v cestu vrhám“; je možno lépe přeložit pojem „překážka“?
5 Je to zajímavý fakt, jenž dovoluje vyložit, proč po babylonském zajetí rabínové v bezosobním Nahaši
(Pokušiteli) chtěli vidět určitou, osobitou bytost, jakéhosi Boha zla. Zvláštní shodou je přívlastek, jejž Mojžíš
připisuje ke slovu Nahash, právě slovo Haroum či Harym, od čehož slovo Ahriman či Harym-an (mazdejský
význam pro protivníka) se liší jenom příponou určovací částice augmentativní.
13
ství“,1 tvořil obojetný pár Mithras-Mithra v očích adeptů princip, zjednávající rovnováhu mezi Ormuzdem a
Ahrimanem. Obecný dav však věc takto nepojímal a z tohoto nepochopení povstaly nesčíslné zmatky a zla.
Manes, snaže se později naočkovat mazdejskou nauku o dvou principech křesťanskému učení, sotva vzniknuvšímu,
otrávil tak řka prameny mystického života: jeho hnusné kacířství, ač tolikrát stíhané spravedlivými
kletbami, se množilo a šířilo pod různými proměnlivými útvary jako zločinný sen. Nauky nejlepších doktorů jím
byly nakaženy. Rozumí se, že mluvím i o těch, kteří nejohnivěji potírali postupující manicheismus.
Toto kacířství je pravá morová rána lidské myšlenky Nákaza se všude ujala. Bez Manesa a jeho stoupenců,
často bezděčných, by byl Nahaš harym i nadále považován za neosobní přírodní sílu, za kosmického činitele,
zkrátka, nebyli by z něho učinili theologického strašáka; – a ona hnusná, šaškovitá ďábelská příšera by nyní
nezneuctívala křesťanské nauky, kdyby ji tehdy dovedli očistit od posledních manichejských stop.
Několik veršů Apokalypsy (knihy nepochopitelné pro všechny, kdo neznají veliké kabalistické klíče) zde
bude na místě. Neboť, přičítá-li se obyčejně báji o pádu andělů smysl agnostický a slovný, je třeba uznat, že
v tom mnoho zavinilo špatné pochopení těchto veršů:
„Hle, veliký ryšavý drak o sedmi hlavách a desíti rozích a na jeho sedmi hlavách sedmero diadémů.
A jeho ohon táhl třetinu nebeských hvězd…
Veliký boj nastal na nebi: Michael a jeho andělé bojovali s drakem obklopeným a podporovaným jeho stoupenci.
Avšak tito nemohli dlouho vzdorovat, a od té chvíle bylo nemožné opět nalézt jejich místo na nebi.
A veliký drak byl svržen s nebes; on, jenž je tím hadem, svůdcem celého světa; on, jehož pojmenovali ďábel
a Satan…“ 3fv (Apokalypsa, kap. XII., verš 3. až 9., passim).
Ve zjeveních sv. Hildegardy, psaných prý z nařízení slova, čteme tyto věty o Luciferovi: – „Tu pak všechny
hvězdy jeho armády, hroužící se až dosud v jasné, světelné vlny, dnes úplně vyhaslé, zdají se být černými uhly,
vypálenými ohněm. Neodolatelný vichr je smetá k severu, na protilehlou stranu trůnu, do propastí tak nedozírných,
že nikdy nebude někomu dáno je opět spatřit.“2
Tyto řádky světice jsou patrně výkladem předchozích veršů.
Markýz Eudes de Mirville, původce tohoto obdivuhodného přirovnání, se zmiňuje o skutečnosti, kterou byl
překvapen: že totiž moderní astronomie oceňuje mezihvězdnou mezeru v nebeské části, dostupné jejím nástrojům,
asi na třetinu. Následek těchto různých srovnání je pro markýze záblesk světla, jímž je do jisté míry až
oslepen. Jak lze nevidět v tom onu třetinu Tsebaotha, již ryšavý drak smetl svým ohonem při pádu do propasti?3
Popírá-li kdo tuto zjevnou věc, musí prý – nemít dobrou vůli… Ostatně, nechme pana de Mirville, oslněného
náhlým zábleskem. – Raději pokračujme ve svém pátrání o podstatě dyarchické nauky.
Protiklad dvou principů tvoří nauku starší než je Zoroastrova, nauku, která se datuje od prvých kosmogonických
indických cyklů. – „Příčin u vzniku této nauky (praví Fabre d’Olivet v obdivuhodném výkladu
»Kaina«) byla stará tradice Indů, v níž se praví, že již na počátku světa se géniové zemského severu a jihu rozešli
kvůli nápoji nesmrtelnosti, jehož výlučné držení si chtěl každý z nich zabezpečit. Tato rozluka vedla
k dlouhým, hrozným bojům, jejichž výsledkem bylo úplné zničení géniů jihu; zvaných Assury, a jejich zotročení
geniy severu (zvanými Dévy). Tato tradice, kterou najdeme skoro v týchž výrazech i v Eddách Skandinávců,
byla známa Egypťanům, Řekům i Římanům pod jménem: »Boje bohů proti obrům«.“ (Caïn, str. 169.)
To je dost zajímavé: vítězové se učinili bohy a násilím dali přemoženým obléci ďábelskou podobu. Tak,
domnívám se, že by tu řekli skeptikové spíše naivní než neuctiví…
Snad, uzpůsobujíce příliš věrně věci tam nahoře podle věcí pozemských,4 představují si s plným přesvědčením,
že kdyby vzbouření na nebi mělo místo neúspěchu zdar, byl by dnes Jehovah odsouzen k rohům a drápům,
určen k podřízené, nepěkné úloze našeptávače špatných rad! –
Zlo by se v tom případě stalo dobrem; zbabělostí by pak nazývali odpouštění urážek, skromnost nízkostí,
čistota by byla hanebností… A s hříchy a neřestmi by to bylo naopak: pýcha by se stala duševní velikostí,
lakomství moudrostí, nadutost a zloba by byly známkou velkomyslné duše, nestřídmost a rozkošnictví zárukou
fyzického i morálního zdraví: lež i pokrytectví by byly důkazy obratnosti a bystrosti ducha.
Je možné, aby myslící lidé uráželi sami sebe takovými klamnými závěry? Jsou skutečně k politování ti, kteří
důvěřujíce nemožným vývodům mazdeismu, nepochopeného či zvrhlého, si zatvrzele neuvědomují, že v boji –
tajemně znázorněném tímto hlubokým symbolem – dobro zvítězilo právě proto, že je zákonem, pravidlem, sou-
1 Druhé vydání, str. 35.
2 Scivias…
3 Skrytý smysl pádu andělů je skutečně ve vztahu k existenci ohromné hvězdné armády, avšak tento vztah je
zcela jiný, jak naznačíme v knize III. – „Problém zla“.
4 Příliš, pravíte? A zásada Hermova: quae superius sicut et quae inferius?… A metoda obdoby, základ a měřítko
okultismu? Jak si ty věci srovnáte se svými slovy? – Tím, že nechám odpovědět Louise Lucase, otce této metody,
tímto přirovnáním: člověk je obrazem Božím, a přece Bůh proto není pouhým živočichem – obratlovcem.
14
ladem, zkrátka proto, že je dobrem; – a že nutnou, neomylně předem předpokládatelnou příčinou, jež činíc zlo
náhodným a pomíjejícným je předem určuje příštímu zničení, je právě to, že zlo je nepořádkem, libovůlí, bezvládím,
a že je zváno zlem.
Snad se bude někomu zdát podivné, že tak naléhavě zavrhujeme nauku o dvou principech, pramen, podle
našeho mínění nikoli dvojsmyslný, všech těch zvrhlých šíleností, zdroj všech krvavých výstředností, v nichž si
liboval středověk (abychom se přidrželi jediného, ale politováníhodného příkladu): neboť konečně všechny
národy měly své báje o zloduchu. Ať již se nazývá Typhon jako v Egyptě, či Čutgur u Mongolů, nepřestává
snad být démon vždy démonem?
Tak snad myslí mnozí lidé, jimž musím ke své lítosti odporovat. Zde nám jde o princip, na to je třeba ještě
znovu upozornit.
Nuže, třebaže ty různé příklady neblahých božstev odlišují jen sotva, postižitelné odstíny formy, pravím, že
Ahriman (považovaný – ostatně neprávem – za absolutní princip zla, stejně věčný jako Ormuzd, absolutní princip
dobra) se rovněž tak hluboce liší od Typhona (či od kteréhokoliv jiného emblému zla nahodilého, relativního),
jako se blud liší od pravdy, nebo jako se liší temnoty od světla.
Existenci zla nelze popírat; jinak je tomu s jeho podstatou. Jeho projevování ve vesmíru je právě tak nepochybné,
jako projevování se mrazu v zimě, či tmy v noci. – Jakmile se však objeví světlo, stín zmizí; jakmile
zavane teplý větřík, je po mrazu: neboť stín i mráz jsou nadány jen relativním trváním; nedostává se jim vlastní
podstaty, protože jsou negacemi. Právě tak i zlo je přechodné, nahodilé, místní.
Dávat zlu podstatu znamená totéž, jako ji upírat dobru; potvrzovat vlastní trvání drbla jako absolutního zla
značí zapírání Boha. Konečně tvrdit, že stávají absolutnosti dobra i zla zároveň, je totéž jako rouhání
v náboženství, jako nesmysl ve filosofii.
Svědomí pobuřuje, rozum uráží, ani ne symbolické zosobňování neblahých mocností v modlách většinou
směšných a odporných, nýbrž zbožnění zla, převlečeného za absolutní princip pod mythologickou podobu,
jakoby protiklad principu dobra, stejně povýšeného na božství.
Avšak zloduch není pouze tam, kde se člověk rozhodl vztyčit jeho názorný obraz, vydaný tak jaksi obecnému
zbožňování. Zajisté, abychom odhalili ďáblovu osobnost ve všech jeho pohanských podobách, je nám
třeba jen letmo přehlédnout některé z model, zobrazujících víceméně naivně síly, považované za působce zla; ze
všech stran tu vidíme vystupovat z mlh děsivé přízraky, jakmile počneme sledovat v proudu uplynulých časů
pomíchané pozůstatky antických civilizací a barbarství. Pátrejme bedlivým okem po obou březích času: vedle
božstev, jež národové prohlašují za neblahé a jež se domýšlejí uctívat nábožnou hrůzou, budou se nám zdát i
jiná ďábelská, třebaže je národy neoznačily odstrašujícími přívlastky. Avšak obřady, jimiž byla tato božstva
uctívána, je potřísnily nezapomenutelným hnusem…
Zda jsme pochopili celou esoterickou hloubku pověstného textu „Žalmů“: „Omnes dii gentium dæmonia
(sunt)“ (Žalm XCV, 5). Je právem svobodné lidské vůle porušit i nejvznešenější pojmy – a dle patrného mystického
zákona, každý náboženský symbol, je-li hanebnými obřady, se již tím proměňuje v modlu, ve kterou se
vtělí Satan.
Jsou to vtělení Satanova, oni upíři starých Keltů, Thor a Teuad (či Teutates), jejichž žízeň volá nenasytně
ústy tisíců druidek z temnot noci bez konce po uspíšeném vinobraní lidské krve!
Satanovo vtělení, onen bronzový Moloch s býčí hlavou, modla Ammonitů, s široce otevřenou náručí, aby
stiskl oběti, jejichž maso sžírá rozžhavený kov jeho vnitřností! – A onen Belphégor z Palestiny, vousatá modla,
z jejíchž otevřených úst vystupuje místo jazyka obrovský phallus: božství méně ukrutné, avšak ještě hnusnější,
výlučně žádostivé, praví Philon, obětí výmětových a polučních!
Satanova vtělení, onen Adramelech (vznešený král) a tenedský Mélicertos (král země), k jejichž nozdrám
místo myrhy vystupoval čpící dým masa, páleného na žhavém oltáři, kde mladé matky obětovaly své prvorozence!
A král much, onen syrský Beelzebub, jehož podoba přitahovala všechny komáry celého kraje, protože se
pečlivě dbalo na to, aby stále prýštila čerstvou krví!
A bůh Mendes, pantheistický tvar egyptské syntézy, nebyl snad vtělením Satana, když fanatismus lidu obětoval
chlípným choutkám kozla, chovaného v ohradě jeho chrámu, cudnost panen a pel mladých manželek?1
Přejděme ke krajům Středozemního moře. – Mám se zmínit o holdu velice podobném, jaký vzdávaly matrony
nejvznešenější posvěcené nestoudnosti Priapů dovážených z Lampsaky v Itálii: model dřevěných, vždy
nestoudných, pod vrstvou cinobrového nátěru, umístěných na prahu zahrad a dvorů? – Je mi třeba zmiňovat se o
hanebnostech jistých etruských božstev a o necudných obřadech, konaných o slavnostech dobré bohyně?…
1 Viz Jablonski: „…Nempe Thumi in templo Mendetis, mulieres hirco huic se submittebant (Panth. Egypt, liber
IL, ch. VII).“
Je tu úzká příbuznost s Bafometem Templářů, jenž byl také symbolem pantheistické syntézy a jehož uctívání
(lze-li věřit aktům procesu) bylo neméně hnusné.
15

Mám opakovat všechny skandály, které přivodily smutnou pověst zvrhnuvších se mysterií, všechen onen
nepravý lesk pobožnosti, jímž se dlouho halily ohavnosti svatyní?
Satan-Pantheos, hrozný a mnohotvárný, přizpůsoboval se tisícerým zevnějškem, aby poskvrnil všechny
oltáře.
V časech Messiášova příští dostalo slovo žalmů plného významu: kolik bohů, tolik démonů: Omnes Dii
gentium dæmonia. Proto pohasl svit všech hvězd na mystické obloze, když se na východě zatřesklo božské
slunce, vzcházející v Betlémě!
A přece, všechny ty modly byly jen mytologickým znázorněním nejvyšších mocností: byly to starobylé
symboly dokonalé vědy a poesie mnohdy velkolepé, hodné zajisté veškeré naší úcty. Pouze ony hanebné obřady
a krvavé uctívání byly příčinou jejich zneuctění. Obřad poskvrnil mýtus, svatyně klesly v opovržení a oživující
duch odletěl daleko od trosek mrtvé písmeny.
Bylo by zajisté úmorné vypočítávat všechny prokleté tvary, v nichž se zalíbilo Satanovi, uchvatiteli božských
obrazů. Není jediná země, kde by neřesti, povýšené na božství, neměly své poskvrněné oltáře. Nelze se
bez údivu dívat na ony hyeny a šakaly španělské emigrace, jež zdeptaly v XVI. stol. mladé a pokojné civilizace
Mexika, a Peru, omlouvat jejich hanebnou a zbabělou ukrutnost tím, že prý Nebe nemůže shlížet na lidskou krev
třísnící oltáře oněch pohanů. Tytéž hrůzy v Mexiku, jako jindy v keltských lesích; což se více podobá oněm
dolmenům druidských obětníků než zašpičatělý kámen, na němž američtí kněží každodenně obětovali nesčetné
oběti před posvátnou sochou boha – plaza Vitzliputzli?
Ba i nyní v devatenáctém století, v srdci Hindustanu, jejž Anglie tak tvrdě hněte do západnického tvaru
svými levhartími spáry, zdali i tu neslyšíme ďábla hlasitě požadovat svůj poplatek pod podobou boha Šivy a
bohyně Kálí, krále sebevraždy a královny vražd?
Chtíce ušetřit čtenáře podrobností ukrutných trýznění, v nichž si libují samotáři a fakirové, vždy hotovi
k jakémukoli zmrzačení pod rouškou záslužného umlčování těla, zmíníme se alespoň o divoké radosti Šivových
fanatiků, kteří ve svém nadšení dobrovolně podstupují hroznou smrt: rozdrcením pod posvátným vozem božstva.
Vůz spočívá na čtyřech mohutných kolech, jež rvou maso obětí a drtí jejich kosti; vědí to, a přece se
s výkřiky radosti, se zábleskem dobrovolné oběti v očích vrhají v celých zástupech na cestu strašlivé modly!
Co říci o netvorné Kálí – pohlcovatelce lidi –, k jejímuž uctívání již nestačí sami kněží, nýbrž celá ohromná,
společnost Thuggů, tajných ctitelů bohyně, se rozvětvuje po celé Indii. Tito vyznavači věnují celý svůj život
ukojení krvežíznivosti svého božstva, přičemž se nebojí ani dočasného opuštění vlasti (oni, Indové!), aby
odpravili předem označené oběti, kdyby tyto, snad varovány, chtěly vystěhováním ujít neodvratnému osudu.1
Christian ve své knize „Histoire de la Magie“2 podává poslední slova jednoho z thuggských náčelníků, pověstného
Durgy3, jehož se anglické policii podařilo lapit. Ta slova ta jsou význačná a zasluhují být uveřejněna.
„Naši bratři, pravil Thug svým soudcům, se dozvěděli, že cizinec, o němž mluvíte, hodlá odejít s průvodem
padesáti mužů. Utvořili jsme proto zástup třikráte silnější a očekávali jsme je v džungli u místa, kde se zdvihá
podoba bohyně Kálí. Protože je nám naším kněžstvem zakázáno vcházet v jakýkoliv boj, neboť oběť je bohyni
tím příjemnější, čím ji smrt stihne neočekávaněji, nabídli jsme oněm cestujícím další cestu společnou, abychom
se vzájemně chránili před nebezpečím. Přijali naši nabídku bez podezření; po třech dnech se z nás stali dobří
přátelé…; každý cizinec kráčel mezi dvěma Thuggy. Noc nebyla příliš temná a za matného svitu hvězd jsem dal
svým druhům znamení. Hned z obou Thuggů, střežících každou obět, jí jeden vhodil oprátku na krk, druhý ji
chytil za nohy, aby ji podrazil. Útok se stal rychlostí blesku a byl neodolatelný. Mrtvoly jsme zavlekli do blízké
řeky a rozešli jsme se.“
Ind si nečinil iluze o osudu. jenž ho čeká; to lze vidět z několika závěrečných slov, jež pronesl: – „Jen jediný
muž nám unikl; avšak bohyně Kálí má nad ním oči otevřeny: jeho osud je dříve nebo později zpečetěn! Co se
mne týče, byl jsem dříve perlou Oceánu, dnes jsem zajatcem… Ubohá perla je spoutána: probodnou ji a zavěsí ji
na provaz, aby se hanebně vznášela mezi nebem a zemí. Tak tomu chtěla veliká Kálí, aby mne potrestala za to,
že jsem jí nedal počet mrtvol, který jí patřil. Ó, černá bohyně, tvé sliby nikdy nejsou marné, ty, jež se se zálibou
nazýváš Koun-Kálí (požíratelka lidí), ty, jež bez ustání piješ krev démonů i lidí!“4
Jak sám předvídal, byl Thugg oběšen…
Těch několik trudných příkladů nám může postačit; ony zajisté plně opravňují název „Satanova vtělení“,
který jsme přiřkli oněm hnusným modlám.
Od smutné skutečnosti přejděme k tradicionálním bájím starého světa. Jakkoliv se nám budou zdát málo utěšující,
přece se na chvíli odchýlíme od výjevů skutečného barbarství, u něhož bylo třeba se zastavit.
1 Z toho, že v posledním čase se Angličanům zdařilo omezit počet podobných hromadných vražd, by bylo mylné
soudit, že ona společnost již neexistuje.
2 Paříž, Turne et Cie., s.l.; 1. sv. 8 s rytinami.
3 Durga je jedno z mystických pojmenování Bohyně, matky bohyně Kálí (Bhavani, Šivova manželka).
4 Histoire de la Magie, str.39–40.
16
I zde nás hojnost a různost dokladů nutí k výběru. Grimoáry rabínů jsou v tom ohledu velice bohaté: co hlubokých
poučení je tu obsaženo pod rouchem těchto bájí, mnohdy přihroublých a skoro vždy pochybné příchuti!
Dalo by se povědět mnoho o Cacopneumatice talmudistů a adeptů kabaly. Ti, kdo se drží litery bájí, přičítají
oněm doktorům učení stejně nesmyslné jako směšné co do úlohy pokušitele a povahy prvotního hříchu. Odhalíme
ostatně celý esoterický dosah zmíněných bájí.
V Zohar Hadaš (oddíl Yitro) je psáno, že Pokušitel (Samael), zosnoval společně se svojí ženou Lilith svedení
prvního lidského páru. Zloduchova družka neměla veliké potíže se svedením Adama, jehož potřísnila svým
polibkem, a sličný archanděl Samael zneuctil podobně Evu: to bylo příčinou lidské smrtelnosti.
Talmud se vyslovuje stejně otevřeně; uvádím doslovně: – „V hodinu, kdy se had spojil s Evou, vnesl do ní
nečistotu, jejíž nákaza se sdělila všemu potomstvu… (Shabbath, fol. 146, recto)“. Některé výrazy často nelze
opakovat.
Na jiných místech dostává démon mužského rodu název Léviathan a jeho žena jméno Héva. Tato Héva prý
v ráji hrála dlouho úlohu Adamovy manželky, než Hospodin vytvořil z jeho boku pravou Evu (původně Aisha,
pak Hévah či Chavah). Z obcování Adama s Hévou – hadem se zrodily legie larev, succub (chlípní zloduchové
ženského rodu) a polouvědomělých duchů (elementálů).
Ostatně rabínově učinili z Léviathana jakýsi druh pekelného obojetníka, jehož mužské vtělení (Samael) je
pro ně „záludným hadem“ a vtělení ženské (Lilith) „svíjející se zmijí“. (Viz Sepher Ammudé-Schib-a, fol. 51,
col. 3. a 4.) Tyto dvě obludy budou zahubeny na konci času, jak je možné číst v Sepher-Emmeck-Ameleh: – „V
čase příštím, Nejvyšší (budiž jméno Jeho pochváleno!) zdeptá bezbožného Samaela, neboť je psáno (Is.
XVII., 1): V onom čase Jéhovah svým mečem navštíví Léviathana, záludného hada, jenž je Samael, a Léviathana,
potměšilého zeměplaza, jenž je Lilith (fol. 130, col. 1., kap. XI.)“
Lilith není, podle rabínů, jedinou Samaelovou chotí; vypočítávají ještě tři jiné: Aggarath, Nehémah a Mochlath.
Avšak z těchto čtyř ďáblic jediná Lilith sdílí hrozný trest se svým manželem, protože ona jediná mu pomáhala
při svedení Adama a Evy.
Aggarath a Mochlath hrají úlohu značně podružnou: nikoli však obě jejich sestry.
Dotažme se Eliphase Léviho po doplnění těchto několika dat, a skončíme tím demonologii rabínů: „V pekle
jsou,“ praví kabalisté, „dvě královny Stryg: jedna, to je Lilith, matka potratů a zrůd, a druhá je Nahéma, osudná
a smrtící krása. Kdykoli je muž nevěrný ženě, již mu nebe určilo, kdykoli se oddá poblouznění neplodné vášně,
vezme mu Bůh zákonnou a svatou choť, načež jej vrhne do náruče Nahémy. Tato královna Stryg se může zjevovat
všemi kouzly panenství a krásy; odvrací otcovská srdce a svádí je k opuštění povinností a jejich dítek,
žene ženaté muže ke vdovství a muže zasvěcené Bohu nutí ke svatokrádežnému manželství. Když si urvala
úlohu manželky, lze ji snadno poznat: v den svého sňatku je holohlavá, neboť vlas ženy, jenž je závojem studu,
jí není dovoleno v den ten mít. Po sňatku líčí na oko zoufalství a nechuť k životu, mluví o sebevraždě a nakonec
násilně opustí toho, kdo by jí bránil, zanechavši mezi jeho očima znamení pekelné hvězdy. Nahéma se může stát
i matkou, avšak nikdy své děti neodchová, dávajíc je pohltit Lilitě, své sestře“.1
Nic není obecnějšího u všech národů, než tyto pověsti o lásce, často plodné, mezi smrtelníky a bohy; ve
všech dobách synové nebes – zavržení či ne – jevili jakousi snahu svádět dcery Eviny. Není tu třeba utíkat se pro
příklady do Genese: kdo nečetl v Suetoniovi (římský dějepisec † 120 po Kr.) podivnou pověst, podanou z
Θεολογουμενα Asklépia mendéského, o narození Oktavina?
Jdouc v noci k slavnostní oběti k poctě Apollóna, dala Atys (matka budoucího císaře) postavit svá nosítka
v chrámě, kde spalo již několik jiných matron. Brzy usnula; pojednou se jakýsi had vloudil do jejího lůžka a po
několika okamžicích je opět opustil. Atys měla po svém probuzení podstoupit obvyklé očištění, neboť počala;
avšak na jejím těle se pojednou zjevil obraz hada, jako by jej byl někdo vymaloval, praví Suetonius – velut
depicti draconis – značka, která se již vůbec nechtěla ztratit a přiměla matronu vzdát se veřejných koupelí… Za
deset měsíců se zrodil Augustus, kterého všichni prohlašovali za syna Apollóna.2
Příběh Pauliny a římského šlechtice Munda je neméně podivný. Dějepisec, který se za jeho pravost zaručuje,
není z těch, jimž by se mělo nedůvěřovat.3 Ostatně nejde tu o báji či o pověst, nýbrž o skutečnou událost, velice
význačnou; neboť nesvědčí snad o tom, že v Římě za časů Tiberia se pokládal sňatek s nesmrtelnými za možný?
1 Eliphas Lévi, Histoire de la Magie, str. 438. Viz také „Dictiortnaire kabbalistique“ od Rosenrotha a pojednání
„De revolutionibus animarum“ (1. a 3. díl knihy „Kabbala denudata“, 1684, 3 díly, v 8°).
2 „In Asciepiadis libris lego, Atyam, quum ad solemne Apollinis sagrum media nocte venisset, posita in templo
lectice, dum cæteræ matronæ dormirent, obdormisse, daconem repente irrepsisse ad eam, pauloque post
egressum; illam expergefactam quasi a concubitu marni purificasse se, et sta im in corpore ej s extitisse
maculam, velut depicti draconis, nec potuisse unquam eximi; adeo ut mox publicis balneis purpetuo abstinuerit,
Augustum na um mense decimo, et ab heac Apollinis filium existimatum!“ (Suet., Dudecim Cæsares:
Octavianus, XCIV.)
3 Flavius-Josephus, Antiquitates Judæorum, liber II., cap. IV.
17
Ba můžeme soudit i to, že podobné příhody byly dosti časté, neboť nikdo se nepozastavoval nad tím, že jeden
z neviditelných se spojil láskou se Saturninovou chotí.
Příběh se stal takto: – Mundus, mladý zhýralec, se nesmírně zamiloval do počestné matrony; avšak jeho
vytrvalé ucházení se setkalo pouze s urážlivým odmítnutím. Ve svém zoufalství, na radu Idé, jedné ze svých
propuštěných otrokyň, si usmyslil podplatit Anúbisovy kněze, kteří také svolili k svatokrádežnému podvodu za
příčinou svedení příliš důvěřivé Pauliny. Pozvali Paulinu a řekli jí, že je milována bohem a že Anúbis hoří touhou
spojit se s tak sličnou a tak ctnostnou mladou ženou; že však je třeba její svobodné svolení. Třebaže to Paulině
velice lichotilo, nechtěla se poddat bez vědomí svého manžela. Ten však, senátor Saturnin, se taktéž cítil
poctěn volbou Anúbise, a stal se tak kuplířem ze zbožnosti. Nejenže dovolil, nýbrž přímo radil a nakázal své
ženě, aby strávila noc v chrámu, kde pod zraky boha, který nerušil oběť, jejíž sláva byla připsána jemu, ukojil
Mundus svoji nezřízenou touhu po ctnostné Paulině a zneuctil ženu, která jej tolik nenáviděla… Avšak zdar
úskoku tak opojil šťastného milovníka, že sám prozradil tajemství svého hříchu; předhodil totiž cynicky své
oběti z oné noci: proč by měl tolik stát o rozkoš, kterou již poznal? Odvážný, neprozřetelný Mundus! Zmýlil se,
počítaje s mlčením své oběti: rozhořčení a odpor jí dodaly síly, že ohlásila svoje zneuctění. Volala o pomstu
k císaři Tiberiovi, jenž hlavního viníka pouze vypověděl, jsa milostiv k lásce tak nesmyslné a odvážné; avšak
chrám Isidy byl zbořen, sochy bohyně a Anúbise vrženy do Tibery a hanební osnovatelé rouhavého cizoložství
zemřeli na kříži.
Vyprávět všechny příběhy, ať historické či legendární, kde – abychom užili Aristotelových výrazů – Eudemoni
a Cacodemoni hráli jisté úlohy, by byla nekonečná a nevděčná práce. Protože jsme tedy nuceni vybrat si
z nich jen některé, přeskočme první staletí doby křesťanské; soumrak pohanské civilizace tu ustupuje tmám
ještě hustším, tmám ještě hroznějšího barbarství. Děsivý a přitom šaškovitý zjev nám vstupuje do cesty: přízrak
ďábla ve středověku… Nicméně, než se dotkneme hlučících zástupů padlých a vzteklé skupiny demonologů,
bude zajímavé poznat, jakými umělůstkami, vždy a všude opičením po Bohu, staví Satan v obrazotvornosti
národů ďábelskou askezi proti askezi božské, antikrista proti Spasiteli.
Manichejská nauka o démonovi, soupeři Boha, žalostně vštípená na dogmatický peň katolicismu,1 měla
zajisté za přímý následek vyvolání ďábelského Slova, jako protiklad Slova božského, Mesiáše pekelného oproti
Mesiáši nebeskému.
V Apokalypse se obšírně mluví o dvou netvorných zvířatech, z nichž jedno je zplozeno z útrob oceánu,
druhé z hlubin země; pak se tam praví o falešném proroku, jakémsi neblahém, velikém mágovi, jenž je člověkem
zvířete a jemuž je dána hrozná moc k šalbě a zlu. On svádí lidi a podrobuje národy… Sv. Jan v kapitole XIX.
popisuje konečnou porážku pekelných vyslanců takto:
§19. – A zřel jsem zvíře a krále zemské s jejich voji, spojené, aby zápasili s tím, jenž seděl na velikém
bělouši, a jeho vojskem.
§20. – A zvíře bylo učiněno zajatcem a s ním i lžiprorok, tvůrce divů v jeho jménu, divů, jež svedly ty, kdo
na sobě nesli znamení zvířete a uctívali jeho modlu. I byli oba vrženi do jezera, v němž hoří smrdutý a sirný
oheň.
§21. – A ostatní zhynuli mečem toho, jenž jel na, bělouši, mečem, jenž mu vystupuje z úst, atd…2
Snad jednou, při výkladu johanitské tradice, nám bude dovoleno pozvednout trojí závoj, jenž očím nezasvěcených
zakrývá tak ohromná tajemství. Vždyť k takové úloze by bylo třeba zvláštní objemné knihy. Apokalypsa,
sestrojená na měrném podkladě dorické syntézy, s dvaceti a dvěma kapitolami, donekonečna
kombinovanými na základě okultních numerací cyklické trojnosti, sedmera a dvanáctera, je kabalistickou knihou
založenou stejně hluboce, jako Beraeschith a Siphra d’Zenihoutha; v úkrytu, takto přiměřeně zrobeném,
provívá Duch mocnými proudy: kolik slov, tolik tajemství.
Zde by takové výklady nebyly na místě. Stačí, když Apokalypsu označíme za prvotní kolébku pověstné báje
o antikristovi.
Učený velekněz prvních století,3 sv. Řehoř Veliký, rozváděje pěkné rčení Miláčka Páně: „Antikrist je ten,
jenž dělí Krista“, podává vnitřní smysl symbolu: jsou – praví – dvě lásky, dva duchové, kteří dělí lidstvo do
dvou větví, shrnujíce každou z těch větví v určité těleso; jsou to dva světy, dvě společnosti, neboli, abychom
mluvili dle sv. Augustina, „dvě města“. Jedno z těch měst, z těch světů, těles, se bude nazývat Kristus, druhé
antikristus; avšak různí je podstatná nepodobnost: hlava nebeského těla se již zjevila; je to Ježíš Kristus; jeho
1 Pravím „soupeř Boha“, nikoli však rovný Bohu, ani stejně věčný jako On.
2 Porovnejte tento citát z Apokalypsy s již dříve uvedeným. V prvém textu se obyčejně spatřuje pád odbojného
anděla, v druhém konečný pád antikristův. Jeden z výjevů otvírá cyklus časů v hlubinách minulosti, druhý uzavírá
tento cyklus v nedozírné budoucnosti.
3 Konec VI. a počátek VII. (540–604).
18
údy ponenáhlu se tvoříce a rostouce, vytvářejí jeho církev. Tělo antikristovo je naopak vytvořeno ve všech částech;
1 avšak jeho hlava se objeví až na konci času.
Kterýsi anonymní mystik posledního století přirovnal antikrista k draku, jenž se zrodil, ukazuje napřed ohon,
pak teprve tělo, kdežto hlava se zrodila nakonec.2
Porovnání je to velice časté, dokonale se shoduje, jak posléze uvidíme, s esoterismem báje. Avšak většina
moderních theologu prohlašuje, že je spokojena jen výkladem doslovným a úplně anthropomorfním.
Má se proto věřit, že podle téze jim tak drahé se na konci času zjeví člověk z masa a kostí, obdařený neodolatelnou
mocí a pekelnou zlovůlí. Mnoho církevních otců tak věřilo, ba dvojsmyslnost jistých textů vedla
k domněnce, že antikrist přijde dvakrát. V tomto výkladu by mu byli do cesty postaveni Eliáš a Hénoch, znovuvtělení
při prvém příchodu, avšak on by zvítězil, odpraviv oba muže vlastní Boží rukou. Při druhém příchodu
by se však dostavil Kristus osobně, aby jej porazil a zničil.
Není bez zajímavosti pozorovat, jak tradice o antikristovi jsou přesnou, avšak obrácenou kopií pověstí o
Vykupiteli? Je to jako obraz. jehož odlesk se jeví obrácený na povrchu nečisté louže. Oznamuje se nám dvoje
příští mesiáše temnot právě tak, jako dvoje příští mesiáše světlého, avšak s tím rozdílem, že následkem zákona
zvratu antikrist vítězný (může-li se vůbec použít tohoto rčení, aniž by to znělo jako rouhání) přijde napřed,
kdežto antikrist bolestný svou trýzní bude značit konečné vítězství Krista slavného.
Nevím, zda spisovatel knihy „Avènement d’Élie“ změřil vědomým okem skryté hloubky svého přirovnání,
které bylo uvedeno výše. Zasvěcenci vědí, že okultní smysl slova „hlava“ (v hebrejštině raesch) je
v komparativu „účinná mocnost sjednocení“ a v superlativu pak „princip živoucí jednoty“, nebude jim zatěžko
pochopit, že mystické „tělo Kristovo“ (či jeho církev) jediné muže být stejnorodé podstaty a jediné může mít
skutečnost archetypu, proto jeho „hlava“ (skutečná jeho podstata či princip) se představuje jako existující dříve
než tělo, a hlavou, tou je Ježíš Kristus. Co se týče antikrista, jeho mystické tělo, sestavy a shluknutí úplně umělého,
je zobrazováno „bez hlavy“, to znamená zbaveno vlastní podstaty a základního principu. Tato hlava,
vskutku, která se objeví naposledy při skončení věků, je pouhou výslednicí a výrobkem těla a tvoří celkovou
syntézu, nikoliv však absolutní, sjednocenou, ne však naprostou, výslednou a nepředchází prvků v ní seskupených.
Neboť, ať ďábel či mesiáš ďáblův, ať Satan či jeho antikrist, věčný symbol neshody, rozkolu a záporu se
nikdy nemůže stát základem jednoty. Je pochopitelný jen jako abstraktní typ stavu nahodilého a přechodného,
anebo v jiném světle jako relativní soubor zvrhlých bytostí, představovaných jako zlé co do své zlosti a nikoli
jako bytosti co do své bytosti.
Antikrist, jak nám předpovídají jistí vysoce osvícení doktoři, bude počat Beelzebuthem v lůně svatokrádežné
řeholnice. Stále tedy onen protiklad Ježíše, počatého z Ducha sv. v životě panny neposkvrněného… Lžimesiáš
bude mít pouze fluidické či mátožné tělo a bude mluvit všemi jazyky. Boguet k tomu přidává, že bude
v ustavičné válce a bude pronásledovat spravedlivé, způsobí překvapující divy a své věrné označí na čele a na
ruce znamením.
Náš přítel Ihouney v krásné esoterické básni „Sorath“ apostrofuje antikrista takto:
Ty nepozvedneš kříž svou smělou rukou
ba činiti budeš divy znanením kříže…3
Podepišme oba tyto verše skutečně okultního dosahu. Básník sbírky „Les Lys noirs“ správně udeřil do skály,
aby z ní vytryskl živý pramen. Tak tomu nebývá vždy u mystiků, kteří mluví o Kristu temnot, a nedovedli
bychom obsáhnout všechna jejich často směšná proroctví, která si navíc často odporují. Zvědavci nechť studují
spisy Abdeelovy, Rabana Maura a Madvendy, jež jsou nejlepší svého druhu. Nikdy se neobjevil na scéně
pozemského života nebezpečný rozkolník či smělý opravovatel filosofie, který by mínil lid zavléci do bludu
anebo do proudu příliš náhlé pravdy (a považované tudíž za předčasnou, bouřlivou, odvážnou), aby pravověrní
doslovní vykladatelé anthropomorfismu jej nebyli vyhlásili za antikrista.
Šimon Mág, Apollonius z Tyany, Marcion, Manes, Valentin, Arius, Luther, Zwingli, Calvin,4 ti všichni byli
poctěni tímto rozhodným názvem.
Vycházeje z učení sv. Jana, spiritus qui solvit Christum, můžeme říci, že všechna tato mínění, snad příliš
přehnaná, přece snad částečně obsahují pravdu. Čtenář uvidí, že se k nim do jisté míry přikloníme ve II. kapitole
této knihy.
1 Právě v tom smyslu oznamuje sv. Jan; že již za Mesiášova života byl antikrist na světě přítomen: Et nunc jam
est in mundo.
2 „L’Avènement d’Élie“, s. 1. 1734, sv. II, str. 136
3 Les Lys noirs. Carré, 1888, v 8°, str.3.
4 Heresiarchové a jejich stoupenci odpovídali tím, že papeže vyhlašovali za pravého antikrista a politický katolicismus
vatikánských Césarů za ono zvíře z Apokalypsy. Vskutku poučná výměna vzájemných příjemností.
19
Ani Mohamed, osvícený civilizátor Afriky, Mojžíš Ismaelců, vyslanec nebeských výšin, slovem syn Boží,
neušel této urážlivé poctě. Stejné podezření leželo i na mnohých politických osobách, jako Julianu Mudrcovi
(řečenému Odpadlík), Bedřichu Velikém, Robespierrovi, Napoleonovi I., ba i na Napoleonovi III. Nesčetné
množství brožur bylo vydáno na potvrzení posledních dvou tézí.1
Literáti, filosofové a učenci rovněž neušli tomuto podezření. Zvláště Voltaire, Rousseau, Diderot,
d’Alembert a Holbach byli prohlašováni za antikristy a byl bych opravdu překvapen, kdyby některý klerikál
nenalezl i na Darwinově čele a na čele poctivého Littré onu pověstnou značku zavržení.
V každé době bylo ctižádostivou mánií nejpravověrnějších theologů vidět vyplnění starověkých proroctví
v zrcadle různých výjevů současnosti…
Zkrátka, všude hledali a také všude nalézali antikrista, a to hlavně tam, kde nebyl, koho by však bylo
napadlo hledat ho tam, kde zcela patrně sídlil, totiž pod baretem inkvizitorů, pod kapucí exorcistů a pod doktorským
kloboukem démonografů?…
Všechny tyto třídy byly hrozné ve vykonávání svých zvláštních úkolů, svého hnusného, strašného díla.
Úloha exorcistů se omezuje na trýznění ubohých nemocných, ne však za účelem jejich uzdravení, nýbrž
spíše v matné naději, aby v návalu zuřivosti obvinili nějakého ubožáka, že jim „udělal“.
Úloha inkvizitora je hroznější, neboť spočívá v tom, že tělo, duše i duch obviněného byly soustavným stupňovaným
a rozmanitým mučením, předstíranými medovými sliby a umělým záludným vyslýcháním přivedeny
do takového stavu, kdy jejich síla podlehne a z jejich rtů konečně vyhrkne učeně vykroucené přiznání.
Avšak role démonografa je zajisté nejbarbarštější, nejúčinnější a nejhanebnější. Neboť, zda to není on, který
první nezdravou nákazou, kterou prodává pod zárukou doktorské hodnosti, vlastně vytváří v nadbytku čaroděje
a čarodějky, aby pak tyto oběti své činnosti udal vynalézavé ukrutnosti soudců a přivedl je k hrozné smrti, kterou
označují jako vykoupení? Vždyť právě jeho zvrhlé a pedantské právní výklady (spletené z kasuistiky a
páchnoucí pobloudilou theologií) činí z čaroděje zločince tak odsouzeníhodného, že bohužel pouze smrt na hranici
může usmířit hněv nebes a vysvobodit tak hrozného viníka od plamenů věčných.
Vizme v tomto ohledu právnické autority XVII. věku.
Nejprve Pierre de Lancre, elegantní, světácký královský rádce v bordeauxském parlamentu. Několik řádek
z jeho pera nám řekne, jaký že je čarodějův zločin a jaký trest si zaslouží:
„Tančit neslušně, hodovat hnusně, pářit se ďábelsky a provozovat neřest sodomskou, bohaprázdně se rouhat,
zákeřně se mstít, honit se za všemi ohyzdnými, nečistými a surově nepřirozenými požitky, vážit si nade vše
ropuch, ještěrek, zmijí a různých jedů, vřele milovat smrdutého kozla, celovat jej zálibně a pářit se s ním hnusně
a necudně, zda to nejsou jisté známky bezmezné lehkomyslnosti, zavrženíhodné nestálosti, již není možno
odpykat jinak než v ohni, jaký spravedlnost božská vložila v peklo?“2
Tažme se Bogueta, toho velkosoudce ze Saint-Claude v Bourgogneském hrabství, který dal upálit jistou
ženu, protože z jejího růžence vypadl křížek, což prý byla jistá známka jejího svazku s démonem. Co nám
řekne, tážeme-li se, má-li se dát milost kajícím se čarodějům. – „Co mne se týče, jsem toho náhledu, že při
nejmenším podezření je nutno vydat je na smrt, byť tu byl i jen důvod, jenž jsem častěji uvedl, totiž, že svůj
život nikdy nezmění.“3
Michaelis, nemluvě ani o Remigiovi, lorrainském soudci, který byl tím divočejší, čím větší měl strach z těch,
které odsoudil. On sám se chlubí tím, že v jednom měsíci dal odsoudit více než osm set žen obviněných
z čarodějnictví, muže ani nepočítá. Odstavce o obsednutích jsou neméně hrůzyplné, lépe se u nich nepozastavovat.
Zdá se nám být vhodné omezit své řádky na načrtnutí jedné ze scén hysterické démonopathie.4
1 Mám jednu velmi zajímavou, nazvanou „Millénaire“ (Francfort sur le Main, 1866, 8°). Tento pamflet je dílem
jakéhosi dra Zimpla, jehož duševní schopnosti se zdají být narušeny. Na růžové obálce je vidět dvojná rytina,
která představuje zvíře z Apokalypsy se sedmi hlavami, z nichž jedna je hlava Napoleona I. Vrchní rytina nám
ukazuje zvíře, které kráčí zvolna od pravé strany k levé, hlavy a ohon nese dolů, a jakási mladá bohyně (snad
obraz svobody a civilizace) sedí na jeho hřbetě. Pravá ruka bohyně třímá žezlo a leží na sedmeru hlav, kdežto
levá drží pohár, z něhož vybíhají pergamentové svazky. Spodní rytina ukazuje ženu ležící na zemi, zvíře se
obrátilo a vrhá se nyní prudce zleva na pravou stranu. Jakýsi muž náhle vyrostl, jakoby zrůdný tvar, s půlí těla
na krku zvířeti, je to Napoleon III., velmi dobře vystižený, zuřivě svírá svou levou pěst, kdežto pravici má
ozbrojenou kopím, kterým bodá do boku padlé bohyně.
2 „Inconstance des Démons“ (Paříž, Buon, 1612, 4°kon.) Tedy Lancre nepřipouští ve své předmluvě ani to, že
hranice byla pokáním a trestem dostatečným. Proč tedy upalovali? Jakým právem na sebe brát roli prozřetelnosti,
předbíhat hodinu jí určenou? Avšak jinde si tento úředník odporuje: řadí se k obecnému mínění o vykupující
moci hranice. On tedy také hoří duševní něžností.
3 „Discours des Sorciers“ Lyon, 1610, 8°, str.405.
4 Chceme-li mluvit jako dr. Calmeil.
20
Bylo by litím oleje do ohně, kdybychom chtěli vyprávět vše, na to by bylo potřeba tlusté knihy, taková
spousta jich je a vždy jsou obdobné po celý středověk a zvláště v XVII. století, kdy bezprostřední výslednicí
byla pověstná řada hranic, rozžehnutá ráz na ráz na nejrůznějších místech Evropy a hlavně Francie.
Čtvrtá kapitola této knihy nám podá některé jiné příběhy tohoto druhu pekelných tragikomedií, spojených
skoro vždy s hrdelními procesy pro obžalobu z čarodějnictví. Případy, jak jsme řekli, se všechny zdají být jeden
jako druhý…
Do jaké až míry mohly svobodná vůle jednatelů a výmysly zaujatých organizátorů (jednajících ze zisku nebo
pro slávu) vědomě spolu působit na teatrálně zbudovanou kostru již předem vytyčeného děje? – To ponechávám
osvětlit jiným.
Jestliže jsem si mezi tolika příběhy vyvolil onen snad příliš banální s loudunskými voršilkami,1 je to z toho
důvodu, že se mi žádný nezdá být tak úplný, neboť tento případ je spojen s formálním obviněním
z čarodějnictví, s vyšetřováním a trestem.
Vidíme v něm sloučeny panující pověrečnosti, státní zájmy a osobní nenávist, aby společně zahubily muže,
jenž sám zůstává hádankou, muže, jehož se zbavit jim velel dojista velmi mnohý důvod.
Farář od sv. Petra v Louduně, jeden z nejlehčích světáků, theolog jinak učený a výmluvný, jenž se stal
populární spíše svým pověstným štěstím než ohlasem svých slov. Urban Grandier, jak se zdá, se bez odporu a se
zálibou zabýval ne-li magií, tak aspoň zvláštním druhem theologického bádání a vědy, o věcech, v nichž církev
odjakživa nerada viděla své věrné mudrovat.
Je dobré připomenout, že mezi různými papíry, které byly Grandierovi zabaveny, nehledě k domnělé
„ďábelské smlouvě“,2 zajisté podvržené jeho nepřáteli, byl též spálen rukopis o kněžském celibátě, odvážné dílo,
pokud skutečně existovalo (Luzarche je vydal v r. 1866 dle kopie ze sbírky Jametovy, jejíž autentičnost je však
velmi pochybná).
Byly též nalezeny i dvě básně, nejmírněji řečeno dvojsmyslné, jejichž nejasnosti byly posouzeny jako
nečisté a necudné. Na druhé straně byly objeveny o několik let dříve různé potupné,3 více než urážlivé spisy o
povaze kardinála Richelieu.
Je dobře známo, že všemocný ministr, jsa ostré a mstivé povahy, těžce nesl, objevilo-li se něco skvělého
mimo svazek světla, jež seskupil kolem sebe samého. Jeho povaha i politika nebyly nakloněny k odpouštění a
zapomenutí urážek či posměchu, jež jistá jemu protivná strana na něj v hojnosti veřejně vrhala. Proto nařídil své
policii přísné vyhledávání původce kolujících pamfletů, leč všechno pátrání bylo marné, takže jeho msta byla
ukojena výnosem parlamentu, který se nestyděl odsoudit na šibenici tiskaře, když spisovatele nemohl nalézt.
Bídná pomsta! Je pravda, že v Loudunu hlas veřejného mínění či spíše pověst v celé jedné části města označovala
za původce Urbana Grandiera, a vzhledem k tomu čekal Richelieu pouze na jakousi záminku, aby ho mohl
dát utratit…
Příležitost na sebe nedala dlouho čekat, naskytla se neočekávaně r. 1633, a to skvostná!
Ďábel se totiž tehdy usadil v klášteře voršilek v Loudunu. Klášter, který měl již dávno špatnou pověst,
poskytoval tehdy divadlo právě tak skandální jako neobyčejné. Většina jeptišek, čítaje v to i představenou
Johanu de Belciel, se svíjela v křečích obsednuta zloduchem. Překvapující výjevy, jež obyčejně charakterizují
stav posedlosti, vypukly v celé okultní podivnosti.
Víme, že rituály rozlišují čtvero rozhodných značek, podle nichž je možno poznat, že obsednutí je skutečné
a nikoli jen předstírané. 1. porozumění a mluvení cizími jazyky; 2. zjevování věcí budoucích či v daleké
budoucnosti se přihodivších; 3. projevování sil nad přirozenost lidskou; 4. pozvednutí do výše a udržení se v ní
beze vší podpory. Všechny tyto výjevy se skutečně naskytly, pomíseny ovšem s kejklířstvím u jistého počtu
jeptišek.
Ani jediný příznak při zkoumání nechyběl. Dle doslovných výměrů podaných theologií a pod zárukou kritérií,
jenž podávají rituály, nebylo možno popírat posednutí. Křečovité pohyby, skřeky, pohyby a necudné řeči,
rozpoutaná, bezuzdná erotická zuřivost. Nebylo jediné nestoudnosti, která by byla cizí těmto jevům. Bylo to
1 Řadím celou tuto aféru do článku Obsednutí a následkem toho i do první kapitoly s názvem Ďábel. Naproti
tomu stejně složité a podobné procesy Gauffridyho, Picarda a Giparda kladu do čtvrté kapitoly: Spravedlnost
lidská. Odkud pramení tato zřejmá nesrovnalost? To je jednoduché, pro mne jsou tito tři muži čaroději nízkého
druhu, ale pevně věřím v Grandierovu nevinu.
2 Co se zdá být obludné, není ani tak skutečnost jakési Grandierovy smlouvy s ďáblem, neboť uvidíme, že čarodějové
měli zpravidla ve zvyku takové úmluvy psát. Hnusným činem je tu předložení soudcům a použití v procesu
jakožto naprosto přesvědčující věci jakéhosi opisu podepsaného a označeného knížaty temnot. Listina je
psána neuvěřitelnými výrazy s touto poznámkou v rohu: „La minute est en enfer (Extractum ex inferis)“.
V „Bibliothéque national“ je chován také dopis ďábla Asmodea exorcistům! A rozsudek smrti byl vynesen na
základě těchto zázračných listin!
3 Jeden z nich, který dělal největší rozruch, byl nadepsán „La cordonnière de Loudun“ (Loudunská ševcová).
21
skutečné pandemonium, kde všechny cynismy měly plnou volnost, jdouce vesměs na účet zloducha… Vymítání
bylo zkoušeno každodenně, leč nadarmo.
Divy se ostatně občas tak stupňovaly a byly tak děsivě překvapující a přitom opravdové, že jimi byl obrácen
na víru i proslavený nevěrec, rada bretagneského parlamentu, který původně přijel zdaleka, aby si ztropil
posměch z exorcismů. Jeptišky jej oslovovaly jeho jménem Keriolet, zarazily jej hned při vstoupení takovými
sděleními a podrobnostmi, že zůstal omráčen stát na prahu. Nato, vniknouce do jeho nejskrytějších myšlenek,
zjevily mu některé z jeho minulých skutků, o kterých byl pevně přesvědčen, že jsou navždy a do poslední stopy
uzavřeny v hloubi jeho nitra. Starý nevěrec přišel v úmyslu pořádně se zasmát, místo toho byl však dohnán
k slzám. Loudun byl na jeho cestě do Damašku, vyzpovídal se a slíbil, že se polepší. Slovem, ďábel jej obrátil
k Bohu tak důkladně, že po dlouhé kajícnosti tento šlechtic, který se dříve chlubil, že v nic nevěří, setrval až do
konce svého života v nejpožehnanějším asketismu.
Incidit in Scylam, qui vult vitare Charybdim.
Avšak posedlé, v de Kerioletově minulosti tak jasnovidné, trvaly na tom, že farář od sv. Petra je mágem a je
vinen tím, že je očaroval. V té době sídlil v Loudunu Laubardemont, slepě oddaný Richelieuův sluha, aby bděl
nad pracemi směřujícími k rozboření tamního hradu, který byl až příliš vhodný k tomu, aby sloužil protestantům
za útulek v době bouří… Postaral se, aby byl Richelieu zpraven o všech těch podivných výjevech, ba odjel do
Paříže, aby osobně kardinála pohnul k činu. Brzy nato se vrátil s důvěrným posláním a s důraznou plnou mocí
k zatčení a souzení Urbana Grandiera. Proces pomalu pokračoval. Laubardemont si zajistil přispění několika
okolních soudců, pečlivě vybraných, aby jej podporovali v jeho úkolu. Rozsudek, který bude vyřčen, byl určen
předem, svrchovaně a bez odvolání.
Nešťastný farář byl ztracen předem a nadobro. Již dříve prohlásil, se svou obvyklou upřímností, že souhlasí
s těmi, kteří všemi silami bránili zboření hradu. Ačkoliv byl již dlouho v podezření, že udržuje styky
s politickými vůdci hugenotů, odvolal se, v době závažných rozepří se svým biskupem, přímo ke králově spravedlnosti,
tak, jako by kardinál nebyl ministrem, vlastně vším ve státě. A Richelieu byl tím více dotčen, protože
král, snad potěšen nad tím, že se někdo utíká o právo také k němu, nařídil oné žádosti vyhovět.
A skoro v tentýž čas kardinál de Sourdis, bordeauxský arcibiskup vyslechnuv a ospravedlniv Grandiera,
podal v jeho prospěch dekret naprostého zadostiučinění a rehabilitace. Svatopetrský farář, trochu marnivý a
v povaze okázalý, si nedovedl odepřít veřejné pokoření nepřátel. Zvítěziv současně proti autoritě civilní i kněžské,
dovolil si uspořádat slavnostní vjezd do Loudunu, při němž se objevil jako starověký triumfátor
s vavřínovou ratolestí v ruce.
Ta však nebylo vše, zdá se, jako by ubožák Grandier úmyslně hromadil neprozřetelnost na neprozřetelnost.
Jsa vyhlášeným řečníkem a oblíbeným zpovědníkem dam,1 poštval na sebe voršilky tím, že rozhodně a vysokomyslně
odmítl řízení kláštera, které mu nabízely.
Jak již bylo řečeno, byl to podivný klášter, mravy a způsob života v něm nebyly právě svaté. Voršilky si
vzaly svou touhu po hrdém faráři tak do hlavy, že si ho nakonec vyvolaly v astrálním zření a vídaly jej. Dle
výroků sester to byl hrozný mág, zjevoval se v noci při zavřených dveřích i oknech a většina z nich se beze
studu obviňovala, že již nemá nic, co by mu mohla odepřít. Tak vedla halucinace spojená se záští k obvinění
Grandiera z čarodějnictví, v XVII. století tak hroznému obvinění.
Jaká bezvýchodná situace! Jedině Laubardemont mohl zachránit faráře od sv. Petra. Avšak tento úředník,
potměšilé a lstivé povahy, nebyl mužem, který by si nechal ujít takovou kořist!
Marně se Grandier, neoznačiv výslech za nezákonný, odvolal k parlamentu. Marně se poctiví a odvážní
občané obraceli s protesty přímo na Ludvíka XIII. Marně byl fanatismus voršilek veřejně prohlašován za nepříčetný,
marně bylo poukazováno na skandály exorcismů a stranickost vyšetřujících úředníků: Laubardemont
umlčel Grandierovu stranu a zarazil celé město vyhlášením řady takových nařízení, že nebylo vidět podobné.
Mezitím byl obviněný ve svém žaláři vydán posledním trýzněním: neměl žádné lůžko. V psaní jeho matce
čteme, jak žádá o lůžko, neboť „neodpočine-li si tělo, i duch podlehne“; prosí také, aby mu poslali mimo jiné i
Bibli a spisy sv. Tomáše „pro útěchu“.
Teprve 14. dubna 1634 byl Grandier postaven tváří v tvář jeptiškám, které jej po tolik měsíců krutě obviňují:
zatím však byly posedlé ustavičnými exorcismy, někdy veřejnými, jindy tajnými, společnými i jednotlivými,
pečlivě přivedeny na vrchol své nemoci a neustálým opakováním týchž vybájených obvinění a pobožnůstkářských
zatracování byla zatvrzena jejich chmurná umíněnost.
1 Urban Grandier měl milenku, kterou byl vřele milován. Právě pro tuto dívku, zvanou Magdalena de Brou,
napsal své pojednání proti kněžskému celibátu. Když Magdalenu vyslýchali, nešetřili slibů ani hrozeb, aby z ní
vynutili nějaké doznání. Hrdinná dívka ve své lásce čerpala náležitou sílu, aby vítězně vyšla ze všech nástrah.
Raději by se nechala rozčtvrtit, než aby vypověděla jediné škodlivé slovo proti faráři od sv. Petra. Bylo nutno se
vzdát všeho úsilí dozvědět se od ní toho nejmenšího.
22
Exorcisté Barré a Mignon byli dlouhý čas hlavními řiditeli těchto denních skandálů; po nich se ujali řízení
kapucíni Lactance a Tranquille.
Předložili faráři různé smlouvy a kouzla, složená ze sražené krve, kusů nehtů, popele a jiných neznámých
hmot. Konečně, k dovršení ironie jej přiměli k tomu, že vzal štolu a kropáč a sám se pokusil vymítat ďábla
z posedlých. Johanna de Belciel a druhé použily té příležitosti k tomu, aby na něho nakydaly nejsprostší urážky
– a když je chtěl vyslýchat řecky, aby uvedl ďábla do rozpaků, odpověděl zloduch ústy představené kláštera:
„Ach, jak jsi chytrý! vždyť dobře víš, že je jednou z podmínek naší smlouvy neodpovídat řecky“. Všechna ta tak
zvaná zjevení z onoho světa byla považována za slova evangelií, přes nejpodivnější přestávky v lucidním stavu
jeptišek, neboť bylo přijato, že „ďábel nemůže vzdorovat autoritě církve“.
Směšnou podrobností, jakýmsi vaudevillem v tomto chmurném dramatě, je toto: Laubardemont prohlašoval,
že slepě věří na slovo exorcistů o pravdomluvnosti ďáblů přinucených obřady k mluvení. Nuže tu se přihodilo,
že jeden z ďáblů ústy jeptišky náležitě exorcisované prohlásil, že pan de Laubardemont nosí parohy. – Tento nic
netuše a nemaje ostatně ve zvyku číst zápisy výslechů, podepsal příslušný protokol a připsal vlastní rukou: „Vše
potvrzuji jako pravdivé.“! Tato komická listina, zcela autentická, kde úředník potvrzuje svoji manželskou bezectnost,
byla připojena k aktům vyšetřování. (Viz rukop. č. 7618. Fonds français.)
Zakončeme však již tyto podrobnosti. Stačí doložit, že exorcisté sklidili takový posměch, že Laubardemont
byl nucen slavně vyhlásit nařízení ještě neuvěřitelnější než všechny předchozí: vyhrožuje nejpřísnějšími tresty1
každému, kdo by se odvážil hanět nebo uvádět v posměch jeptišky i nábožné otce… Bylo tedy užito všech prostředků,
aby si ti i ony mohli dále spokojeně vést hanebně či směšně.
Avšak přihodilo se, co nikdo nepředvídal: do srdcí svědků se vloudily lítost a pokání: představená voršilek a
dvě jiné jeptišky se vrhly ve chvíli, kdy v nich zavládl zdravý rozum, k nohám obžalovaného a pak i komisařů
prohlašujíce, že byly nuceny lhát, a dosvědčujíce hlavně Grandierovu nevinu!
Avšak byly přinuceny mlčet a jejich výpovědi byly prohlášeny za nový úskok ďábla, jenž chtěl vysvobodit
magika od hranice, která na něho již čekala.
Ubohý kněz vyslechl rozsudek smrti a byl také zaživa upálen v den rozsudku. (18. srpna 1634).
Nebyl ušetřen ani ponížení, ani urážek, ani ďábelsky vybraných postupných mučení řádných i mimořádných,
aby z něho vynutili přiznání. Vše bylo marné: zemřel vznešený ve své mírnosti a oddanosti osudu, avšak
nezdolán.
Tvrdí se, že na hranici mu dal Lactance políbit kovový kříž rozžhavený v ohni; neočekávaná bolest rozpálení
vedla podle úmyslů katů k mimovolnému oddálení hlavy dozadu, a tak lid, ochotný mít jej za nevinného,
nemohl pochybovat, že zemřel bez pokání, když tak prudce odtáhl rty, jako by odmítal kříž…
A ještě hanebnější zradě byl vystaven po této hanebné léčce. Bylo mu totiž slíbeno, že hned při podpálení
hranice bude uškrcen; avšak exorcisté nadělali na provaz tolik uzlů, že přes katovo úsilí2 se Grandier zaživa zřítil
do středu ohniště. Ještě z plamenů bylo slyšet jeho hlas: „Bože můj… Bože! Odpusť mým nepřátelům!“
A právě v tom okamžiku začalo nad hlavou mučedníka kroužit hejno holubů. Halapartníci marně plýtvali
silami odhánějíce je; teprve když Grandier zemřel, hejno rychlým letem zmizelo v oblacích. Snadno pochopíme,
jak ubožákovi hanobitelé dovedli těžit z této příhody, prohlašujíce holuby za hejno démonů, kteří přišli pro
magikovu duši. Jiní však byli naopak přesvědčeni, že nenašli-li se lidé, aspoň holubi přišli dosvědčit, úplnou
nevinu oběti.
Je neuvěřitelné, kolik vyšlo brožur pro i proti Grandierovi: tento boj názorů dlouho zaměstnával mysl lidu.
Podávám zde několik slok, jež tvoří doslov znamenité knihy vydané v Holandsku jakýmsi p. Aubinem (Saint-
Aubin dle jiných) a jež se těšily ve Francii v té době překvapující pověsti. Kniha se jmenuje „Histoire des Diables
de Loudun“ (Amsterodam 1693 in 12°).3 Tyto verše, plynulosti a čistoty tehdy nebývalé, se zdají jako by
byly psány teprve včera:
Peklo projevilo, že hrozným spiknutím
smlouvu jsem s ním učinil na svádění žen.
Na tento poslední přečin nikdo si nestěžuje:
a v nespravedlivém rozsudku, jenž smrti mne vydává
démon, který mne obviňuje, sám je původcem a spoluviníkem
a sám je svědkem ve zločinu, jejž udává.
1 … „10 000 livrů pokuty a podruhé dvojnásobný obnos i tělesný trest, kdyby to bylo vhodné…“ (text provolání).
2 Kat byl nucen v poslední chvíli couvnout, protože p. Lactance, aniž vyčkával rozkazu, sám podpálil oheň.
Plamen pak stoupal tak rychle, že katovi nezbyl čas k zakročení.
3 Úspěch této knihy, vyšlé, jak vidíme, z pera protestantského, rozrušil přívržence obsednutí a vymítání. Jeden z
nich odpověděl obranou obdivuhodně nejapnou pod titulem: Examen critique de l’Histoire des Diables de
Loudun par l’abbé de la Meynardaie (Liège 1749).
23
Angličan, aby se pomstil, dal upálit Orleánskou Pannu.
A mne podobná pomsta stejně dala spálit.
Stejný zločin neprávem byl nám přičítán.
Paříž prohlašuje ji za blahoslavenou, Londýn ji nenávidí:
V Loudunu jeden má mne za zřejmého čaroděje,
druhý za nevinna mne prohlašuje, třetí se zdržuje úsudku.
Byl jsem jak Herkules, beze smyslu pro ženy.
Zemřel jsem jako on stráven plameny.
Jeho smrt však vřadila jej mezi bohy,
kdežto u mne tak zastříti dovedli nespravedlnost,
že neví se, zda oheň zhoubný či příznivý
sžehl mne pro peklo či očistil pro nebe.
Marně v trápení zářila pevnost moje,
to byl efekt magický. Umírám bez lítosti.
Mé řeči nebyly vedeny slohem „kázání“.
Políbiv kříž, vmetl jsem mu slinu ve tvář.
Pozdvihnuv oč k nebi ušklíbal jsem se toliko svatým:
A když Boha svého jsem se dovolával, démony jsem vlastně žádal.
Jiní méně předpojatí praví vzdor nenávistníkům,
že možno chváliti smrt mou, aniž by chváliti bylo můj život,
že pevná oddanost značí naději i víru;
že odpouštěti, trpěti, bez hlesnutí a reptání
jest dokonalou láskou k bližnímu a že duše očistí se,
ať člověk třeba nehodně žil, smrtí takovou, jakou já jsem skonal.
Samo nebe se zdálo mstít památku ubohého kněze, postihnuvši všechny jeho katy. Laubardemont první, zdrcen
ve svých rodinných citech, upadl v kardinálovu nemilost; Otcové Lactance a Tranquille zemřeli skoro zároveň
v návalu šílenství, jež bylo připisováno ďáblu. Otec Surin, jiný vymítač, se zbláznil. A co se týče chirurga
Mannouryho, který si proti odsouzenci počínal tak krutě, toho neopustil přízrak oběti a pronásledoval jej bez
oddechu až do hrobu.
Urban Grandier měl dost předchůdců a také nebyl poslední, jenž byl vydán na smrt na základě výpovědi
svědků, prohlašujících se za zneuctěné člověkem, jenž po celý život neměl ani příležitost je vidět nebo s nimi
mluvit. Tradice tomu tak chtěla a posedlí na ní vždy lpěli s otrockou umíněností.
Beze vší pochybnosti je obsednutí (či jak dr. Calmeil praví: hysterodemonopathie) jedna z nejtajuplnějších
nemocí, bohatá na ohromující projevy, které by přivedly do rozpaků lékařskou fakultu, kdyby je měla opravdu
vysvětlit podle zásad dnes uznaných jejími učenými profesory. Co však z toho lze vyvodit?
Že jistá tajemství zůstávají neproniknutelná, i když úřední věda zakročí, aby je vysvětlila.
Exorcisté tomu nerozumějí v takovém smyslu; říkají asi toto: Ďábel je osnovatelem všech těchto výjevů,
které nelze vysvětlit na základě známých zákonů. – Jsa náležitě vymítán, je ďábel nucen říci pravdu a spravedlnost
je povinna jeho výpovědi pokládat za správné.
Tyto dvě formulky, obratně kombinované, byly příčinou odsouzení mnoha nevinných. Naštěstí, jestliže má
ďábel posud choutky usvědčovat viníky, nynější spravedlnost se neptá po jeho výpovědích a nikdo si nenaříká
na tuto malou změnu…
Přece se však mýlím, milý čtenáři; jsem povinen se přiznat.
Celá jedna současná škola, o níž se chci zmínit, se zdá litovat éry bývalých každodenních exorcismů a čarodějnických
procesů. Avšak dříve než Tě seznámím s markýzem Eudem de Mirville a jeho přítelem kavalírem
Gougenotem des Mousseaux, dovol, abych ti představil jednoho moderního hierofanta, jenž r. 1821 byl ještě
dychtivější, aby viděl znovu vzplanout hranice!1 Je to pisatel čtrnácti set stránek v osmerce pod názvem „Les
1 Jeho nejvroucnější tužbou je přivést vladaře svými vývody k obnovení starobylých výnosů proti adeptům
magie. Mezi nadávky, jež vmetá do tváře svým pronásledovatelům, stále vměšuje tyto hrozby: „Jakého ovoce se
vám dostane za vaše hanebná jednání? Jen jistoty, že jednou budete vměstnáni do žalářů Svaté inkvizice tak
moudře ustavených na potrestání duchů, čarodějů, magiků a všech těch, kdo byť i jen na chvíli pochybovali o
moci Boha na nebesích. Doufám, že jednou budu číst jména všech; kdo mne s takovým úsilím pronásledují v
krvavých listinách toho hrozného Tribunálu.“ (díl I., str.43.)! – Ba šel až tak daleko, že vyslovil toto milosrdné
přání: „Veliký Bože… rač dát vzrůstat na zemi dostatečnému počtu stromů, aby na všech místech mohly být
vztyčeny dost veliké a prostorné hranice k spálení a zničení celého pokolení šotků. (Díl III., str. 197.)
24
Farfadets“ (diblíci, šotkové),1 díla ozdobeného obrazy a podobiznou, pod níž autor obětavě vypočítává všechny
své tituly i úřady: „Alexis – Vincent – Charles Berbiguier de Terre – Neuve – du – Thym, rozený v Carpentras,
sídlící v Avignonu, toho času bytem v Paříži…“ Nuž, nyní víme, s kým máme čest jednat.
Je to skutečný ,,posedlý“, jenž všude vidí jen démony (jež nazývá Farfadety, šotky) a čaroděje (jimž říká
fyzikové). Hořce si naříká na společnost „infernalicko-diabolickou“ (sic), jejíž přední příslušníky odhaluje před
tváří nebes – jsou to doktoři, studenti, advokáti, lékárníci…
Neustálá pronásledování, jež mu způsobují tito bídáci, otravují jeho život; domnívá se, že se jim pomstí,
uveřejní-li jejich jména.
Jednoduše blázen, řekne se snad. Proč jím prodlužovat kapitolu, snad již dost dlouhou? – Pověstný abbé de
Villars by tu mohl odpovědět za nás: Bůh mně dal milost poznat, že blázni jsou na světě jen proto, aby dávali
naučení moudrosti.2
A potom, Berbiguier není šílencem jako jiní; jeho šílenství je zvláštní v tom, že se zakládá na vnímání –
naprosto nepřímém a pochybeném, to doznávám – světa velmi skutečného, o němž lidé se zdravými smysly
nemají potuchy a jejž z této mé knihy poznají jen tehdy, když svolí stát se sami „blázny“; chci říci, až se stanou
přístupnými pro poznatky a vjemy, jimž zůstává zavřena většina očí jejich bližních.
Berbiguier je zajisté obětí celého oblaku larev; avšak on připisuje svoje týrání čarodějům proměněným
v obludy všeho druhu a velikostí. Pohled na jeho obrazy je po této stránce velice zajímavý; čtenáři, kteří nejsou
uzpůsobeni k nazírání astrálního světa, si mohou z tohoto zrcadla aspoň učinit představu o proměnlivé povaze
larev, schopných vzít na sebe s báječnou tvárlivostí nejnemožnější a nejrůznější tvary: stačí prostě, když ubohý
posedlý, kterého jejich přítomnost děsí, má strach či utkvělou představu některé ohyzdné podoby, aby v tom
okamžiku se již podle ní larvy utvořily: je to zkrátka halucinace, která se ztělesňuje; je to myšlenka, která se
zhmotnila a vytvořila si tělo z plastického ovzduší, tak jak vysvětlím v díle druhém, Klíč k černé magii.
„Jestliže slyšíte,“ praví náš muž, „hluk, který činí velicí ptáci svými křídly, jest to čistý farfaderismus (dílo
šotků): rovněž je tomu tak, slyšíte-li kráčet ohromné a děsivé obludy, které však nevidíte; když v nejlépe uzavřených
příbytcích zavěje děsný vichr naplňující strachem osoby, jež se domnívaly, že jsou kryty… tu je třeba se
ozbrojit velikou odvahou, vzít nějakou zbraň, sečnou nebo bodnou, je-li po ruce, a bodat vpravo i vlevo jako při
šermu. Pak snad uvidíte téci krev toho, či těch, jež vám bude dopřáno poranit.“ (Berbiguier, díl III.)
Různost podob, jež na sebe larvy berou, je dobře popsána v těchto řádcích; co však ještě více překvapuje, je
to, že tento šílenec bez vzdělání,3 rozhodně neznalý vědeckých kabalistických teorií, – měl správný názor o
zbraních vhodných k rozptýlení oněch bytostí: ocelových hrotů, ostrých čepelí – a též (Les Farfadets, díl II.)
zvláštního vykuřování! …
Ostatně nezdržujme se u toho; s Berbiguierem a jeho útočnými i obrannými prostředky se znovu setkáváme
v kapitole V.
Uvádím jej zde jen jako moderního demonologa a jen proto zde chci uvést ještě ukázku jeho slohu.
Všichni, kdo věří v ďábla a peklo, jsou v tomto ohledu význační. Podivnost výrazu a slov si v ničem nezadává
s podivností myšlenek: tvar je hodný obsahu:
Slyšte tento hanlivý odstavec proti kočkám: „Kéž tato kapitola… by odradila pařížské dámy od lásky, jakou
chovají k těmto diblickým zvířatům? nepociťuji větší bolest, než když vidím krásná ústa přiložit se na čenich
zvířete, jež pochází z rodu tygrů. Má bolest není menší, když slyším roztomilou ženu volat na svého muže
»kocourku«; zdá se mi, že říkajíc mu »kocourku« ho žádá, aby se dal mezi šotky!“
„Nikdy nebudu »kocourkem« počestné ženy, kterou si vezmu. Jeden odstavec mé svatební smlouvy zakáže té,
jež spojí svůj osud s osudem mým, dávat mi jiné přívlastky, než ty, které sluší mužům čestným. Je mi milejší,
nazve-li mne »přítelem«, než dá-li mi jméno, které se protiví lásce i přírodě.“ (Díl II.)
„Metla šotků“ (to je název, jaký si sám přikládá) se domnívá přinášet světu zjevení nové vědy a zároveň
prostředek ke konečnému zdeptání moci pekla: „Nejsem vždy stejného náhledu jako učenci; často, přirovnávám-
li se k nim, zdají se mi být blázny a hlupáky.“ (Díl I.) Při takovém přesvědčení o sobě samém Berbiguier
nepochybuje, že se důstojně řadí k církevním Otcům: „Jsem nejvýš rozradostněn, když jsou mé myšlenky sdíleny
některým z apoštolů křesťanské víry, proto si činím za povinnost nevynechat ani jediné kázání… Má kniha
je plna lásky, z niž kazatelé budou moci čerpat, když budou v tichu své pracovny skládat svá kázání: Oni mi dali
látku k mým rozkladům a já si lichotím, že jim s hojnými úroky dluh splácím… Jaká radost pro mne, když přijdu
1 „Les Farfadets“ ou tous les démons ne sont pas de l’autre monde… (Paříž, vlastním nákl., 1821, 8°). (Šotci, čili
všichni démoni nejsou z onoho světa.)
2 Le comte de Gabalis, ou entretiens sur les sciences secrètes. Londýn 1742. 2. sv. 12. (Nouveaux entretiens,
str.2.)
3 Celá učená část knihy (a jaká učenost!) je vskutku jen slátanina; co se tyká slohu, zde se pánové Pascal Brunet,
advokát, a François-Vincent Raspail přičinili, zachovávajíce uctivě veškerou pisatelovu šťavnatost, aby z
rukopisu zmizely veškeré pravopisné a mluvnické chyby, jimiž byl vyšperkován.
25
na kázání a uslyším, jak mne kazatel bude citovat tak, jako citují sv. Jana, sv. Marka, sv. Matouše a sv. Pavla.“
(Díl III.)
Představme si pana Božídara Vocáska jako vizionáře – a máme Berbiguiera! Hosté z pekla se mu zjevují
v podobě výlučně tradicionální, klasické a význačné.
Protože však od vydání „Farfadetů“ uplynulo již 70 let, buďme trochu modernější a po Satanu z rokoka
ukažme Satana z fin de siècle. V době, kdy kníže temnot vidí popírat svou říši i ústy nejzarytějších spiritů –
neboť i ti, pro něž zjevy přízraků jsou věcí zcela obyčejnou, bouří se při pouhém vyslovení slova ďábel! – Conrartova
opatrnost se zdá nabývat půdy i při nejďábelštějších zjevech čistokrevné ďábloviny. Vždy hotovi odkazovat
sporné případy čarodějství do dob minulých století, tito doktoři rádi doznávají, že časy se změnily, že
démon dává najevo svoji nechuť k osobnímu projevování se před nevěřícím obecenstvem, schopným vysmát se
mu do očí, kdyby se opravdu objevil.
Není však třeba věřit, že tato jeho nechuť je nepřemožitelná; vždyť Eliphas1 nám vypráví o jistém pařížském
dělníku, jak jej navštívil démon Astaroth v podobě obrovského vepře s býčí hlavou. To bylo na počátku druhého
císařství.
Avšak maje úctu k přesným mravům a zvykům, jež dnes vládnou, zjevuje se Satan občas méně archaicky
neslušně: ba obětuje novému vkusu pro slušnost i svou dobře známou zálibu v legendárním přestrojování.
Nevíme, jak lépe bychom zakončili tuto kapitolu, než uvedením pravdomluvné příhody, jež byla kavalíru
Gougenotovi des Mousseaux dotvrzena jedním biskupem, jeho přítelem. K výslovné žádosti kajícnice a na
zahanbení hlasatelů skepticismu požádal prelát pana Mousseaux o uveřejnění zpovědi ubohé dívky svedené a
hanebně opuštěné ďáblem v černé kutně.
Příběh, který zde chceme vypravovat (poněkud jej zkrátivše), je z knihy nazvané: „Les Hauts phénomènes
de la Magie“ (Paříž in 8° 1864).
Jméno kavalíra les Mousseaux, pisatele tohoto díla a několika jiných podobných,2 způsobilo asi před 30 léty
jakýsi poplach – a církevní autorita dala slavnostně svoji sankci teoriím horlivě hájeným jím i jeho mistrem,
markýzem de Mirville.3
Bylo to tehdy hromadné pozvednutí štítů v táboře ultramontanním ve prospěch nauk, dojista přežitých,
jejichž logickým důsledkem a zákonnou výslednicí, zvláště od XII. do XVII. století byly planoucí hranice.
Bylo by mně zajisté vyčítáno přehánění v tak závažné věci, kdybych čtenářovým zrakům nepodal některé
z pochvalných ocenění oněch nauk ze stran oprávněných: Msgr. Donnet, kardinál arcibiskup bordeauxský;
Msgr. Césaire, kardinál arcibiskup besançonský; T. R. P. Ventura de Raulica, generál Theatinů, rádce kongregace
obřadů, examinátor biskupů, R. P. Voisin, atd… ti všichni podali věcná ocenění, někteří velmi nadšená, jež
je možno číst v záhlaví knihy, z níž jsem vyňal příběh, který zde podám. Protože citáty by byly velice rozsáhlé,
uveřejním jen některé zlomky:
Od kardinála Donneta: – „Již, pane, ve své knize o Magii v XIX. století jste zkoumal novodobou magii v její
podstatě… uvedl jste její démonickou povahu… Dnes ve svém díle »des Mediateurs« jdete ještě dále; vstupujete
až do srdce toho předmětu a při trojitém světle: dějin, náboženství a filosofie, bádáte až v nejskrytějších hlubinách
Magie.“
Pokračujte, pane, v potírání bludu a věnujte do služeb katolické víry svou horlivost a svoje vědění… Pokračujte
v hájení pravdy, osvěcování lidu, a pak vám budoumoci být přiznána krásná slova Písma: – „Qui erudiunt
multos, quasi stellæ in perpetuas æternitates“. (Z 23. VII. 1863).
Od arcibiskupa besançonského: „Mohu vás ujistit, že vaše díla jsou velice ortodoxní, ale i velice zajímavá a
úplná…“ (Z 9. X. 1863.)
Od generála Theatinů: „…Zhostil jste se svého úkolu mistrovsky: vaše širé vědění, vaše obsáhlá vědomost
patrně ukazují nepopiratelnou skutečnost těchto fakt. Vaše nezvratná logika ukazuje jejich nadpřirozenou a
démonickou povahu.“
„Jsa dokonale ortodoxní dovedl jste se vystříhat Gorresových bludů.“
„Staré přísloví vašeho národa praví: »noblesse oblige« a nikdo v praxi neuvádí tu zásadu lépe než vy, pane.
Svým posledním dílem jste si v církvi získal šlechtické jméno, jež vám uloží i nové další povinnosti.“
„Nezastavujte se na této krásné cestě. Bůh požehná vašemu úsilí. Získáte obdiv a uznání duší opravdu katolických.
Budou čestně vzpomínat vaší památky i vašeho hrobu.“ (1863.)
Od R. P. Voisina: „…Všude jste na výši projednávaného předmětu… Všude se jevíte jako filosof bystrý a
dokonale pravověrný. Blahopřeji vám k této krásné a dobré knize, dílu užitečnému nejen lidem světským, ale i
1 La Clef les grands Mysteres, Paříž, Baillere 1861, 8° (str. 167 až 176).
2 Jiná díla p. les Mousseaux, uveřejněná u Plona jsou: Moeurs et Pratiques les Démons (2. vyd.) 1865: Médiateurs
et moyens de la Magie, 1863, Magie an XIX. siècle, 1864.
3 Les Espirits et leurs manifestations diverses, par le marquis de Mirville (Paříž, 1854–1863. 8° ).
26
velikému počtu kněžstva, a nejen lidem prostým, nýbrž i učencům. Pokračujte ve svém díle jako přední bojovník
křesťanstva a pravověrný apologetik.“ (3. XI. 1864.)
Po těchto výňatcích, jejichž nutnost brzy poznáme, přicházím ke zpovědi kajícnice, přičemž, jako posud
všude, vypisuji vše sice věrně, avšak vynechávám to, co není ani podstatné ani typické.
„Letního večera – bylo to 17. července 1844 – naše dívka a jejích šestnáct přítelkyň bylo pohromadě v témž
domě; jen dva muži byli zároveň přítomni mezi těmito odvážnými. Všichni si navzájem slíbili vést veselý a
hlučný život: – »Chcete-li, pravil jeden z pánů, zavolal bych Někoho, kdo se vyzná v zábavách« (sic). – »Ano,
ano, chceme to.« Co bude navrhovatel činit? Druh se dívá na druha. Dveře jsou zavřeny, a to dobře zavřeny;
okna též. Pán otevře jakousi kniha, již nazývá »Velikým Albertem«, a mumlá několik slov… Druzí poslouchají a
již chtějí vypuknout v smích, – když tu náhle, jaké překvapení! zjeví se tak, jak by se zjevil přízrak, jakýsi velice
sličný pán. (sic!) »Ano, ano, slibuji vám, že vás náležitě pobavím«, pravil této veselé tlupě nově příchozí, jenž se
z neviditelného stal viditelným: »Je však třeba, abychom se vzájemně dohodli; hodlám vám uložit snadnou
podmínku, chcete?«“
Otevřev jakousi knihu a podávaje každé z přítomných list bílého papíru, diktuje jim neznámý následující
slova a žádá jejich podepsání: „Vzdávám se svého jména (pět z nich se jmenovalo Marie) odříkám se víry, sebe,
pekla, oddávám se ti na věky.“ A všechny měly po řadě podepsat tuto formuli svojí krví.
Řada tanců, podivných, divokých, rozkošnických, pak nezpoutaných a neslušných, jež končily hýřivými
výjevy, zahájila období přislíbeného blaha. Přešla noc a v témž okamžiku viděli, jak se necudný a sličný cizinec
rozplynul jako stín. Tak ubíhaly týdny a měsíce…
Kým však byla tato cynická, podivná osobnost, vcházející a odcházející zavřenými dveřmi, zjevující se jako
sluneční paprsek a mizící jako přízrak? Kým byl ten hrozný hýřil, vystoupivší náhle z ničeho, jehož každá
z přítomných však viděla tak zblízka a tak příliš dobře pocítila?
Byl tím, čím měl být proti nerozumným, kterých se chtěl zmocnit. V tu dobu měl podobu mladého asi třicetiletého
muže, elegantně oděného, a neměl větší drápy než koketní dáma. Možno říci, že známe příčinu; velmi
brzy byl cizinec jako doma a brzy nic z jeho těla nezůstalo ukryto, nohy právě tak ne jako ruce: Opakujeme, že
každá z mladých nevázaných a pošetilých dam došla plných dotekem poznání toho, čím byl. A svědectví jejich
smyslů bylo, bohužel, až příliš přesvědčivé.
Avšak omezme se na podrobnosti týkající se naší mladé dívky: dne 17. července 1845, tedy ve výročí onoho
zjevení, se nalézala sama a zaměstnána ve svém pokoji… Pojednou se jí před očima náhle zjevila tatáž bytost, až
se zachvěla překvapením. – „Vzpomínáš si na 17. červenec?“ pravil muž, přiblíživ se k ní… „Chceš se rozmýšlet?
Ihned podepiš, sice tě zabiju!“ – A od té doby každého roku takto překvapena jsem byla nucena obnovovat
smlouvu ohledně své osoby… Když se tak stalo, stali jsme se vždy dobrými přáteli: vše se odbývalo pokaždé po
manželsku, když se objevil. Viděla jsem jej, dotýkala se ho, mluvila s ním a doba jeho návštěv trvala vždy nejméně
dobré tři hodinky. Tak přicházel jedenáct let. Jeho návštěvy začínaly vždy asi čtvrthodinovou rozmluvou,
načež se zmocnil mé osoby.
Avšak přitom jsem se ho svobodně dotazovala: „Jak učiníš,“ tázala jsem se, „že se můžeš zjevit i odejít. při
zavřených oknech i dveřích?“ – „Mám k tomu dovolení.“ – „Avšak vzhledem k tvému tělu je to neuvěřitelné; jsili
ďábel, a tedy duch, jak se k nám můžeš chovat jako skutečný muž?“ „Přijmu na sebe nějaké mrtvé tělo,
s kterým pak učiním, co chci.“
„Nikdy nezemřeš,“ pravil mi, „dokud mi budeš věrná; budeš nesmrtelná! Tím chci říci, že mám moc ti při
smrti dát opět nový život.“ Co chtěl říci těmi slovy?
Je jisté, že divem milosti Boží vešel život do mé duše následkem výčitek… Dnes je smlouva zrušena, Bohu
díky! A nebylo to bez namáhání. Nyní náležím Bohu a již byl nejvyšší čas! V mé duši se již neozývají výčitky
svědomí, avšak má lítost je hluboká a upřímná…
„Jste si jista, že všechny vaše dosavadní odpovědi vyjadřují věci skutečné a nikoli iluze?“ – „Ano, dokonale
jista; jsem si tak jista, jako jsem s to být u jakékoli skutečné věci na zemi… A jistota mých bývalých přítelkyň,“
doložila, „je neméně nezvratná a podobná mojí.“
„Toto sdělení bylo napsáno (praví p. de Mousseaux) dle zápisků a odpovědí, jež mi postupně během tří let
dodal Msgr. X…, a podle rozmluv, jež jsem s ním o tom měl, podávám mu je k dobrozdání. On je prohlašuje za
úplně správné a vhodné k uveřejnění.“1
Kavalír Gougenot des Mousseaux je příliš pikantním historikem satanických mravů, než abychom ustoupili
pokušení popřát mu ještě na chvíli slova.
Novodobá obměna zloduchova. – Autor popisuje, k jakým výmyslům pochybné chuti se ďábel propůjčuje,
když zvědavost shromažduje kolem nějakého média, které je právě v módě, elegantní a (tentokráte alespoň)
stydlivější dcery Eviny:
1 Hauts phénomènes de la Magie, str. 376–384 passim.
27
„Občasně jakýsi tajemný a indiskretní vánek vniká pod šat žen… ovívá a lichotí se k nim. Několik dam,
z nejlepší společnosti a naprosto spolu se nestýkajících, mne ujišťovalo, že nejhmatatelnějším způsobem pocítily
tento nepříjemný účinek, jenž je nejednou přinutil k rychlému »ústupu«… Až posud bylo vše dost nevinné;
avšak jednoho dne si usedla mezi dvěma dámami z mé nejdůvěrnější známosti, z nichž i mladší, paní hraběnka
z X., je již v úctyhodném stáří, dáma třetí, přítelkyně obou. Náhle, přesto, že byla úplně izolována jak od média,
tak i od svých přítelkyň, vykřikla úzkostně, uskočila a rychle sáhla ke spodní části svého těla. Byla celá bez
sebe…
Druhého dne, jiné značně tělnaté dámě, sedící několik kroků od média, byla pojednou vyrvána jedna kostice
z živůtku takovou silou, jako by byl vyrván zub z lůžka. A v témž okamžiku se ozval výkřik z úst všech ostatních
dam, jež všechny současně pocítily dotek na téže části těla. Zpola z úcty k pravdě, zpola z úcty k sobě
samým pravily dámy, že to bylo na kolena. Nemluvím do větru, ale byl bych jistě kamenován, kdybych řekl
více.“1
Zajisté, Lucifer je zvyklý na podivné žerty, či spíše je lehkomyslník nepříliš jemných mravů. Avšak, věřte
mi, chyba je na straně jistých médií, která svým domácím skřítkům trpí podobné způsoby. Kdyby mi bratři a
manželé dali víru, tu by – nemohouce stíhat neslušné výtržníky z Neviditelna – chytili náhradou za uši dotyčná
média; protože ona jsou vinna, že za členy své tlupy přijímají tak nepěkné herce a že na svém jevišti provádějí
podobné neslušnosti.
Ostatně všechna nemají tak kompromitující spolčence, což je štěstí pro jejich řemeslo. Neboť podobné
lichocení nebývá obyčejně vhod zúčastněným dámám a tím méně jejich pánům manželům, takže by média
velmi snadno mohla pykat za hříchy ďábla a spiritismus za chyby médií: krátce řečeno, byť by taková sezení
byla sebezábavnější, hostů by přece ubývalo, a opuštěná sezení by byla médiím výstrahou – snad trochu pozdě –
aby své spojence z druhého světa napříště lépe vychovávala.
Kavalírův sloh je právě tak poutavý jako historky, za jejichž pravost se zaručuje. Proto zakončíme uvedením
několika řečnických kvítků, jimiž propletl doslov své práce:
„Takovéto a shodné podání vyšlé z úst druhého svědka došlo mého ucha pomocí lehké okliky přes spřátelenou
osobu, kterou jsem prostě uvedl na tuto cestu, abych mohl své uvedené doklady podat nad vší pochybu
(str.350.)“
To je rozkošné, že? Hle, zde ještě lepší: prudký hněv uchvacuje kavalíra, jenž myslí na křesťany, katolíky
tak vlažné, že pochybují o pravdivosti uváděných divů a o souhlasu demonologů celého světa.
„Hanba však (volá) na vinici otce rodiny těm protestantům nového pěstění, kteří se odvažují svá slabá,
mihotající světélka vyvyšovat nad dokonalá nezhasitelná světla církve, svůj ubohý a chybující rozum nad náboženskou
autoritu, když tato, přiloživši jim hrot zavržení na hrdlo, k nim volá: Víru, nebo peklo? Podrob se, nebo
zhyň!“
To je doslovné! Nevynalézám zde nic; je to doslovně na straně 133 jeho knihy.
Patřilo do mého rozvrhu podat ukázku slohu doktorů demonologie. Po úryvcích z Berbiguiera jsem čtenářům
předložil ukázky z Gougenota des Mousseaux…
Jak smutnou postavou všude jsi, starý Satane! Nejsi-li odporný, jsi jistě směšný!
Bláto hlouposti, v němž se povaluješ, vystřikuje až na tvé odpůrce a působivá směšnost, kterou vyvíjíš, vrhá
odlesk na všechny ty, kdo v tebe věří, ať již ti klnou, či se ti koří!
Tvá věda je posměchem: Čarodějnictví (tato zvrhlá magie, již nevědomí a závistiví často nevědomě či úmyslně
zaměňovali se Svatou kabalou), čarodějství směšuje ve své nečisté natěračce hanebnost s fanatismem, zločin
s šílenstvím.
Temnoty nejsou; jen světlo existuje…
A ty, kníže temnot, máš jen jedinou omluvu, totiž, že neexistuješ!… Alespoň nejsi bytostí vědomou, abstraktní,
zápor bytosti absolutní, nemáš skutečnosti duševní a vůlové, leda takové, které ti propůjčují zvrhlí lidé,
do nichž se vtěluješ. – A i v těch vtěleních tě poznají podle tvých podstatných vlastností, jež jsou: nebytí, bídnost,
bezmocnost, hloupost a závist. Do tvé říše, ó Satane, my vstupujeme se vztyčeným čelem!
Ukázat lichost pekelných temnot, to značí zvýšení lesku božské skvělosti; odkrýt hnusné a rouhavé činy
nekromanta je tolik jako velebit ušlechtilé činy mágovy.
Nuž nyní jsme, čtenáři, na prahu tajemství, avšak tajemství potupy a bludu, noci a hanebnosti!
Nezdržujme se u brány nehodné naší pozornosti; avšak před vstoupením do středu toho chrámu, jenž je brlohem
a hnusnou skrýší, ozbrojme se jako talismanem prostým a pohrdlivým heslem, jímž Henry Khunrath zpečetil
své „Amphithéatre de la Sagesse Éternelle“:
Phy Diabolo, terque quaterque isti phy! (Fuj, ďáble, třikrát a čtyřikrát fuj!
Atque iterum phy in æternurn. A opět fuj na věky věků!)
1 Hauts phénomènes de la Magie, str.349–350.
28
2. b
Čaroděj
Papežka – Dvojnost – Schopnosti – Podmět – Čaroděj
Ve všech časech se setkáváme s pověrčivými a zlými lidmi, kteří touží po tajemstvích, aby je profanovali,
kteří dychtí po vědě, aby ji zneužili, kteří baží po moci, aby mohli vládnout ve zmatku a zločinem.
Magie se těmto zvrhlíkům jeví jako trojný nástroj tyranie, požitků a zastrašování – a tento hanebný sen o
despotismu bez uzdy a kontroly, založený na monopolu poznatků nedostupných obecnému davu, je svedl, zklamal
a přivedl ke zkáze. Neboť věda patří k božským právům: kdo je žádostiv pokladů v nečistém úmyslu, ten
zabloudí v podzemí vedoucím k tajné schráně, ten tím zachází do dalších hlubin, čím blíže se domnívá být
k výšinám, a vzdálená zář, kterou považuje za lampu zářící na kýženém prahu, je pouhým odleskem osudné
hranice, odplaty.
Avšak příroda, v uznání svobodné vůle, nadala člověka týmiž prostředky k činu ve hříchu jako ve ctnosti:
okultní činitel je poslušen každé vůle, svaté či zvrhlé, a jestliže je sobec neschopen k dobytí pravdy, může
alespoň páchat zlo.
Za jakých okolností mu přísluší název čaroděj? Otázka se zdá být choulostivá. Opravdu, vyšší bytosti, jež
užívají vědy k dílům temnot, nejsou v pravém slova smyslu čaroději, ani když užijí zlořečených obřadů.
Také ani kejklíři nejsou nutně čaroději, ačkoli mnoho kejklířů čaroději je, anebo, chceme-li, ačkoli mnozí
čarodějové jsou kejklíři. Vyjádřeme se jasně! Obyčejně lidé se shodují v tom, že pohlížejí na čaroděje jako na
odvážné podvodníky: a nechci nikterak tvrdit, že by to bylo vždy nepravdou. Dějepis potvrzuje jejich mravní
29
zvrhlost: ukazuje nám je pomazány blátem zločinů: a takoví lidé mohou být jen pokrytci. V mnohých případech
zajisté, chtějíce oklamat jiné, oklamali sami sebe: to je dokázáno.
Neslušelo by se však tento výměr zevšeobecňovat. Existují-li čarodějové víceméně šarlatánští, je přece jisté,
že žádný z nich není naprostým pochybovačem. Jejich rozumová i mravní zvrhlost, vedouc je k víře v to, co je
nesmyslné, a vylučujíc věci, jež rozum uznává, – nám podává klíč této anomálie.
Mluvíme o klasickém čaroději? o hanebném adeptu černé magie? Ten zajisté neochvějně věří ve vlastní
moc. A není v nepravdě, neboť ta moc je skutečná; avšak on v ní netuší její nepřímou příčinu a nerozeznává v ní
také zprostředkujícího činitele.
Mluvíme o »médiích« a jiných současných čarodějích? – Tu ona síla, kterou se domnívají řídit, ač vlastně
ona sama vede je, kterou chtějí dle libostí rozpoutat, ač ona sama je poutá k nezměnitelnému osudu svého
proudu, ta síla působí jen občasně, takže oni jsou nuceni hrát úlohu obyčejných kejklířů, jakmile jim chybí.
Tak je možné, že bylo přistiženo při nejnemotornějším podvodu médium, jinak nepopíratelné síly, jež ještě
včera, za vědecké kontroly, s překvapující patrností působilo na sta neuvěřitelných výjevů… Avšak právě včera
»zprostředkovate« (mediator) byl na ruku »prostředníku« (médiu), kdežto dnes mu naprosto chybí: a jelikož
ubohého experimentátora ovládá pýcha a zištnost, dává týž přednost podvodu (byť jej třeba dopadnou při činu)
raději, než aby se přiznal, že je otrokem okultních mocností, o nichž si myslí, že je jejich vznešeným a mocným
pánem.
Nechť tato skutečnost, čerpaná ze života dnešních čarodějů, šviháků okultismu a tenorů mysterií,1 kejklířů
na neviditelném provazu, šašků v černých šatech, u nichž není vidět hýbací šňůrku – nechť nám tento příklad
nedá zapomenout na legendárního čaroděje, hnusného a obávaného pariu středověku a renesance, omezeného
fanatika, bojácného jako všichni podezřelí, odvážného jako všichni šibeničníci, jimž je právo na stopě.
Mezi novodobými magiky, tlučhuby z veřejných produkcí a podvodnými napodobiteli bývalých kouzel je
jeden bod shody a jeden bod nepodobnosti. Jsouce stejně nevědomými loutkami ve vleku činitele, jehož vyhlašují
za sobě podrobeného, oba dva pevně věří v duchovní podstatu; avšak zatímco médium, přesvědčené o
jsoucnosti odtělených, tvrdošíjně popírá jsoucnost Satanovu, je čaroděj naproti tomu ze vší síly přesvědčen o
moci knížete temnot a hrozné skutečnosti jeho přízně.
Co dím?… Hledíme-li naň v jeho obvyklém rámci (obklopujícím život XVI. a XVII. století), vidíme jej, jak
uzavírá smlouvy (pakty) ve veškeré formě.
A není to snad jen věc vymyšlená na podvod či zastrašení zevlounů, tento pakt s duchy; je to naopak
smlouva sestavená čarodějem se vší možnou péčí a z nevyrovnatelného přesvědčení, s nasazením vlastního
života: nalezení této jediné listiny úplně ospravedlňuje jeho smrt na hranici po nejděsnějším mučení.
O paktech budeme opět mluvit v kapitole o čarodějnických procesech; nepředbíhejme tedy. Ponechávajíce
do druhého dílu svojí práce – pokud je to možno – vše, co by zabíhalo do vědeckého vysvětlování, chceme si
jen krátce posvítit na osobnost obyčejného čaroděje, tohoto »věčného žida« okultních zločinů,2 často pronásledovaného
ze skrýše do skrýše a prchajícího z vyhnanství do vyhnanství. Jako stín se mihá v pustých místech,
mumlaje nesrozumitelná slova s těkavým, bezvýrazným okem, vrhaje všude blbé pohledy nenasytné zášti či
nepřemožitelné hrůzy…
Není však vždy předmětem pronásledování. Mnohdy nám jej pověst líčí jako chráněného mocnými příznivci,
jak si s hlavou pyšně vztyčenou sebevědomě vykračují v podivném a směšném výstroji své domýšlivé nicoty.
Ba, právě podle těchto posledních známek je možné jej poznat a odhalit ve všech přestrojeních. Neboť on je
jako Proteus a mění se dle doby i prostředí; nicméně však značka satanické pracky nesmazatelně zůstává na jeho
čele.
A protože Satan, jak jsme řekli, může být pouze projevem nicoty a záštiplné pýchy, plyne z toho, že značka
jeho vlastnictví, jeho mravní signatura, musí jevit všechny význačné přívlastky nicoty, bídnosti a záští.
Tato trojná známka je neomylná. Čtenář se o tom muže sám přesvědčit v kapitole VI., věnované zcela
popisu čaroděje v jeho moderní obměně (tak se lišící od jeho zjevu v dobách minulých); tato kapitola nikoho
nepřekvapí; a bude-li pak postaven tváří v tvář Belzebuthovým přátelům, ať v blůze či v černém oděvu, nikdo,
vzhledem k výše zmíněným značkám, nebude v rozpacích, jak jej rozpoznat a usvědčit.
Je jisté, že ve všech podnebích, ve všech dobách se projevuje zlo v obměnách málo odlišných: v poblouzení
ducha, zvrhlosti duše, nečistotě těla. Jsou to tatáž šílenství, tytéž vášně a tytéž neřesti, neboť, jak praví Eliphas
Lévi, „duch temností není téměř vůbec vynalézavý.“
Vždyť nevědomí, přiblblí pastýři bývají mnohdy obávanými »jettatory«, čaroději; pud u nich nahrazuje
nedostatečnost zvrhlé inteligence. Oni působí hrubými fluidy, nahromaděnými ve vysokém napětí – a
1 Míním zde pouze jistá pochybná a šarlatánská média; avšak je třeba doznat, že média svědomitá jsou výjimkou.
A i u nich je třeba nepozastavovat se nad bezděkými, bezvolnými podvody, často i u nich se vyskytujícími,
jak nám ukazuje Donald Mac-Nab ve svých pamětihodných pracích o Zjevech spiritistických.
2 Bylo by naivní si myslet, že zvrhlost, lstivost a moc nelze sloučit s nevědomostí a hloupostí.
30
lehkověrná hrůza davu podrobuje jejich nadvládě i bytosti neskonale nad ně povýšenější, ale ochromené strachem
a pověrou.
Černé magiky tedy nalézáme v dějinách všech národů a věru nelze nalézt dobu či kraj, jež by byly bývaly
ušetřeny tohoto moru.
Tažme se starověkých zápisů: není tu spisovatele, jenž by se nezmínil o jejich bytí a o hrůze, která zachvacovala
lidi při jejich přiblížení. Církevní otcové nesčíslněkrát prohlašují. že první století křesťanské víry jimi
byla plně nakažena. A jestliže nahlédneme v kroniky středního věku, vidíme Evropu hemžit se čaroději
v neuvěřitelné plodnosti vlastní prokletým pokolením.
Jsou larvami toho dlouhého soumraku… Jako se jepice na našich rybnících rodí z páry vody teplými slunečními
paprsky, tak se oni zdají rodit se z hustých temnot nad parami prolité krve.
Nejsou to však pouhé přízraky, bohužel! neboť skvělá záře renesance je nerozptýlila. Jsou skutečnosti až
příliš hrozné, pravdivé. A místo, aby se jejich počet menšil, naopak každým dnem roste: divoká horlivost úřadů
soupeří se zvrhlou lstí zločinců a čarodějnické procesy – vždy hrdelní – nedají zahálet ani soudci, ani žalobníku,
ani katovi.
Tak přicházíme až do plného XVIII. století!… I v té chvíli, kdy mučení je zrušeno a nekromanti se nepotřebují
bát zápletek se Spravedlností, leda za příčinou šejdířství nebo tuláctví, dopustili bychom se veliké chyby,
soudíce, že vymizelo následkem toho jejich neblahé potomstvo.
Jako zrůdná bytost, zlomyslná a hloupá, jeví čaroděj jen výjimečně inteligenci, a to zpola již zatemněnou
fanatismem. Vynalézavý svým pudem v různých nejpodivnějších přestrojeních, dovedl změnit podobu, mravy i
řeč. Pod hrubou kazajkou rolníka jej nalézáme právě tak zhusta, jako pod jemným lékařovým svrchníkem, a i
v jiných, rozšířeného, – a doložil bych: ještě nebezpečnějšího v jeho nových obměnách… bohužel! i v kněžském
rouchu. Je to úloha statistiky; v každé době však tomu bylo podobně. Jako lékaři dodávají znamenité procento
opiofagii a podobným zneužíváním, tak z obdobných důvodů se Satanova armáda rekrutovala vždy převážně
z řad kněží. Tato obdoba je ,jistě zajímavá a snadno dokazatelná v obojím případě.
Opakuji: nikdy nebyli čarodějové smělejší a nebezpečnější než v době přítomné, jež jejich existenci popírá.
Snad je třeba jakési odvahy k prolomení předsudku nynějším nazíráním co nejctihodněji uznaných: avšak to,
co jsem dosud řekl, doložím také příklady: ukáži to na skutečných případech a konečně to vyložím podáním
zvláštní, zneuznané nauky, prostřednice mezi svobodným rozumem a společenskými zařízeními, pojidla nejnedůvěřivější
vědy a nejvznešenějších tradicí.
Čaroděj, řekl jsem, byl ve všech časech a ve všech krajích. Abychom sestoupili až k nejstarší civilizaci – tak
zahalené v mlhách dávnověku, že veškerá bádání o ní by se dala shrnout sotva na půl stránky –, uvádíme, že je
známo, jak Atlantové, jejichž zemi pohltila před více než 9 000 lety před naším letopočtem zátopa, nemající
sobě rovné,1 měli své hadače a čaroděje.
Indie měla své čaroděje odjakživa; avšak zpočátku zakrývali svou zlomyslnost a ukrývali své nevyslovitelné
praktiky, které by jim moudří dědicové velikého theokrata Ramy nebyli trpěli. Proto se v Indii začali ukazovat
teprve po tom, když zmítán kvasem neblahého rozkolu se stát nepozorovatelně chýlil ke svému konci.
U moderních Indů sestoupili až k nejnižším stupňům pověrečných názorů: zaklínač je tam zároveň orakulem,
magnetizérem, vymítačem, kejklířem i žebrákem. Zvláště jsou to fakírové a i jistí kněží nejnižšího druhu
(Purohita), pak i asketi a žebraví mniši: ti všichni závodí v kejklech a provádějí výjevy, ostatně překvapující,
mocnou pomocí »mantramů«2 a vyvolávání »Pitriů«.3 V zajímavých dílech Louise Jacolliota – zvláště v »Le
Spiritisme dans l’Inde« a v »Les Fils de Dieu« – je možno číst o tomto druhu výkonů podrobnosti tak obšírné
jako překvapující.
Obdiv a úcta venkovanů jim je všude zajištěna. Brahmové panditi4 a zasvěcenci vysoké nauky: Dwidjové5 a
Joghiové6 praví, Čélové a Šaberonové7 jsou snad jediní, kdo jsou na celém poloostrově vyjmuti z této všeobecné
morální lepry: pomineme-li kněžskou kastu, sotva několik rádžů a výkvět kšatriů8 činí z toho taktéž výjimku.9
1 Viz. Platon, Dialog Timéa.
2 Zaklínání.
3 Pitris = duchové odtělesnění, duše předků.
4 učenci
5 dvakrát narození
6 sjednocení s Bohem
7 Buddhističtí mnichové z tibetských klášterů se jmenují Shaberonové. Čélové jsou učedníci okultní vědy, jichž
je v samotné Indii málo.
8 Radžové = indická knížata; kšatrijové = šlechticové vojenské kasty.
9 Doporučujeme v tom ohledu velice starou a velmi málo známou knihu, jejíž doklady sesbírané ode dne ke dni
v Indii, byly shrnuty a osvětleny cestovatelem XVIII. stol., protestantským misionářem Abrahamem Rogeriem,
jenž bydlel deset let na pobřeží Koromandelu a okolních krajů: »La porte ouverte pour parvenir à la
31
U starých Hebrejců se černá magie omezuje na vyvolávání přízraků záporného světa, Aôbôth, tak přísně
Mojžíšem zakazované. Čarodějské rafinovanosti se u nich objevují teprve značně pozdě.
Avšak Finové a Akkadové se jeví být mnohem méně nováčky ve zločinných operacích. François Lenormant
nám o akkadské nekromancii vypráví tisíce charakteristických podrobností: v četných zprávách, jež podává, je
možno vidět, jak se theurg velice zřetelně liší od čaroděje, jejž nazývají potupným jménem: »zlý člověk«. Čáry
nazývají »dílem«, inkantace »slovem«; kouzelné přípravky »smrtící věcí«!1
Jen pro úplnost se zmiňujeme o existenci magiků zla v jiných zemích Orientu. Ne proto, že by byli řídcí a
málo mocní; avšak vyjímaje Ceylon, kde se zvrhlé uctívání boha Šivy změnilo v čarodějství (to je údělem všech
mrtvých kultů) a tvrdě bojuje proti buddhismu, vítězícímu jakožto náboženství; čarodějové Orientu nemají
zvláštní charakteristiky; všichni se zdají být upraveni podle téhož vzoru.
Ostatně je tu nedorozumění, jež nutno co nejlépe osvětlit co nejpřesnějším perem; je to pomísení obvyklé
všem historikům orientálních mravů, jež se popisovatelé cest – misionáři i oficiální badatelé – zdají snad nevědomky,
ale skoro soustavně šířit. O tomto choulostivém předmětu hromadí nesčíslných nejasností. Ať jde o současná
vypravování či o dokumenty nejstarších dob, pisatel rád mluví o magii; avšak označuje týmž jménem a
zahrnuje pod týž výraz i theurgii zasvěcence svatyní i nekromanta nejnižšího druhu, jehož umění zprzněné
konáním nejhnusnějších zločinů se neštítí ani použít nejobyčejnějších eskamotáží.
Nuže, předním příznakem černé magie je to, že je pokoutní a protikněžská; takže ani nejpodezřelejší obřady
nemohou být nazývány černokněžnictvím, jsou-li prováděny veřejně, kněžími nějakého náboženství před shromážděním
věřících.
Přece však je možno nalézt polehčující okolnosti pro omyl etnografů. – Zpravidla nepokročí dále za doby
zvané historickými, takže četné zbytky starodávné náboženské syntézy, stále více se drolící, nepochopený
polytheismus oněch sektářů i samého jejich kněžstva, zakrývají jejich zrakům původní, všeobecnou svatyni jednoty.
Je nepopíratelné – zvláště při oltářích zasvěcených bohům analytického, podružného řádu, – že veřejný
kult pozůstával z četných obřadů, jejichž povaha se právem může zdát podezřelá. Abychom uvedli význačný
příklad, řekněme jen, že lidské oběti byly skoro všeobecně uzákoněny a zasvěceny kněžským symbolismem, již
dávno zmaterializovaným, jejž se kněží, zvrhlí či prodejní, vždy snažili udržet na výši odpovídající jejich vášním
a choutkám, tedy v okruhu zájmů, ať důležitých či malicherných.
Již dávno, rozerváno rozkolem, odpadlictvím a politickými boji, veliké theokratické sdružení beranovo
pominulo; sotva několik zlomků té obrovské náboženské říše zůstalo věrno jednotnému učení a zděděným obřadům.
Ještě vzdorovaly, opevněné a zkamenělé v nezdolné pravověrnosti, stoupajícímu příboji nepravosti a
zkázy, jehož vlny kolem bouřily stále hrozivěji. Avšak všude jinde se nové autokracie, jinak tak nesvorné, že
každá vynalézala nové zákony, mravy i obřady, shodovaly alespoň v tom, že uvedli do obecného užívání hnusnou
zásadu prolévání lidské krve na poctu božství, zásadu, které dovedli dát náboženské posvěcení.
Tento skutečný, avšak odporný příznak hlubokého úpadku esoterismu (marně monopolizovaného rozkolnickými
svatyněmi), – byl tento nečistý a rouhavý obřad projevem velikého tajemství, napříště nepochopeného
v jednom ze svých nejušlechtilejších důsledků: totiž nevyslovitelného ztotožnění »velikého Adama« se »slovem
Božím«, či – chceme-li – sjednocení člověčenstva v Bohu, jehož prvým vyzářením, prvým uplatněním čistě
rozumového řádu je právě Člověk Všehomírný.2
Když tedy plně vejdeme do samotného Assurského cyklu, do oné prokleté doby, jejímž antisociálním znázorněním
se stalo zvířetníkové znamení Býka, když bylo po tolik století předtím astronomickým hieroglyfem
cyklu Bharatova,3 – tu nalézáme lidské oběti nábožensky ustavené všude pod každým podnebím.
Od Indie, kde Kálí a Šiva i dnes ještě požadují své krvavé daně, až k různým fénickým státům, kde útroby
obludného Rutrema a obrovitého Molocha v určité dny pohlcovaly tisíce lidských obětí; až do Keltidy, v níž
druidky Thora a Teutada hromadily na mystickém dolmenu hekatomby hrdinů; – a u národů řecko-latinských:
od Hellady, která obětovala Ifigénii a která byla povinna odvádět každoročně krétské zvrhlosti výkvět aténské
connaissance du Paganisme caché« traduit en français par Th. la Gruë (Amsterdam. Jean Schipper. 1670, 1. sv.
4°, frontispice a velmi vzácné rytiny). Čtenář tu nalezne vzácné doklady, vzpomínky, promísené snad trochu
obrazností, avšak onoho vzácného přibarvení, jež je vlastním dojmům naprosto nové, pravdivé a naivní. Plně
vyciťujeme, že kniha byla psána dle denních zápisků pozorovatele-nováčka, neznalého orientální filosofie, jako
všichni podobní jeho doby, avšak přísně hledícího pravdivě vylíčit viděné věci, beze snahy ukázat svého vlastního
povýšeného ducha, a co je nad to, bez jakékoli předpojatosti. Je tu obsáhle pojednáváno o pověrách Indie a
kouzlech, jaká se tam provádějí.
1 Tehdy nečinili rozdílu mezi filtry a jedem. Viz »La Magie chez les Chaldéens« (1874), »La Divination chez
les Chaldéens« (1875). 2. sv. 8°.
2 Pod názvem »Člověk Všehomírný« zde ovšem rozumíme prostě »Říši člověčenstva«, pojatou ve své podstatě
transcendentní všeobecnosti.
3 Počátek Bharatova cyklu: počítaje 107 století od našeho, dle projevení neomylné brahmanské chronologie.
32
mládeže, až ke světovládnému Římu, jenž vydával pod posvátné nože galské zajatce – všude vidíme jen proud
lidské krve omývat oltáře všech národů.
Ani Israel nebyl ušetřen tohoto hříšného zvyku, a jak zlomyslně poznamenává pisatel knihy »La Science des
Esprits«,1 Bůh Židů žíznil po královské krvi a Josua mu obětoval hekatomby poražených panovníků. Jepthe
obětoval svou dceru a Samuel na kusy rozřezal krále Agaga na posvátném Galgalském kameni… Moloch se od
Jehovy odlišoval pouze nedostatečnou ortodoxií a Bůh Jepthův měl mysteria obdobná tajemstvím Belovým.
Dodáváme, aniž bychom na. tom příliš trvali, že autodafé Svaté římské inkvizice ukazovaly ledakterou podobnost
s kultem kartaginské modly, jejíž rozžhavené mosazné útroby vždy lačněly po lidském mase a krvi.
Avšak – abychom se vrátili ke starobylým kultům – střežme se zde rozebírat praktiky podstatně kněžské,
tedy nijak podezřelé z černokněžnictví. V kap. I jsme ostatně mohli pozorovat posudek těchto temných božstev;
neboť, jestliže člověk, který se svolením pobloudilého lidu obětuje bližního svého na oltář nějaké modly, je knězem
a nikoli čarodějem – je přece nutno naproti tomu vždy v modlách, k jejichž obřadné poctě je krev prolévána,
vidět skutečná vtělení onoho hrozného matného přízraku, jemuž se dává jméno Satan.
Mýlili bychom se však soudíce, že v oněch časech, kdy se veřejná náboženství tak povážlivě blížila svými
obřady nekromancii, praví nekromanti snad spíše zaháleli. Mezi svatyní se zlatými kandelábry a temnou skrýší
s četnými svícemi bylo odjakživa napětí: hierofanti a nekromanti dávali vždy najevo vzájemné nepřátelství, byť
i mnohdy jejich díla byla souběžná.
V Řecku mívali goëtové (čarodějové) krámky s kouzelnými přípravky. Některý lék povzbuzoval lásku, jiný
dával smrt; tak je pravda, že tajemný vztah úzce váže tato dvě divoká božstva, svrchované prostřednice mezi
relativním a absolutním, konečným a nekonečným – mezi člověkem a Bohem!… Tisíce pověr asijského původu,
jmenovitě frygického, se pevně zakořenily pod krásným nebem Hellady. Ofiogenové z Hellespontu dědili, jak
se zdá, po nějakém pekelném Orfeovi a naučili se jeho umění krotit a okouzlovat nejhnusnější a nejobávanější
zvířata: ropuchy a zmije, štíry a netopýry…
Ba i poesie se nakazila: Erato se stala čarodějkou. Neboť slovo »Charme« (francouzsky kouzlo) pochází od
»Carmen« (báseň), incanter (zaříkávat) od »cantus« (zpěv). Nuže, zaříkávání thessalských žen, které dovedly
míchat na počest trojné Hekaty (bohyně podsvětí) potměšilé šťávy a otravná slova, se stalo pověstným:
Zlověstné byliny, vzrůstu velkolepého,
vaše símě vzrostlo v noci prokleté.
Pod zrakem hvězdy divoké, nepřátelské, hrozivé!
Již vaše jména, podezřelá mudrci hloubavému,
byla zavržena slovem v časech dávných,
kdy znáti moc vaši bylo vědou zapovězenou.
Sagy Kolchidské a Egypťané
vykopávali za svitu luny krvavé
vaše kořeny, drahocenné magikům,
Kteří, mísíce trpkou šťávu rostlin
s mrtvým výtažkem kostí zbělených
při zaříkávání hlasem tichým.
Překapovali o půlnoci tyto nápoje kouzelné.
Jimiž cudnost panen řeckých překonána
padla, objevujíc nahotu boků jejich…2
Každý zná jonické legendy: jaké přeměny se dály na pouhý hlas kouzelnic, a jak jejich popěvky – abychom
užili slov p. Rollinata – fantomatisovaly celou přírodu. Mystické lampy se rozsvěcovaly v rozích trojhranů na
místech pohřebišť, a tu z hrobů vystupovaly bledé zástupy přízraků, přibírajíce vypůjčená těla, aby v okolí rozsévaly
hrůzu. Upírové (dnes zvaní Bracolaci) se vplížili do ložnic, aby o půlnoci sáli lidskou krev a sílu: sanguinem
et robur… Konečně bylo by omylem myslit, že teprve ve středověku se zjevili vlkodlaci; lykanthropie byla
tehdy tak známa a snad více obávána než v XV. století našeho letopočtu.
Nekromancie, právě tak jako její sestry lykanthropie a vampyrické bloudění, se váže ke kultu krvavé bohyně
Hekaté. Jedna stará řecká pověst praví, že přízraky, aby mohly být viditelné, si vypůjčují fluidický obal – či fosforeskující
tělo – od měsíčních paprsků. Uveďme v tomto ohledu celé znění evokačního zaklínání, podaného
Origenem (Philosophumena str. 72), jež je možno přeložit takto:
1 Od Eliphase Léviho, 1 vol. 8°. Paris, 1865.
2 »Rosa Mystica«, par Stanislas de Guaita, Paris, Lemerre 1885, 12°, str. 101.
33
»Přijď, ó trojná Bembo, bohyně pekelná a pozemská a nebeská; bohyně cest a křižovatek! Noční přítelkyně
světla, která vzdor tornu přinášíš nám světlo, přítelkyně a družko Noci…! Bloudíc mezi stíny a hroby libuješ si
v dlouhém vytí psů a v parách prolité krve. Jsi žádostiva krve a hrůzou naplňuješ smrtelné tvory!… Ó Gorgo!
Mormo! Luno mnohotvárná, ukaž se být svým paprskem příznivá oběti přinášené k tvé poctě!«
A co se týče oběti samé, tažte se jen Theokrita, jaké zhýralecké obřady byly sagám obyčejem: sám sabat,
hnusný středověký sabat nedostihuje hrůz takového stupně zvrhlosti.
Horatius je v Římě pouhým ohlasem Theokritovým, a římské obřady se málo odlišují od řeckých; a římský
malíř vzbuzuje stejnou nechuť důrazností svých kreseb. Aby se však hnus rozplynul ve výbuch a smích, je třeba
číst Luciana: jak svižnými důtkami dovede bičovat ošklivou bestii, jak důvtipně dovede odporné vehnat do
kolejí směšného. (Lucian, »Lžiprorok«)
Zvláště ke konci veliké Republiky, kdy krvavé choutky diktátorů byly předzvěstí brzkého příští Césarů, se
čarodějové všeho druhu usadili v Římě a v provinciích. Třesk zbraní v občanských válkách vyzváněl hranu
pravé svobodě, hodina nevázané svobody nadešla. Bylo vidět vyrůstat celé pokolení larev zvrhlého okultismu.
Zaklínači, hadači, Phrygové pokoutně obchodující s otravnými přípravky a amulety; nepraví astrologové, takzvaní
Chaldejci, které pokládali za zběhlé ve všech tajných a zapovídaných vědách: veškeré to bahno národů
zaplavilo kvasící veleměsto. V nedostatku vědy a mravnosti činili tito podvodníci, jimž nechyběla odvaha,
značnou konkurenci augurům, flaminům a druhým haruspikům; neboť lid se spíše klonil ke kejklům, jsa již
zklamán v náboženství svých otců, – a vítězové slavení celým světem rádi přijímali nejohyzdnější pověry přemožených
národů.
Avšak móda se klonila hlavně k hadačům, astrologům: občané kupovali za množství zlata snůšky hádanek,
jichž se dotazovali v největší tajnosti, považuje je umíněně za pravé, neocenitelné kopie oněch pergamenových
svitků, které Sibylla Kumejská dle pověsti spálila před Tarquiniem, následkem jeho opovržlivého chování.
Magie se stala travičkou s Lokustou v Římě, právě jako v Kolchidě a v Thessalii s Medeou. Smrt Britannika,
pečlivě vypravovaná Tacitem do nejmenších podrobností, potvrzuje znalost a užívání jedů, jejichž složení nám
dnes není známo, za Nerona. Případ s tímto princem sraženým jakoby bleskem, klesnuvším okamžitě při pouhém
doteku rtů číše, bývá vykládán většinou jako následek užití kyanovodíku, jediného1 dnes známého jedu,
jehož účinek na organismus je dost rychlý, aby vysvětlil ono velmi přesné vyprávění současníků.
Avšak tato domněnka se nám zdá být prosta všeho podkladu. – Připomeňme si jen, že císař s podlostí skutečně
vynalézavou a schopnou odvrátit podezření chtěl, aby nápoj určený pro obět okusil nejdříve otrok.
Avšak Britannicus vykřiknul – tak se mu nápoj zdál být horký, proto do něho bez nedůvěry přilil studenou
vodu. Tak bylo předvídáno: neboť zajisté jen ona studená voda byla otrávena… A tak se smrt vplížila –
pokradmo, možno-li to tak říci – do číše císařova hosta.
Nuže, kyselina pruská či kyanovodíková je tak prchavá jako éter. Přilita k tekutině skoro vařící, by ihned
byla vyrazila proudem čpících par. A nejen Britannicus by byl zavrávoral, okamžitě zadušen, aniž by měl kdy
pozdvihnout číši do výše rtů, ale zadušení by bylo postihlo i číšníka a snad i sousedy knížete. Rozhodně by se
byla jemná a pronikavá hořkomandlová vůně rozšířila po celém sále a znepokojujíc hodovníky by byla ihned
prozradila povahu nalité tekutiny. Nic podobného však nenalezneme ani u Tacita ani u Suetonia.
Co se z toho dá soudit? Že Lokusta znala jedy neznámé naší dnešní vědě? Anebo nápoj, jejž připravila, byl o
něco více či méně než »jed« v moderním významu toho slova?
Theurgická škola novoplatoniků, založená v Alexandrii, patří celou svou jednou větví historii vysoké magie.
Nicméně i ona skýtá jisté praktiky více než podezřelé, takže bez nespravedlnosti jí mnohdy vytýkali, přes její
učenost, sklony poskvrněné patrnou pověrou.
Tentýž poklesek se přičítá ještě spravedlivěji různým školám gnostickým, i nejméně výstředním; tyto sekty,
zrozené od samého počátku křesťanství, pod záminkou protestu »ducha« proti »mrtvé liteře« uplatnily antikrista2
v církvi tím, že způsobily rozkol. A při takovém nazírání není možno popírat, že mnoho z těchto rozkolnických
sdružení se skoro ihned oddalo nejčernějším praktikám goëtie.
1 Všechny látky schopné snad, chceme-li, přivodit tak rychlou smrt: nikotin, conicin, amylnitrit – jsou stejně
prchavé, zvláště poslední dvě. Přitom všechny se prozrazují význačným zápachem.
2 »Spiritus qui solvit Christum«… známe jíž tento hluboký výklad pojmu antikrist: je to duch sektářství,
nesnášenlivosti, rozkolu…
Rozumí se, že tu nemůže být řeč o pravověrných gnosticích: sv. Iréneovi, sv. Dionysu Aréopagitovi, sv.
Klementu Alexandrijském, Synésiovi atd. Co se týče jistých gnostiků rozkolnických, jako Marcion a Valentin,
haníme je sice proto, že se sami vyloučili z jednoty; avšak nemůžeme neuznat vědu těchto esoteristů, jež
vyzařuje, třeba pomísená bludy, pod závojem jejich symbolismu, bohužel »eklektickým« a následkem toho
zrůdným. Totéž možno říci o samotném Manesovi: potírajíce ze všech sil jeho učení (zvláště pobloudilé celkem
v nesprávném pojetí, jakého se mu osudně dostalo), přece v něm rádi pozdravíme krásného, mohutného, avšak
zbloudilého ducha.
34
Šimon Mág (člověk s torbou divotvorce, avšak též jako většina těch, jež budeme uvádět, strašlivý uživatel
astrálních sil) chtěl apotheosou Helmy, své souložnice, (vtělení Seleny či Luny) dosáhnout rehabilitace zvrhlosti
a výstřednosti.
Černoch Montanus činí ze svého eunušského těla skutečnou třínožku, na níž sibyly hysterie, Maximilla a
Priscilla, »jeho Holubice«, vyrážejíce nesouvislá slova, se svíjejí šílenými záchvaty neukojitelné lásky.
Marcion (snad nejnevinnější, dojista však nejučenější) zakládá sektu ofitů. Nespokojuje se tím, že nepoctivou
rukou, rukou vědomě svatokrádežnou odhaluje jeden z nejneprostupnějších kabalistických závojů, nýbrž
materializuje též nejhroznější a nejskrytější projev obřadné magie, když syntetizuje – a zde to vlastně znamená
zaměňuje – tajné pojmy Agathodémona a Kakodémona pod podobou hada (od té doby dvojsmyslnou); konečně
pak (hnusná parodie) z posvátného οφις činí skutečný nástroj nejhnusnějších mysterií.
Jinde jáhen Markos ustavuje za věštkyně a za Kristovy kněžky mladé dívky jím samým zároveň svedené i
zasvěcené, dává jim úplně nahým vystoupit na oltář, kde se chvějí pod dechem jeho úst: neboť právě svým
nečistým dechem v nich dovedl roznítit plameny – tak často, bohužel, nerozlučně se provázející – magnetického
věštění a naprosté nestoudnosti.
Ti všichni prostituovali svatou magii ve službách zla, někteří z nich s plným vědomím své zvrhlosti, vskutku
pekelné… A to jsou jen příklady vzaté nazdařbůh, které však jistě stačí k odhalení propastí hanby a šílenství,
v něž přepjatý mysticismus, skoro vždy zpočátku asketický, může strhnout horkokrevné i velkomyslné povahy,
jež byly stvořeny pro boj se životem: chtěli zapírat tělo, či lépe řečeno je »zduchovnit« umrtvujíce je pod mocným
tlakem Ducha, – zatím však Duch sestoupil z výše svého vytržení a znečistil tělo!…
Ach, jaké odhalení učiníme v kapitole VI. o velkém počtu podobných případů, o jejichž skutečnosti nelze
pochybovat! Podáme čtenáři kytici současných hanebností, vyšlých z mysticismu třeštícího pýchou a poblouzněním;
neboť tam, kde pýcha zasévá do nerozumu, tam vždy jen sám Satan sklízí v hanbě.
Zde nás napadá proslulý Paskalův výrok: »Člověk není ani andělem ani zvířetem; a ten, kdo ze sebe chce
dělat anděla, stává se zvířetem.« Pravili jsme jinde,1 že všechny rozkolnické nauky prvých staletí nesou značky
nejčernější goëtie; všichni heresiarchové jsou čaroději. A hluboká příčina toho je tato: oni všichni, jakožto stoupenci
Ducha proti liteře předpisované Církví učící, se chtějí stát mágy prvotní nauky obsažené v esoterismu,
jimi dobře či špatně pochopeném. Avšak přitom zapomínají, že vyvolávajíce veřejný rozkol, jednají jako anarchisté,
a. že proto je jejich dílo poskvrněno již v samém principu a učiněno neplodným ve svém zárodku.
Kdo chce vyhojit nemocného, nesmí mu zajisté pod záminkou zabránění nákazy odejmout jediný zbylý úd,
který nemoc dosud nepostihla: vždy se může nemocné tělo, třebas zbavené některého údu, uzdravit, zajizvit a žít
dál, kdežto úd sebezdravější oddělený od těla, se rozloží a zhyne. – Právě tak, chce-li někdo obnovit církev, má
v ní především zůstat: neboť ona je živoucí bytostí, je principem jednoty.
A to právě nedovedli pochopit tito protestanti prvých dnů. Jejich ctižádostí bylo stát se kněžími obnoveného
kultu a dostalo se jim jen té cti, že rozmnožili počet prokletých sekt.2
Mezitím co boje s Ariány krví zaplavovaly Evropu, manicheismus – křesťanské obnovení odpůrné nauky
Peršanů, tak jak ji méně čistý názor druhého Zoroastra znetvořil, – učil rovnocennosti původem i moci (jak jsme
uvedli v kapitole I.) dvou principů dobra a zla, Slova božského a slova ďábelského, Krista a antikrista.3
Neuznávat jen relativní a přechodnou povahu zla znamenalo povýšit zlý princip na božství a stavět mu
chrám i oltář temnot – skutečné shromaždiště všech zbožňovatelů démona. To značilo seskupovat již předem, ba
i do věků budoucích, všechny nepravé mystiky a čaroděje.
Nedošli bychom ke konci, kdybychom dále probírali toto podvodné a přechodné kacířství ve všech jeho
obdobách: podstata jeho mysterií se objeví sama sebou, až budeme studovat obřady a průběh sabatu. A tento
náhled hodláme hájit, třebaže se snad někomu bude zdát nespravedlivý a přehnaný. Albigenští, Kathaři, Waldenští,
třesavci Cevennští i čarodějové z kraje Labourtova, to všechno jsou manichejské sekty jen sotva
zastřené; a proces manichejských Templářů4 nám postaví do jasného světla pekelnou a dvojakou povahu toho
ohavného kacířství.
Rovněž nemůžeme dále stopovat prchavou osobnost čaroděje v nesčetných přestrojeních dějinami středověku
i nové doby. I naznačena »currente calamo« (zběžným perem) by byla taková monografie zbytečným opakováním;
v kapitole IV. uvedeme některé z nejpověstnějších procesů, jejichž stále stejný výsledek zanechává na
všech stránkách křesťanských pamětí krvavé skvrny. Nyní budiž nám jen dovoleno uvést charakteristické vlastnosti,
jimiž se pravý čaroděj liší od nepravého.
1 Na prahu tajemství
2 Bez prozkoumávání skutků a nauky těchto sektářů je můžeme již předem považovat za vyznačené značkami,
podle nichž lze poznat černokněžníky: neboť všichni nesou pečeť protisvatokněžství (antisacerdotální).
3 Další podrobnosti viz kap. I. této knihy.
4 Kapitola IV.: O spravedlnosti lidské.
35
Název »nepravý čaroděj«, jenž snad čtenáře překvapí, se sám opodstatní, když si vzpomeneme, že všichni
velcí mužové, kteří se i jen poněkud vzepřeli tomu, aby se vůči veřejnosti podrobili oslovské čepici »Doctora
scholastica«, byli nařčeni z čarodějství a kacířství! A tím se již vystavovali vězení, mučení a hranici…
Každá vzpurná povýšenost nad obecnou úroveň přibírala v očích současníků onu osudnou pečeť, a to nejen
v očích kněžstva a jejich závistné mediokracie, ale i na soudu mínění světského.
Skutečným pánům skutečná čest: Albert Veliký, Trithemius, Agrippa zaslouží být předem jmenováni. – To
byli mágové; proč by z nich tedy neudělali čaroděje?… Sám sv. Tomáš Akvinský, »učitel andělský«, neušel
podezření z čarodějství, právě tak jako jeho současník, mnich Raymondus Lullus z Palmy – doktor veleosvícený!
V těch dobách všeobecné nedůvěry neušetřili démonologičtí monomanové ani papežského trůnu. Je třeba
věřit, že papežové Sylvestr II. a Řehoř VII. ještě v XVII. století byli považováni za stoupence Belzebutha, neboť
učený Gabriel Naudé se zastává jejich nevinnosti ve výborné knize, kterou uveřejnil v r.1625 pod názvem:
»Obrana všech velkých mužů, kteří byli obžalováni z magie«.1 A tu je ještě ostře kárán za svůj skepticismus
kapucínem Jakubem d’Autun (pravým jménem de Chevannes), spisovatelem více než tisícistránkové nejapné
knihy: »Mudrcká nevěra a nevědomá důvěřivost o magicích a čarodějích«.2
Nic není směšnějšího nad obvinění vznášená proti všem geniům podobnými tvrdohlavými ztřeštěnci, věřícími
v nadpřirozeno, – obvinění, jež rozhořčují počestného Naudé. Uvedeme dva příklady:
O Korneliovi Agrippovi: Delrio udává, že jsa v Louvainu, kde ďábel zardousil jednoho z jeho strávníků,
tomuto nařídil, aby vešel do toho těla a sedmkrát či osmkrát obešel veřejné náměstí, dříve než je opustí, aby
nebyl potrestán a podezříván z jeho smrti, když by ji lid uznal za náhlou a přirozenou. K tomu se vztahuje též to,
co Paul Jove praví ve svých »Eloges«, že totiž zemřel velice chudý a vším světem opuštěn v městě Lyonu a že,
oddav se kajícnosti, propustil jistého velikého psa, který jej provázel po celý život; sejmul mu obojek pokrytý
magickými obrazci a slovy a velmi zlobně na něho křikl: »Abi, perdita bestia, quæ me totum perdidisti«, načež
pes běžel vrhnout se do Saôny a již nikdy nebyl spatřen ani potkán.3
O sv. Tomáši Akvinském: – Naudé se rmoutí, že tomuto církevnímu Otci je přičítána špatná čarodějná kniha:
»De Essentiis Essentiarum«, kde se praví, že Ábel ukryl do jednoho kamene astrologické pojednání! Hermes po
potopě světa ten kámen rozbil a vyňal z něho knihu, »v níž bylo vypsáno umění vytvářet obrazy pod jistými
planetárními vlivy: a poněvadž byl ve svých studiích znepokojován velkým hlukem, jaký činili koně běžící
napájet se každý den před jeho okny, udělal obraz koně dle předpisů té knihy, který, když byl dán na ulici dvě až
tři stopy do země, přinutil obsluhovače koní hledat jinou cestu, poněvadž nebyli s to přimět žádného z koňů, aby
ono místo překročil.«4
Tyto bajky ukazují, jaká tehdy panovala horlivost – pravá morální epidemie – vidět kde v kom magika.
Vyprávěli ještě mnohé jiné o Agrippovi; my však nebudeme mařit místa podobnými nesmysly. Raději
poslyšme Naudéa: když byl vyčetl množství podrobností ke chvále toho, jemuž tehdy přezdívali »arcičaroděj«,
jmenovitě, že byl vybrán kardinálem de Sainte-Croix, aby byl přítomen koncilu, …že mu papež napsal dopis,
v němž jej vyzýval k pokračování v cestě dobročinnosti, tak jako byl započal; že kardinál de Lorraine chtěl být
kmotrem jednomu z jeho synů ve Francii… atd. a konečně, že byl důvěrným přítelem čtyř kardinálů, pěti biskupů
a všech učených mužů své doby… že Pavel Jove jej nazývá »portentosum ingenium«, že Jacques Gohory
jej řadí »inter clarissima sui sæculi lumina« že Ludvigius jej nazývá: »Venerandum Dominum Agrippam, litterarumque
omnium miraculum et amorem bonorum«, atd.;5 Gabriel Naudé, jemuž nechybí smysl pro logiku, by
se rád tázal Delria… proč úsudek papežův, svědectví tolika kardinálů a biskupů, přízeň dvou císařů a tolika
králů, nejsou dost dostatečné a. oprávněné důkazy jeho nevinnosti…6
Všechny tyto výňatky mají čtenáři ukázat, jakými výtkami a obžalobami chtěli pošpinit a jakými důvody
naopak ospravedlňovali památku takového učence, jako byl Jindřich Kornelius Agrippa… A takové hádky se
vedly koncem XVII. století!
1 Paris, 1625, 8°.
2 Lyon, 1674, 4°.
3 Naudé, »Apologie« (édit. de Paris, Besongne, 1669, pet, 12°, str.305). Maje po ruce pouze toto pařížské
vydání, udávám stránky jen podle něho. – Bodin podává tutéž anekdotu, ale s jistou obměnou: – Agrippův černý
pes, kterého on nazýval »Monsieur«, jakmile Agrippa zemřel v grenobleské nemocnici, se ihned vrhl do řeky
před očima všech diváků a nebyl již nikdy spatřen. (»Refutation des opinions de Jean Wier, supplément à la
Démonomanie des Sorciers«, Paris, 1587, 4°, str. 241). – Tedy Jove i Bodin se shodují co do nepřirozené
sebevraždy ubohého psa; avšak naprosto se různí co do města, v němž Agrippa zemřel. Jeden udává, že v
Lyonu, druhý v Grenoblu… To je zajisté velice význačný úkaz.
4 Apologie, str. 350.
5 Naudé, Apologie pour les grands hommes, etc., str.294.
6 Ibid., str.296.
36
Ještě poslední ukázku, vhodnou. aby nám zjevila duševní stav oné doby: »Nicolas Remigius, soudce
v Lotrinsku, jenž dal zaživa upálit 800 žen, viděl magii ve všem: byla to jeho utkvělá myšlenka, jeho šílenství.
Chtěl kázat křížové tažení proti čarodějům; jimiž viděl hemžit se Evropu. Jsa zoufalý, že mu nechtěli uvěřit,
když tvrdil, že téměř celý svět je vinen magií, prohlásil se nakonec sám vinným a skončil na hranici v důsledku
vlastních doznání«.1
Takové případy jsou jistě typické a tak jasné, že není třeba, je rozebírat. Je-li možno věřit Ferdinandu Denisovi,
2 výbornému sběrateli všech starých kronikářů, bylo za vlády Karla IX. ve Francii, v Paříži, více než třicet
tisíc čarodějů.
Chceme-li být nestranní, připisujíce většinu onoho počtu přepínání současníků, zakládajícímu se na společné
mánii vidět všude pekelné vyslance, musíme doznat, že se tehdy čarodějové jen hemžili a chápeme obecnou
zaujatost lidu; ale nemůžeme chápat i zaslepení úřadů, – třebaže nad ním vyslovujeme politování. Neboť –
důrazně opakujeme – černokněžnictví není prázdným slovem; čáry, zaklínání a očarování byly vždy a dosud
jsou děsivě pravdivou skutečností… Že se ovšem zneužívalo obvinění z černé magie, je pravda, a podáváme o
tom pádné doklady. Avšak to by bylo podivným podkladem k tvrzení, že černokněžnictví je jenom báje, že
všichni zaklínači byli pouhými bezmocnými kejklíři, že očarovaní byli vždy ubohými obětmi vlastní choré
obrazotvornosti.
Zaslepenci, který by se zastával takových náhledů, by moderní věda – ano, sama věda z universit – podala
každý den pádné doklady opačné. Aniž bychom zde dokazovali nepopíratelnou skutečnost okultních výjevů,
jimiž by byli doktoři spiritismu zděšeni (oni, kteří se domnívají, že se nediví ničemu), žádáme prostě nevěřícího
čtenáře, aby si pročetl pokusy doktorů Liébeaulta, Bernheima, Beaunise, Charcota, Luyse a jiných vynikajících
mužů universitního učení.
Prohlašuji bez obalu: kdokoliv, kdo vzal na vědomí případy vědecky zaznamenané těmito mistry hypnotismu,
přemýšlel aspoň trochu o podstatě oněch výjevů, a přece ještě pochybuje o možnosti očarování, ten
postrádá v mých očích buď zdravého smyslu anebo upřímnosti… To chci dokázat na příslušném místě; zde by
byl podobný rozklad mimo rámec díla.
Vracím se tedy ke svému předmětu a ocitám se tváří v tvář osobě čaroděje, tak, jak ji znali naši otcové XII.–
XVIII. století. To je průměrný, vpravdě klasický vzor, k jehož rozboru toužím již jednou přistoupit.
Michelet ve svém překvapujícím díle3 jej nadobro obětoval čarodějce: Za jednoho čaroděje, praví, deset tisíc
čarodějek! Ach, to je trochu přehnáno.4 Statistika soudních rozsudků nám praví něco jiného. Zde, jako všude,
Michelet skutečnost trochu přizpůsobuje, aby se hodila do jeho rámce, dle stanoviska vždy předpojatého, avšak
ostatně výmluvně hájeného. Ať je tomu jakkoli, jeho patrně stranický názor je velice na újmu pravděpodobnosti,
často i zajímavosti jeho líčení: – a jestliže je, celkem vzato, jeho dílo obdivuhodné, je to tím, že veškerá jeho
kresba, i ta iluzorní, se vyjasňuje vlivem divoké poezie, která je v něm.
Čarodějky, či čarodějové, co na tom ostatně prozatím záleží? Otázka je vždy jen takováto: co je to čaroděj,
mužský či ženský?
Posuďme strom podle jeho plodů.
Bylo by zajisté snadné opsat dlouhé a zamotané popisy Bodinovy či kteréhokoli jiného démonografa: avšak
soudíme, že nejlepším způsobem k poznání černokněžníka je uvést jej na scénu při vykonávání jeho trudných
úkonů na »legendárním sabatu«.
Podávajíce čtenáři nástin sabatu, oživíme v jeho obrazotvornosti představu oněch šílenců ve fantastickém
rámci, v jakém se jevilo jejich šílenství… Neboť je třeba podotknout, že všechna ta neuvěřitelná podání, jejichž
jakýsi úhrnný přehled uvedeme, vyšla z úst obžalovaných čarodějů samých a tato doznání byla často dobrovolná,
nikoli vždy vynucená mučením. Ba ještě nad to, obvinění věděli, že takové doznání je povede
k neodvratné smrti, k hrozné smrti na hranici bez možnosti zmírnění trestu.5
Všechno dříví, praví Pythagoras, se nehodí k zhotovení sošky Merkura: a také všechna místa nejsou vhodná
k tomu, aby na nich byly konány týdenní schůzky černokněžníků a zloduchů, schůzky, jež přezvali slovem
»sabat«.6
Jsou místa, kde sama příroda se zdá usmívat na své dítky a němou řečí mluví o nadšení a štěstí. Jsou však i
místa pustá a trudná, jež v srdci člověka vzbuzují jen zklamání, hrůzu a šílenství…
1 Eliphas Lévi, Rituel de la Haute Magie, str.290. (Rituál Vysoké Magie.)
2 Tableau historique et philosophique des Sciences occultes, Paris, 1842, 32°, str. 159.
3 »La Sorciére«, Paris, Hetzel, 1862, 12°.
4 Že čarodějek byl mnohem větší počet než čarodějů, to je jisté. Jenom uvedený poměr je přehnaný.
5 Někdy docílili toho, aby je kat před podpálením hranice uškrtil.
6 Dle některých spisovatelů čtrnáctidenní.
37
Sabat
Všichni, kdo rádi sbírají sněženky, často naleznou na zarostlém pahrbku okrouhlé pruhy temnější zeleni, kde
jsou traviny hustší a i o polovinu vyšší než v bezprostředním okolí. Mnohdy polokruhovité, někdy úplně vyvinuté
v uzavřený kruh, liší se tyto pásy průměrem i šířkou: zdají se být jakoby kreslené kružidlem a na podzim se
zardívají diadémem ryzců a jiných pestrobarevných hub…
Stará pověst praví, že jsou to místa, kde víly tančily za svitu Luny… A protože víly, nevinná, laškovná božstva
přírody – nikdy nevycházejí bez čarovného proutku v ruce a bez přívětivého úsměvu na rtících, rozlévá se
jejich bujná radost i na celé okolí a pod jejich lehounkým krůčkem bují květena tím mocněji, ba i noc se osvětluje
zářivým leskem stříbrných křidélek… Jsou životem vtěleným do nádhery ženských tvarů; jsou láskou, která
vše zúrodňuje paprskem svých sladkých očí!
Neviděli jste však poblíže zřícenin, kde prý straší, poblíže opuštěných hřbitovů či na násypech strmých
sesouvajících se břehů vyschlé pruhy země, kde nikdy ani travička nevypučí, jako by jakýsi nečistý dech učinil
tu půdu neplodnou?
Přistup blíže: Jako by se ledová ruka dotkla tvých vlasů… Rychle hmatáš kolem toho nevzhledného křoví,
neboť neodolatelný pud tě žene svým mrazením… Po své levici zanecháváš »louži čarodějů«, tůň hnijící vody,
nahromaděné v prohlubenině půdy a vroubené nějakým proutkem vybledlého vrboví. Prostoduché zkazky lidu
tě varují před vstupem na ona místa: vždyť ty močály, stísněné nízkým podrostem, jsou prý průchody pekla! Ó
víly! dobrodějné božky! Zde není vaše sídlo, kam jste odešly?
Pocítil jsi? – Jakýsi přízrak tě vzal za ruku a vede tě dále. Mlčky podléháš jeho tlaku… Po příkré stezce, při
níž se křoví zdá být přízrakem číhajícím na tebe v houstnoucím soumraku, kráčíš výše…
Mineš ještě jeden záhyb a jsi na hřebenu pahrbku: stezka ústí do pusté stepi; řídké traviny jsou místy
zežloutlé…
Před tebou se tyčí podivná budova… Přistoupíš blíže a vidíš, že je to dolmen: obrovský balvan, na němž se
v dávných časech posvátný nůž Druidů rudě barvil krví obětí předepsaných na počest Thora a Teutada. Noc se
již úplně snesla na zemi.
Avšak tu se ti zjeví na starobylém oltáři keltského Molocha děsivý, krvavý záblesk. Řekl bys, že to je
vskutku krev, a snad je tomu tak, kdo ví!
Nad obzorem dálných lesů vychází rudě zbarvená luna a podivným světlem ozařuje tajuplné místo, kde tě
tíží smrdutý, zahnívající vzduch…
Avšak jako bludný záblesk dohořívajícího ohně,
v údolí, jež podivného vzhledu nabývá,
jakýsi vánek vlažný, němý zlé předzvěsti
ovívá řídké traviny a uschlá křoví…1
Nyní, kdy se obrovitá Luna pomalu vznáší výš a vrhá plné světlo do pustiny, ozařujíc dříve nezřetelné předměty…
pověz, co značí ona páska kolem dolmenu? Je to snad pěšina?
Ne, nikoli, není to stezka. Byliny jsou tu sedřeny a jakoby zničeny žíravými výpary u samé země. Je to
pravý opak místa reje vil.
Plodnost, život zmizely…
Ještě okamžik – a smrt tu vychrlí všechny příšery své říše:2 nezřetelné larvy, jež s námahou víří a shušťují
se; létající ropuchy, krokodýlové s plamenným a rychle měnivým okem; draci s hroší tlamou a netopýřími kří-
1 Maurice Rollinat: Les Névroses. L’allée des Peupliers.
2 Naše data jsou čerpána z velikého počtu spisů, takže by bylo obtížné udávat u každé podrobnosti spisovatele…
Uvádíme zde tedy hlavní díla, v nichž je třeba doklady vyhledat: Boguet, Discours exécrable des Sorciers, Lyon,
38
dly; ohromné kočky s měkkými tlapami a nezřetelnými, jakoby chapadly polypů… A mezitím sestupují úplně
nahé ženy, divoké, hulákající a rozpoutané, harcujíce na pometle, jež se vzpíná a vzpouzí ve vírném honu…
Jsme na sabatu…
* * *
Čarodějka předříkává skrčena u paty dolmenu: hrst prutů v její pravé ruce se vzňala a ona dva prsty levé
ruky smáčí v hrubé kamenné nádobě, umístěné mezi svými koleny. – »Aye Saraye!« volá. Aye Saraye!1… Na
dně džbánu se zjeví světélko a hle, malé zvířátko velikosti veverky z něho vyklouzne lehce, rychle ven: to je
»Mistr Leonard«.
Čarodějka vstala na znamení úcty. Leonard ve vteřině vyrostl na délku dvou metrů a podobá se nyní obrovskému
kozlu se zakroucenými rohy. Matná záře, kterou se zdá vydávat celé jeho tělo, jako bledé ovzduší vystupuje
v kotoučích a podivně zapáchá.
Po krajině poletují tisíce bludiček. Pojednou jedna z nich přilétne, zaplápolá a náhle se objeví mezi ďáblovými
rohy.
Neboť tento Mistr Leonard je ďábel!…
Ze všech čtyř světových stran vidíme přibíhat, ze všech čtyř úhlů světa vidíme slétat se čaroděje, čarodějky i
démony v pestré směsici. Nebe je zastřeno letem Duchů a pod plamenným okem Hekaty se matně zatemňuje
vzduch, tak matně, jako se země pokrývá pohyblivými stíny, které se všude proplétají.
– »Har! Har! Sabbath!« ječí příchozí tísníce se kolem Mistra, jenž postupně s přívětivou naléhavostí nabízí
každému svůj zadek k políbení. Avšak na místo kostnatého kozího zadku je to mladý obličej úchvatné krásy – a
každému vyznavači se tak dostane polibku plných a živoucích rtů.
Ohně z vřesu a cypřiše se vznítí kolem, hoří a plápolají ve své mnohobarevnosti. Zdlouhavé melodie, jež se
zdají vycházet z neviditelné harmoniky, zaznívají v jasných zvucích vlhkého přídechu a nevýslovné čistoty…
Jak je to podivný kontrast s jekem přítomných.
A tu se Mistr Leonard po projevu úcty svých milých počíná nudit; opovržlivě vystoupí na zlatý trůn, jemuž
je pokladem druidský oltář: odtud ovládá celé shromáždění.
Před ním stojí ceremoniář, s holí v ruce jako odznakem. A nyní se vyvolávají jména a zjišťuje se správnost
značek či pečetí, stigmatů.
Tu však již černá ovce s žhnoucíma očima přibíhá jako vichr ze severní končiny a mečí, aby ukonejšila tu,
již nese: nádhernou dívku,2 zcela nahou, jež koňmo sedí na měkkém rouně. Vzpouzí se a pláče… Je to očekávaná
obět, »královna sabatu«.
Vše se nahrne kolem ní se známkami uctivé nedočkavosti. Sestoupivši ze svého oře, snaží se mezi pochvalnými
výkřiky množství zakrýt svoji hanbu rozpuštěnými, dlouhými vlasy.
Ceremoniář pozvedá slavnostně svou zlatou hůl: a ďábel povstává, aby pozdravil dívku; konečně sestupuje
ze svého trůnu, »černá mše« započne.
Prostí kozonožci vyhrabali po levici díru do země: Leonard se s velkou slávou přiblíží, aby se do ní první
vymočil. Shromáždění náčelníci jej napodobují. A to pak je posvěcená voda k výkropům – jíž bude pokřtěna
nově příchozí. Nato si omočí čarodějky dva prsty levé ruky a pokorně se obráceně křižují.
Pak nastává nový šum, neboť k Teutadovu oltáři přivádějí pannu, již má Kozel zasvětit; tam se jí postupně
dostane všech pekelných svátostí. Když to bylo učiněno, natřou ji mastí vyrobenou ze španělských mušek a
durmanu, chlípné křeče zachvátí postupně ubohé nevědomé tělo, jež se uděšeno svíjí ve své cudnosti automatickým
působením masa. Při Introitu žádá Satan, aby odvedli děti, příliš mladé, než by se zúčastnily velikého
mysteria – děsného rouhání všeobecného obcování. Děti pak odejdou k »Loužím ďáblovým«, aby tam s bílými
pruty v rukou hlídaly pasoucí se stádo nesčetných ropuch křtěných a oblečených do zeleného sametu či do šarlatového
hedvábí se zvonkem na krku.
Mezi nimi a Velikým shromážděním upředou »Vzdušní skřítkové« neprůhledný mrak, načež Leonard přistoupí
k »posvěcení« novicky. Rozložena na oltáři, vyděšena a těžce oddychujíc, přijme hnusné objetí boha.. Je
to hrozná bolest, palčivost žhavého železa a nato ihned úzkost hojné, ledové záplavy.1
1610, in 8°; – Nicolas Remigius, Demonolatria, Lugduni, 1595, in 4°; – Bodin, Demonomanie, Paris, 1580, in
4°; – Le Lover, Histoire des spectres, Paris, 1605, in 4°; – Jacques d’Autun, La Crédulité scauante, Lyon, 1674,
in 4°; – Del Rio (traduit par du Chesne) Controverses magiques, Paris, 1611, petit, in 8°; – Binsfeldius, De
confessionibus maleficorum, August, Trev…, 1591, in 8°; – Taillepied, Apparition des Esprits, Paris, 1588, petit
in 12°; – Dom Calmet, Esprits et Vampires, Paris, 1751, 2 vol in 12°; – Garinet, Histoire de la Magie, Paris,
1818, in 8°; – Michelet, La Sorciére, Paris, 1862, in 12°; – Paul Adam, Être, Paris, 1888 in 12°.
1 Zkomolením hebrejského Aehieh asher Aehieh: Bytost je Bytostí.
2 „Všechny, kterým přidávali titul královen, byly, pokud jsme viděli, obdařeny nějakou význačnější krásou než
ostatní.“ (Pierre de Lancre, Inconstance des Démons, Paris, Buon. 1612, in 4°, p. 223.)
39
Zkraťme však popis. – Všichni démonologové tu nadbytečně svědomitě rozvlékají podrobnosti, jež nemáme
chuť opakovat.2
Mezitím krouží divý roj kolem párku s výkřiky divoké radosti a směšuje pohlaví i hodnosti, hřbet k hřbetu
obrácen. A tento řetěz se přetrhne jen občas proto, aby se všichni oddali cizoložným, krvesmilným a sodomským
výtržnostem po různu po okolí při svitu luny… Hlavně krvesmilstvo se těší zvláštní cti, protože právě jím
se stává sabat věčným Satanovým semeništěm: »Není dokonalého čaroděje a zaklínače, který by nebyl býval
zplozen z otce a dcery či z matky a syna«.3
A zatím na těle nové kněžky – chvějícím se na oltáři – »Smrdutý kozel«4 dále slouží mši: obětuje obilí
»Duchu Země«, jenž dává vzrůst plodinám; vypouští malé ptáčky, kteří nesou pod nočním nebem sliby a přání
přítomných k »démonu svobody«.
Nato je uhněten symbolický koláč, který upečou a zasvětí na zkrvácených bedrech kněžky: to je »Confarreatio
«, hostie necudné lásky, oběť vesmírného zla, chléb pekelného přijímání, který se rozděluje všemu shromáždění…
Udeřila hodina bratrské hostiny; a nedospělí pastýři přihánějí z pastvy zástup ropuch svěřených jejich bdělé
péči.
Staré fúrie, pro něž je láska pouhou upomínkou dvojnásob malomocnou, připravily různé zdechliny a daly
vařit se začarovanými bylinami děti, jež zemřely před křtem.
Medovina koluje v číších: všichni hodují a opíjejí se. Různé obludy, ďáblice v rozmanitém přestrojení,
opatřují pekelnými lahůdkami stoly, kolem nichž se rolník bratrsky dělí se šlechticem či prelátem, kde nejpyšnější
dámy bez závady sedí mezi poběhlíky a poběhlicemi. Z jakého důvodu by se hradní dámy odtahovaly od
vesničanů?… Což šílená slepá rozkoš nepomísila jejich krev i sliny, sliny šlechticů i poběhlic?
Veliký těžký mrak zaclonil lunu. Jen rudě planoucí pánve osvětlují okolí.
A tu je dvakrát slyšet příšerný, bezzvučný, chraplavý, podivný hlas: »Pomstěte se, sice zemřete. A zároveň,
zdvihnuv svůj huňatý ohon, jímž zakrýval svou vyzývavou hanbu,5 pod sebe Leonard pouští svazky černých zrn
jakoby v růženci… pak silně páchnoucí prášek. Veliké kusy plátna byly rozloženy, aby zachytily tyto bobky
různé ceny: jsou to jedy, elixíry, filtry: pro lásku, pro šílenství, pro smrt: jsou mezi nimi i léky pro tajuplná
uzdravení… Některé mají sloužit k odejmutí plodnosti polím, jiné k otrávení ovzduší za příčinou zavlečení epidemie.
Nastává všeobecné podělování.
Konečně, s vlasy rozcuchanými, celá zimničně se chvějící, královna sabatu povstane a pronikavým hlasem
volá hrozíc pěstí proti nebi: »Blesku boží, blesku boží, uhoď sem, odvážíš-li se!« Jako šílená se vrhá na ropuchy,
jež vztekle trhá svými zuby, sípajíc: »Ach, Filipe, kdybych tě tak chytila!«…
V dáli se začíná horizont vyjasňovat prvními záblesky. Tu se pojednou kozel promění v obrovského kohouta
s plamenným hřebínkem a je slyšet děsivé kykyriky…
Shromáždění se spěšně rozptýlí a vše zmizelo…
Nelze si myslet, že bych byl s to zachytit v tomto stručném popisu všechny hanebnosti, všechny nestoudnosti,
jimiž oplývají spisy Bodina, Lancra, Delria, Bogueta, Sprengera, Michaelise a ostatních démonologů.
Nemluvě o nekonečně dlouhých popisech nestoudných kratochvílí, zkrácených námi jen na několik řádek, a
to ještě značně očištěných – neřekli jsme ani nic o tanci ropuch, ani o žalobách, jež tato zajímavá zvířátka vznášela
na čarodějky špatně ošetřující jejich drahocenné zdraví, ani vyzpovídání do ďáblova ucha ze hříchů, které
bylo opomenuto spáchat, ani o pravidelném odnášení lidských zbytků zpod šibenice, ba ani o nesčíslných jiných
požitcích rovněž tak lákavých.
Neboť jsme měli pouze úmysl popsat celou onu tragikomedii v jejím celku; ovšemže, seřadivše logicky
hlavní scény za sebou, nebyli jsme s to sjednotit různá mínění různých autorů. Daleci toho, aby se dorozuměli o
slavení tohoto obřadu, každý z nich uměle sestavuje podrobnosti obřadů jinak. Podstata zůstává u všech stejná,
ale co do podrobnosti uspořádání by bylo těžké nalézt dohodu. V druhé knize se vynasnažíme vyhledat, co je
skutečného na spleti těchto legendárních fantasmagorií, – v nichž každý dle své libostí muže vidět buď jedno
z nejhroznějších dramat, či nejšaškovitější pantomimu.
Abychom doplnili tento obraz, popišme v několika řádcích, co že běžné pověsti říkají o evokaci, paktu a
přenosu k sabatu.
1 Igneam esse diaboli mentulam, frigidum vero semen eius, Sabbathi meretrices una voce confitentur.
2 Uvádíme jen jednu, a to latinsky: »Aliquid turpissimum (quod tamen scribam) astruunt; videlicet daimonem
incubum uti membro genitali bifurcato, ut simul utroque vase obutatur.« – Tento citát Sylvestra Prieriase praví
dost: při čtení takových hanebných nesmyslů, pro něž není názvu a jež jsme vzali namátkou mezi tisíci, si
snadno představíme, jak asi znějí ty ostatní.
3 Bodin, Demonomanie de Sorciers, livre IV., ch. V.
4 Nic si nevymýšlím: Lancre, Inconstance, předmluva, ke konci.
5 Immane scrotum, torvamque mentulam.
40
Eliphas Levi ve svém Rituálu Vysoké Magie1 popisuje svědomitě podivné, hnusné a směšné obřady, jichž se
užívá v goëtii k zaklínání démona.2 Tam také odkazujeme čtenáře toužícího po podrobnostech. Avšak neúprosná
pravidla jsou proto, aby byla obcházena, přísné předpisy k tomu, aby se nedodržovaly, – a skutečně čarodějové
toho aparátu skoro nikdy neužili k tomu, aby přinutili Satana k objevení se.
Anály černokněžnictví oplývají popisy evokací, jež se úplně zdařily bez tohoto přepychu výpravy. Ba uvidíme
ďábla, kterak se zjevuje i tam, kde nikdo neměl v úmyslu jej přivolat, a volá hromovým hlasem: »Proč jsi
mne volal?!«3 Nejčastěji je hrdinou dobrodružství chudý školák, jenž ze zvědavosti nahlédl do kouzelné knihy
náhodou otevřené… Jací jsou to původcově zla na světě, taková náhoda a zvědavost!! Ďábel, jenž je chytrákem a
zároveň špatným spáčem, vždy koulí očima a, hromuje: neboť nechce být vyrušován pro nic za nic; hned vyhrožuje
a lomozí. Žádá zkrátka, aby se mu uchazeč zavázal dobrovolnou smlouvou.
Ubohý zvědavec se třese na všech údech a neví, jak by se vykroutil. Avšak Satan se pojednou udobří, tváří
se otcovsky a slibuje nejsvůdnější věci. Ba, není nic tak vzácného a toužebného, aby to nesliboval;
s podmínkou, ovšem… Ach! Sen za maličkost! Za pouhé dva řádky smlouvy podepsané dosud se třesoucí
rukou…
Pakt, smlouva! Školák se stane za čtyři, deset, třicet či ještě více let démonovým majetkem s duší i s tělem,
za což se tento zavazuje mu po určený čas sloužit všemi svými prostředky a chránit ho vším svým uměním.
Ubožákova kapsa bude napříště nevyčerpatelně zásobena zlatem; nejsličnější ženy se stanou jeho při prvém
setkání; rychlostí myšlenky se bude přenášet, kamkoli se mu zachce, a veškerá přání budou vyplněna, sotvaže
v jeho nitru vzniknou. Nabídka je zajisté skvělá, svůdná, takže nešťastník jí nedovede odolat; svou krví podepíše
dvě stejné ceduličky, z nichž jednu si ďábel odnese, kdežto druhá, jaký div! položena na maličkou ránu špendlíkem,
již si na ruce udělal, vnikne do masa, aniž dírku rozšíří, ba naopak, rána se okamžitě zacelí.
Ti, kdo by chtěli znát konec takových dobrodružství (vždy podle legend), nechť si přečtou vzácnou a zajímavou
knihu od Palmy Cayeta: »Podivné a smutné historie o Janu Faustovi, velkém kouzelníku, a o jeho strašném
životě«.4
Takový je typ skoro všech pověstí o vyvolávání ďábla, při němž je základ všude týž a způsob se téměř
nemění.
Tento případ by se mohl nazývat nahodilou evokací; kdežto pakt je čin vědomý a dokonale vyřčený.
Neboť je třeba tu podotknout, že theologové ochotně rozlišují pakt vyřčený či »formální« od paktu skutkem
(ipso facto) nevyřčeného či »mlčky sdělaného«. Tak např. dle nich učinila Eva, když pojedla jablka, s démonem
mlčky smlouvu…
Zanechme však těchto scholastických slovních rozborů a promluvme ještě o »přenosu čarodějů na sabat«.
Tento přenos se liší podle popisovatelů a podle krajin: pružná osobnost ďábla se totiž všem obyčejům přizpůsobuje,
jeho mravy se mění podle toho, koho zamýšlí svést.
Někdy čarodějka pocítí, že je o půlnoci unášena neznámou silou, jež ji rychlostí větru donese až na shromaždiště.
Někdy se jí zjeví Satan v podobě kozla nebo ovce, vezme ji na hřbet či rohy a odnese ji jako prve,
komínem. Jindy udílí koštěti schopnosti, jež každá zná. V rukou vlastníka se stane tento skromný nástroj
v určený čas neúnavným, rychlým a věrným komoněm.
Vždy však, hodinu či dvě před odnesením (ať se toto již děje jakkoliv) ten či ta, kdo se chce dostavit na
sabat, je nucen natřít své tělo, hlavně stehna, břicho a slabiny zvláštní mastí – složení se málo liší – kterou Satanáš
a jeho druhové stále hledí zásobovat návštěvníky Synagogy.5
Nechť čtenář nezapomene na tuto zvláštnost, která je velice důležitá k zapamatování… V II. dílu se k této
otázce magických pomád vrátíme a slibujeme, že v tom ohledu podáme objasnění stejně zajímavá jako neočekávaná.
Někdy urychlovali čekatelé pekelných hodů zázračný účinek masti ještě obdobným účinkem jakéhosi
lektvaru, jejž požívali v podobě dosti velikých pilulek. Všechny tyto zajímavé podrobnosti rozebereme na příslušných
místech; zde můžeme pouze napovědět.
Protože naše kapitola VI. poučí čtenáře o záhadě čarodějství v jeho nejmodernějších obměnách, nebudeme
se dále rozepisovat a zakončíme pouze podivným příběhem, který máme z úst samého lotrinského rolníka, kterému
se stal.
Chceme jej podat pokud možno výrazy, jimiž nám byl vyprávěn. Vypravovatel je muž asi pětatřicetiletý:
1 str.208–238.
2 Viz i dále naši kapitolu V., v odstavci Evokace.
3 Mezi námi: věřím, že ďábel, jenž se zjevuje nežádaně, pravidelně odmítá se projevit, byl-li volán.
V obou případech, má-li se docílit jeho objevení, musí k tomu být člověk předurčen.
4 Cologue, héritiers de Pierre Marteau, 1712, petit 12°, s rytinou.
5 Název dávaný sabatu v některých procesech čarodějství.
41
„Stalo se to v mém dětství, pane, kdy mi bylo asi 5 či 6 let. Bylo to v Cuttingu (město v anektovaném Lotrinsku)
na podzim r. 1859. Kteréhosi večera, když byla obloha jakoby z inkoustu, hovořili jsme, celá rodina, u
ohniště v naší kuchyni, když pojednou bylo slyšet zvenčí jakousi velice podivnou hudbu (melodii). Bylo to jako
zpěv 15 či 20 osob, jež všechny přitom jakoby zpívaly tenkýma a vysokým hlasem.1 Melodie pouze na 2 či 3
noty nepostrádala kouzlo: ba její monotónnost právě dojímala.2
Vyběhl jsem ven, avšak nic jsem neviděl. Hlasy se zdály přicházet z veliké výšky a byly stále zřetelnější,
jako by se k nám zástup blížil. Byl jsem velice ustrašen a výstraha mé matky mne nedovedla upokojit: »Prenez
ouate mofeu3 cest la Haute-Chasse!« Je to Vysoká honba! (Tak u nás nazývají vzdušnou cestu čarodějů a čarodějek
k sabatu.) Opřev se bázni, počal jsem výsměšně napodobovat ty nestvůry a lát jim; zpěv okamžitě ustal.
Avšak když jsem hodlal vejít zpět do domu, spadla mi na čepici veliká kost z lidské mrtvoly, div že mne nezabila.
Sehnul jsem se, abych ji zvedl, avšak nebyl jsem s to se přemoci a vzít ji do ruky pro hnusný puch, který
z ní vycházel.
Moje matka byla rovněž tak vyděšena jako já, neboť nesčetné zdechliny byly vrženy shůry komínem dovnitř
a válely se kolem krbu. Nikdy již mne nikdo nepřinutí k tomu, abych pokřikoval na letící čaroděje!…“
Chráníme se připojit k této anekdotě jakýkoli dodatek. Podáváme ji, jak je, dokládajíce jen, že vypravěč je
pravdomluvný a přesvědčeny člověk.
Jak jsme řekli, čaroděj je také přesvědčený: jsa nezviklatelný ve své důvěře v démona – svého pána – věští,
slibuje, hrozí, proklíná ve jménu pekla… A třebaže je jeho moc založena na víře v lež a v blud, přece není pouhou
smyšlenkou.4
»Víra hory přenáší,« pravil Kristus… Smutná to víra, pomyslíte si, jakou tito lidé mají! Shodujeme se
s vámi, avšak: ať smutná či ne, slepá či osvícená, pasivní či aktivní, víra vždy zůstane Vírou.
A nechť jde o mága či čaroděje, nehledejte tajemství okultní síly nikdy v ničem jiném.
Vězí právě v tom!
1 Fistulka.
2 Zde převádím dle svého nejlepšího svědomí obšírné rolníkovy rozklady zkráceně.
3 »Měj se na pozoru synu; je to let čarodějů.«
4 Nechceme tvrdit, že moc čarodějů se skutečně vztahuje na všechna díla, jež jim pověst připisuje. Další
kapitoly naší knihy to ukáží; možná, že jsme méně důvěřiví než mnoho řemeslných nevěrců.
42
3. g
Černokněžnická díla
Císařovna – Trojnost – Vztah – Slovo…
Nejde nám však o mága, jde jenom o čaroděje. – Dělník je nám teď znám, je tudíž na čase, přistoupit k jeho
dílu.Přistupujeme k čarodějství, jež je možno vyznačit jako užití skrytých přírodních sil k působení zla.
Již dříve, načrtávajíce obrys ďábla a podobu čaroděje, jsme se vydatně dotkli i předmětu této studie. Bylo to
třeba k oživení prvých stránek. Zvláště obraz sabatu shrnul a životně zhutnil ceremoniál jistého druhu čarodějů,
provozovaný v tradičním řádu jejich sdružení.
Avšak po syntéze, jejíž úlohou je ztopit podrobnosti v ladném splynutí celkového přehledu, je nutno přistoupit
k analýze, která uvede jednotlivé předměty postupně do popředí jeviště a vrátí jejich obrysům plnou určitost
a jejich zevnějšku celou rozmanitost barev je odstiňujících… Krátce, až sem jsme museli uschovat podrobný
rozbor kouzel a čar a důkladné rozdělení obvyklých obřadů černého mága.
Není bláznivější četby nežli četba rituálu – a naší nynější úlohou právě je, celkem vzato, abychom podali
přehled rituálu nejsmutnějšího ze všech kněží. Vyslovujeme jen přání, aby laskavá pozornost čtenářova nebyla
příliš unavena nevyhnutelnou jednotvárností našeho názvoslovného výčtu. Pokusíme se aspoň přerušit jeho
poučnou nudnost vložením několika anekdotických příběhů.
43
Snad již není třeba opakovat, že se pro tuto chvíli vzdáváme všech vysvětlivek a poznámek. »Klíč k černé
magii« nám odhalí tato tajemství; tam rozpoznáme, co je snad skutečného a hrozného na téměř neomezené
moci, kterou jednomyslný souhlas národů vytrvale přičítá temným praktikům goëtie. Bude nám zjeven důvod
této moci a současně i mechanika jejích účinků.
Pak teprve rozumný čtenář usoudí, že je oprávněn vyslovit svůj názor, a bude opravdu s to, aniž by jednal
ukvapeně, když srovná doklady předložené jeho čestnému prozkoumání a vysvětlení podaná jeho bystrému
úsudku.
Leč až do té chvíle bude asi na čtenáři, aby si uložil všechnu zdrženlivost.
Jinak je tomu u spisovatele, jehož povinností je, aby vše, i logičnost svého plánu, obětoval zajímavosti a
hlavně jasnosti své práce.
Takže, jestliže v tomto prvém sedmeru, kde by měl nalézt místo pouze souhrn obecně vládnoucích názorů o
faktech, o než jde, dá autor někdy zavládnout vlastním pocitům, nebo náhodou prozradí sklony a přesvědčení
vlastní nauky, omlouvá se za to jako za »formální poklesek«. Hlavní věcí však je přesnost dogmatického podkladu.
Aspoň autor má za to; a účelu, jejž měl na mysli, bude dosaženo, jestliže jeho závěry, předčasně uhodnuté
anebo nevčasně tušené, budou dvakrát ospravedlněny jednak výmluvným svědectvím samých faktů, jednak
rozumným seřazením domněnek tyto fakty vysvětlujících.
* * *
Viděli jsme již: ďábel, to je opičák Boží! Čaroděj – to je opičák knězův. Obdobnost je možné rozvádět dále,
neboť čarodějství bylo za všech dob zvrhlým obrazem náboženství a jakoby převráceným kněžstvím.
Neboť, co je vlastně náboženství? Je to jednak souhrn nauk a symbolů vyjadřujících hluboké pravdy nebeské
mystiky; jednak pak je to souhrn posvátných obřadů, jež jsou činným vyslovením a živým přizpůsobováním
těchto symbolů: a vše to má jaksi za účel být svazkem mezi božstvem a lidmi, mezi nebem a zemí.
Cíleni náboženství je znovu svázat, spojovat (religio, religare) padlé lidstvo s jeho nebeským pravzorem,
věčným Slovem.
A jestliže nyní tento výměr obrátíme, uvidíme, že se výborně hodí na čarodějství, způsob náboženství obrážejícího
se v pekelném zrcadle, jež převrací a znetvořuje jeho obrysy. Představte si převráceného Boha a máte
ďábla; vždy z dobře známých zásad kabaly je: »Dæmon est Deus inversus«.1
Čarodějství má své negativní nauky, své bludné symboly a své ohavné obřady. Má i své svátosti, v nichž je
dokonce možno odlišovat podklad i formu na způsob těch, které uděluje církev.
Podklad, látka čárů, záleží v nějakém předmětu, který je symbolickým základem lživíry čaroděje, přesným
vyslovením jeho zlých úmyslů a opěrným bodem jeho zvrhlé vůle. Forma, podoba čárů, to je znamení vyjadřující
ďábelský vliv, okultní projev vysloveného úmyslu, jenž určuje látku předurčenému cíli a dává jí sílu
v předem vytčeném směru.
Všichni teoretikové goëtie, s Jamblichem v čele, mluví o »látkách, schopných vnímat v sebe bohy« (pneumatická
impregnace) a o značkách, jež mají moc »vázat bohy« k těmto předmětům. Kdo by v tom nepoznal
narážku na látku a formu magického posvěcení?2
Teorie svátostí je jednotná v náboženství, v černé magii i ve vysoké magii. Nechť sledujeme kněze při vykonávání
křtu či čaroděje při provádění očarování nebo mága při přípravě talismanu či pentaklu, bude pro nás
stejně nemožné neuznat svátostní povahu všech těchto tří prací,3 ať posvátných či rouhavých, blahodějných či
zločinných, co na tom záleží? Povaha je dvojí a záleží podstatně – nestačíme na důležitost toho výroku poukazovat
– v souběhu dvou vzájemně se doplňujících a sobě navzájem nevyhnutelných prvků: v látce a formě svátosti,
jinými slovy v »těle« svátosti a v její »duši«. Jen účel se tu mění, neboť i obyčejná voda pro křest, i vosková
figurka pro čáry i kovový kotouček pro talisman, všechny tyto různé předměty tvořily »látku« svátosti. A
1 Čteme v »Collection des Kabbalistes de Pistorius« (Artis cabbalisticæ… Tomus I. ex Pistorii Bibliotheca,
Basileæ, 1587 inf. str. 792: Eædem sunt littera, nominis Cacodemonis qui est princeps mundi huius et hwhy Et
qui sciverit ordinare transpositum deducet unum ex alio.« »Tatáž jsou písmena jména zloduchova (jenž je
knížetem tohoto světa) a jména JEVE. A kdo by znal pořad představení, vyvodil by jedno z druhého.«
2 Pověstný Kornelius Agrippa, nepřímý a pozdější dědic této školy, spíše učené než bez možných výtek, je v
tomto ohledu stejně otevřený, a často se k tomu vrací ve své: »Filosofii okultní«. Obzvláště možno číst kap. XI.
první knihy: »Jak se provádí vlití okultních sil do různých předmětů pomocí myšlenek, prostřednictvím duše
světa«. Nalezneme tam tuto výbornou formuli, která je klíčem talismanické vědy: »Věci pozemské dostanou
tolik síly a moci z nebes, do jaké míry je jejich látka ochotna je přijmout«. (Philosophie Occulte, trad. franc. La
Haye 1727. 2. sv., 8°.)
3 Užívám slova sakramentum, svátost, v jeho nejširším významu.
44
právě tak i dovolávání se nebes, i pekelná zaklínání i magická posvěcení, ta slova jsou bez rozdílu formou svátosti.
Vyslovivše tuto zásadu, nebudeme se tomu blíže věnovat. Ponecháváme na čtenáři, aby si odvodil četné
obdoby téhož druhu. Konečně vstoupíme do výlučné říše černé magie a přistoupíme, pokud to bude možné,
k jednoduchému, prostému popisu jejích obřadů a tajemství.
Provozovatele kouzel je možno roztřídit do tří velkých skupin podle toho, jaká pohnutka je k nim vede.
První třída by obsahovala oběti nezdravé zvědavosti nebo šílené pýchy: jaký to pro ně rozkošný sen, umět
imponovat ostatním lidem nadpřirozenou mocí… Druhá skupina by zaujímala ty, které sžírá slepá nenávist a
řevnivost, povahy zpité pomstychtivostí, které činí zlo pro zlo samo. Konečně třetí třídu by tvořili čarodějové,
kteří k tomu byli svedeni touhou po vysněném zisku, sugescí rozkoše a bohatství a jejichž cílem je ukojení
chtivých, hrubých a zištných vášní.
Co se pak týče samotných čarodějových děl, dělí se ještě přirozeněji do tří hlavních tříd: zločiny proti Bohu,
zločiny proti sobě samému a zločiny proti bližnímu.
Méně soustavné a méně úplné, třebaže podrobnější je rozdělení, jaké podává Bodin v IV. knize své Demonomanie.
– Rozlišuje patnáctero ohavných zločinů, jimiž, možno-li mu věřit, je obtíženo svědomí skoro všech
čarodějů: »Bylo dokázáno, že čarodějové, kteří učinili smlouvu s ďáblem, jsou obyčejně vinnými všemi, či většinou
těch nepravostí.1 Zde je jejich krátké vypsání: 1. urážka Boha; 2. rouhání; 3. uctívání ďábla;
4. zanechávání dětí nově narozených či majících se narodit ďáblovi; 5. obětování těchto dětí ďáblovi; 6. jejich
zasvěcení ďáblovi již v mateřském lůně; 7. přísaha satanické propagandy; 8. přísaha vykonaná ve jménu ďábla a
na jeho počest; 9. krvesmilstvo; 10. vraždy za účelem získání masa a vnitřností potřebných ke kouzlům;
11. lidožroutství, obvyklé při sabatských hodech; 12. užívání jedů a filtrů (kouzelných přípravků); 13. smrtelné
učarování dobytku; 14. očarování země, aby byla neplodnou, přivolávání krupobití a ničení žní; 15. konečně
tělesné obcování s démony a obludami vychrlenými peklem.«
Kdybychom se postavili na retrospektivní stanovisko zákonů platných ve středověku a na stanovisko soudů,
převážně zaujímané ještě i za časů Bodinových, bylo by snadné označit mezery tohoto neúplného a chybného
rozdělení: mezi jiným je třeba jen ukázat na opomenutí zločinu kacířství, jejž je přece možno přisoudit každému
čaroději. Tento zločin – týmž právem jako zločin vyvolávání a uctívání ďábla, o nichž bylo promluveno
v předešlé kapitole – zasahuje, dle vzatého stanoviska, do obou tříd urážek Boha a těžkých provinění proti sobě
samému.
Budeme se zvláště zabývat vlastními »čarami« či kouzly prováděnými v úmyslu škodit bližnímu.
Škodit bližnímu, to je hlavní ctižádostí sluhů Satanových.
Avšak než se pustíme do podrobností pověrečných praktik, jakých ti bídáci nejvíce užívali, zdá se nám být
vhodné uvést za příklad tento patrný a dokázaný případ účinného očarování, jejž vyjímáme ze soudních zápisů
XVII. století.
Ke cti pařížského parlamentu (soudu) je nutno uznat, že tradice se tam jevila být, pokud se týče černokněžnictví,
velice mírná; neboť způsob soudnictví, jak jej vykonávali Boguet a Remigius, tam nebyl naprosto připuštěn
a právě oproti venkovským soudům, jež trestaly hranicí při pouhém přečinu pověry,2 vydávaly pařížské
úřady na smrt upálením jen ony čaroděje, jimž bylo dokázáno, že svými rejdy přivodili smrt postižené osoby či
aspoň hmotné škody, jako ztrátu dobytka nebo zničení žně.
Nuž, tedy soudce z Pasy odsoudil několik pastýřů k smrti provazem a ohněm právě pro tento poslední zločin
(bylo to v létech 1687–1691), avšak pařížský parlament, protože nebyly žádné důkazy, měl za svou povinnost
změnit rozsudek smrti v odsouzení na galeje. Neboť uznával sice vinu odsouzených jakožto pachatelů škod,
avšak byly způsobeny magickými operacemi či jen prostě přirozeným způsobem? – Soud váhal se o tom vyslovit.
Avšak rozhodující důkazy na sebe nedaly dlouho čekat a ty, jež vyznačovaly proces pastýře Hocqua, se
jevily být tak rozhodné, že jeho ohlas vzrušil ozvěnu v celé Evropě.
Tyto případy jsou prazvláštní a hodlám zde podat jejich stručný přehled.
Proces proti Hocquovi byl založen na tom, že byl obviňován jako pravá příčina nákazy, jež tehdy decimovala
dobytek; za viníka jej udávalo veřejné mínění lidu.
Dne 2. září 1687 byl odsouzen soudem v Pasy pouze na galeje. Hocque se proti rozsudku odvolal. Avšak
vzhledem ke sporným názorům o čarodějství se pařížský soud omezoval jen na revize rozsudků smrti. O tu však
zde nešlo, a proto byl rozsudek potvrzen výrokem parlamentu s datem 4. října. Shovívavost prvého soudce,
shodná tentokrát s názorem odvolací komory dávala najevo pochyby toho úředníka, pokud se týče účinné
příčiny epidemie, neboť vynesl rozsudek pouze pro otrávení dobytka »pomocí úskoků (gogues) a jiných přiro-
1 Demonomanie, str.221. – Nejmenší z těchto zločinů zasluhuje podle Bodinova názoru »vybranou smrt«.
2 Vrchní soudy v Bordeaux a Rouenu se zvláště vyznačovaly nad jiné nenapravitelností svého fanatismu.
45
zených cest«. Avšak přes zatčení pastýře řádila smrt mezi dobytkem stejně hrozně. Odtud tisíceré domněnky a
podezření, že se stal omyl.
Aby se věc objasnila, byl dán Hocquovi uvězněnému v Paříži za soudruha u řetězu jistý Béatrix, který byl
vlastně policejním špehounem. Sledujme chod událostí. Lest se nad očekávání zdařila. Beatrix opil pastýře,
načež ten se bez nedůvěry prozradil. Doznal, že do jistého chléva, jehož místo naznačil, zakopal »náboj magické
otravy, zvaný devaterým zaklínáním«. A dodal, že epidemie nepřestane, dokud kouzlo nebude zničeno.
Co učinil Béatrix? Šel a vypověděl vše veliteli hradu Tournelle, člověku moudrému a rozumnému, který mu
nařídil, aby pastýře ještě jednou opil a vyzvěděl od něho, jak lze kouzlo zrušit. Hocque svolil v mlhách opilosti
ke všemu, aniž by pomyslil na to, že bezprostředním následkem zrušení kouzla bude smrt jeho jako původce.
Neboť takový je hrůzyplný zákon v goëtii, – zákon, zvaný »zákonem zpětného odrazu«, že každý proud
magické otravy, který byl odchýlen od cíle, jejž měl stihnout, se vrátí k svému východisku s dvojnásobnou
silou; a tu pak čaroděj neodvratně zhyne, nezdaří-li se mu chytře odvrátit smrtelný příliv na nějakou třetí osobu,
podstrčenou obět, jež zhyne za něho.
Ve své důkladné opilosti napsal pastýř dopis svému synovi, Mikuláši Hocquovi, aby dal »kouzlo vyzvednout
« jakýmsi burgoňským čarodějem, zvaným Železné rámě. Obrací se na svého soudruha a vymínil si jen, aby
nevyslovoval jeho jméno. Když však po vystřízlivění Hocque zjistil, že psaní bylo skutečně odesláno, ihned
pochopil, co provedl, a nesmírně se proti Béatrixovi rozzuřil: „Budeš příčinou mé smrti,“ vykřikl, „zemřeš tedy
sám, neboť jsi mne zradil.“ A s pomocí ostatních trestanců vždy hotových k potrestání špehouna, jej začal škrtit.
Nebylo pochyby, že by to byl zaplatil koncem svého bídného žití, kdyby velitel nebyl náhle zakročil
s ozbrojenou mocí a nebyl odboj potlačil a Béatrixe zachránil.
Mezitím Železné rámě, zavolaný do Pasy, nalezl pomocí »obrazců a hanebných bezbožností« místo ve stáji,
kde leželo zakopáno koryto, jež vydobyl a spálil za přítomnosti majitele stáje a čeledínů. „Avšak ihned“ – praví
úřední zpráva – „projevil velikou lítost, řka, že Duch jemu zjevil, že to byl Hocque, jenž kouzlo způsobil, a že
zemřel ve vzdálenosti 6 mil od Pasy právě v okamžiku, kdy kouzlo bylo spáleno.“ (Tento čaroděj nevěděl o
tom, že Hocque je v Paříži uvězněn!) A skutečně se ten údaj ukázal být pravdivý, jak dosvědčením komisaře de
Marié na zámku Tournelle, tak i dosvědčením soudce z Pasy, že totiž v týž den a hodinu, v níž Železné rámě
počal rušit kouzlo, Hocque, ač byl mužem velice silným a zdravým, okamžitě zemřel v děsných křečích, svíjeje se
jako posedlý, přičemž nechtěl slyšet ani o Bohu ani o zpovědi: z toho je vidět, že v čárách oněch pastýřů bylo
cosi nadpřirozeného.
V kanceláři soudu byly zachovány autentické spisy »procesu, který byl veden s oním Železným ramenem a
dětmi téhož Hocqua i jmenovaným Pierrem Petitem a Jeanem Bergerem, obviněnými ze spoluviny…« Ve spise
se pokračuje těmito slovy: „U zatčených pastýřů byly nalezeny rukopisné knihy, obsahující mnoho prostředků
k usmrcení zvířat a k útokům na život lidí a na čest žen. A ti, kdo byli zajati a vyslýcháni, se přiznali, že prováděli
otravná kouzla proti zvířatům, zvaná jimi »krásné nebo boží« (Le Beau-Ciel-Dieu) a složená z částic sv.
hostie, uzmuté při přijímání, z výkalů zvířata nápisů krví těchže zvířat rozmíchanou svěcenou vodou a obsahující
slova uvedená v procesu.“
V roce 1691 byli chyceni ještě dva čarodějové z téže bandy, Pierre Biaule a Médard Lavaux, kteří byli oběšeni
a spáleni 2. prosince 1691 dle rozsudku soudu v Pasy ze dne 26. října, který byl tentokrát potvrzen pařížským
parlamentem čtyři dny před popravou.
Nyní víme, co naši otcové zvali očarováním (charme).
Mnohý snad užasne nad krásným názvem, jaký byl dán předmětu tak ohyzdnému. Avšak etymologie to vše
ospravedlní: charme (kouzlo), jež pochází od »carmen«, vyjadřuje přípravek, který se stal mocný silou magické
průpovědi, zprvu nejčastěji rytmické – »carmina« – mnohdy zpívané: odtud je odvozeno slovo »inkantace«, jež
značí vlastně děj takového zasvěcování či lépe takového znesvěcování zpěvavě vyslovovaného zaklínačem
(enchanteur).
Víme, že kouzlo je tím mocnější, čím jsou hmoty je skládající podivnější, nesounáležitější, odpornější a především
schopnější poplést ducha rozporností své směsi. »Klíč k černé magii« nám osvětlí příčinu. Ze zcela
obdobného důvodu pronáší Pic de la Mirandola tuto zásadu: »Nejnesrozumitelnější slova, zdánlivě nejnesmyslnější
formule jsou magicky nejúčinnější.«1 Proto není třeba se divit, když v grimoárech, ba i v některých obřadných
knihách vysoké theurgie čteme slova a celé věty vzdorující bystroduchu a důvtipu nejučenějších jazykozpytců.
Dávno před Picem de la Mirandola již theosof Jamblichos ve své knize »De mysteriis« (kap. de nominibus
divinis) rozhodl podobně námitky uvedené Porfyriem o nesrozumitelnosti podobných barbarských slov,
užívaných v náboženských obřadech; tato slova, pravil, jež starobylost činí nesrozumitelnými, si plně zaslouží
1 Podobně čteme v Proroctvích připisovaných Zoroastrovi (kap. de demonibus et sacrificiis): Nomina barbara
numquam mutaveris; sunt enim nomina apud singolos a Deo data, potentiam in Sacris ineffabilem habentia.«
(Trinum magicum, Francofurti 1629, str.345.) »Nepozměníš barbarských jmen! Některým jsou totiž Bohem
dána jména, mající nevýslovnou moc ve věcech posvátných.«
46
naší úcty; nevyslovitelné a sdělené shůry, se nejvíce přibližují řeči bohů. – Aniž bychom posuzovali tyto názory,
uvádíme jen, že u adeptů goëtie se zřejmě jeví veliká záliba pro nesrozumitelná slova a neslýchaně splétané
věty.Ať již čaroděj upravuje kouzla k rozsévání smrti či k ukojení svých nespoutaných náruživostí, vždy pečlivě
směšuje věci posvátné, požehnané či zasvěcené s nejodpornějšími a často nejoplzlejšími. To je velice závažná
podrobnost, jíž je nutno si všimnout, neboť tento nečistý dyarchista ve své šílené tužbě hledí vždy dosáhnout
nejohavnějšího, nejrouhavějšího a takřka nejdůkladnějšího znesvěcení, dávaje látkám naprosto odlišné podstaty,
jež hněte společně, jakousi zdánlivou netvornou jednolitost. Vždy se tu setkáváme s toutéž manichejskou zuřivostí,
klást nebe proti peklu, tak aby jedno bylo druhým vzájemně pomíseno, zmateno a uráženo.
Vezměme historický příklad z doznání Magdaleny Baventovy, nejpověstnější z jeptišek sv. Alžběty
z Louviersu, o jejichž posedlosti se zmiňujeme též v kapitole IV. Tato doznání byla uveřejněna ve formě Pamětí
či vlastního Životopisu péčí R. P. Desmaretsa, rouenského kněze oratoria a zpovědníka, jenž byl i zpovědníkem
kající se Magdaleny. Na začátku kap. VI. čteme: „Uplynulo sotva 14 dnů, když Picard (ředitel kláštera) šel za
jistou záminkou do zahrady, kde jsem se nacházela s několika jinými jeptiškami. Tehdy jsem právě měla pravidelné
ženské nepříjemnosti. Sledoval nás, a když jsme se na jistém místě zastavily, vzal jednu hostii z knihy,
kterou s sebou nesl, a sebral jí několik kapek sražené krve padlé na zem. Pak sbalil hostii a zavolal mne na
hřbitov, kde mne uchopil za ruku a mým prstem vše vstrčil do jedné díry poblíž růžového keře. Dívky, jež jsou
exorcisovány, prohlásily, že prý to je kouzlo, určené ke svedení jeptišek k oplzlosti. Nevím, co bych o tom
řekla… avšak je jisté, – pokud mne se týče – velice mne to vždy táhlo k tomu místu, kde jsem vždy byla pokoušena
nečistými chtíči a upadala do necudnosti.“ (Histoire de Magdaleine Bavent, ensemble l’arrest… par le R. P.
Desmarets, Paris, Jacques de Gentil, 1652 in 4°.)
Třebaže jsou tyto podrobnosti odporné, byli jsme nuceni je uvést na podporu svých vývodů.1
Kouzla vnukající nečistou lásku se nazývají charakteristickým názvem »filtry« (z řeckého FILEIN, milovat)
zvláště jsou-li to elixíry, nápoje, které čaroděj podává své oběti k pití, anebo prášky, pilulky atd., jež se přimíchávají
k pokrmům.
Co se týče kouzel vražedných, těm dávají někteří spisovatelé název »filtry« neprávem; neboť přesněji a
vhodněji jsme je slyšeli nazývat »náboji magické otravy«. (Charges.)
Čarami (sortilége) se všeobecně rozumí každá operace černé magie. »Uděláním« (maléfice), což je označení
již mnohem určitější, se označuje, třebaže ne zcela přesně, každý černokněžnický obřad, vykonaný za účelem
poškození bližního (male facere). Co se pak týče operací, jimiž má být někdo na vzdálenost stižen buď povlovným
odumíráním, nebo náhlou smrtí, těm se dává název »učarování« (envoûtement, od »en vouloir«, hněvat
se).
Eliphas praví: „Očarování, slovo velice význačné ve své galské jednoduchosti (envoûtement), značí někoho
chytit a zapříst do slibu, do přání (voeu), do určitě vyjádřené vůle.“2
V každém případě je okouzlený předmět právě svátostní látkou čar, kdežto zaklínání je jejich formou.
V očarování se látka nazývá »volt« (z latinského vultus, hmotný obraz), forma se nazývá »magická kletba«.
Volt v klasických očarováních je z vosku utvořená podoba osoby předurčené zkáze. Čím je podoba dokonalejší,
tím spíše se také zločin zdaří. Jestliže se při zhotovování voltu podaří čaroději vpravit do něho několik
kapek sv. křižma či úlomek posvěcené hostie a zároveň částici nehtu, zub,3 či vlasy chystané oběti, tu se raduje,
že má všechny trumfy zdaru v rukou. Když se může domoci kusu šatstva, jež osoba často nosila, je šťasten, že
z toho může vyrobit šaty, a obleče do nich figurku, pokud možno po způsobu své oběti.
Tradice předpisuje udělit této směšné podobizně všechny svátosti, jichž se snad dostalo předurčené osobě:
křest, sv. přijímání, biřmování, kněžské posvěcení i poslední pomazání, hodí-li se to. Nato se provádí »kletba«
tak, že se soška probodá otrávenými špendlíky při hrozném výbuchu nadávek, aby se pomstychtivost co nejvíce
rozbouřila, anebo i tak, že v určité zlověstné hodiny se podoba dře skleněnými střepy nebo otrávenými trny,
smáčenými ve zkažené krvi.
Voskovou sošku často nahrazuje ropucha, jíž bylo dáno jméno toho, komu má být ublíženo, avšak kletbové
obřady zůstávají tytéž. Jiný předpis žádá,4 aby byla ropucha zaživa svázána vlasy oběti dříve zaopatřenými,
1 Alespoň toto místo lze ještě uvést; jsou však četná jiná, jež bychom se neodvážili čtenářům předložit. Ovšem
je to na škodu našich důvodů, přece však raději respektujeme čtenářův útlocit. Omezíme se tedy na prosté podotknutí,
že velice zajímavých pro stanovisko, jež nás v této kapitole zajímá, je 12 posledních oddílů uvedené
knihy, označené LK 74183 v knihovně: Bibliothéque nationale.
2 Dogme de la Haute Magie, str. 297.
3 Odtud lidové rčení v hněvu: »Nechť si dá pozor, má u mne zoubek!«
4 Zde uvádíme případ čarodějství asi podobného druhu: Jednou v noci r. 1619 byl hrobař hřbitova Saint-Sulpice
vzbuzen štěkotem psa a vyhlédnuv ven, spatřil tři ženy provádějící čáry. Chodily kolem zdí kostela, činíce na
zemi kruhy svými holemi, načež šly udělat díru vedle hrobu jednoho tesaře, aby tam vložily své kouzlo. Na to
47
načež pak se plivne na hnusný svazek a zakope se pod práh nepřítele nebo na jakékoli jiné místo, jež je ta osoba
nucena denně navštěvovat: tu se prý elementární duch ropuchy jaksi přisaje k oběti a pronásleduje ji až do hrobu
– ovšem nemá-li oběť tolik znalosti, aby čáry vrhla na čaroděje zpět.
Eliphas Lévi, jenž popisuje tento podivný obřad, poznamenává, že určená oběť může vždy zmařit kouzlo,
když s sebou nosí živou ropuchu ve skříňce z rohu. Týž autor dodává ohledně tohoto odpuzujícího tvora:
„Ropucha není jedovatá sama o sobě, avšak je jakoby sací houbou jedů: je pečárkou (žampionem) zvířecí říše.“
„Vezměte tedy velikou ropuchu,“ praví Porta, „a dejte ji do nádoby se zmijemi a jinými jedovatými plazy.
Za jedinou potravu jim dávejte po několik dnů pouze jedovaté houby, náprstník a bolehlav, přičemž je drážděte
všemi možnými prostředky, bitím i pálením, až pojdou vzteky a hladem. Nato k tomu přimícháte křišťál
v prášku a pryšec, a vložíce vše do zavřené retorty, zbavíte směs horkem poznenáhlu veškeré vlhkosti. Pak to
necháte vychladnout a oddělíte popel zdechlin od nespalitelné části, jež zbude na dně retorty: tím získáte dva
jedy, jeden tekutý, druhý práškovitý. Tekutina bude stejně účinná jako hrozná aqua toffana; a prášek způsobí
úbytě a v málo dnech smrt za strašných bolestí nebo celkovou otupělost toho, kdo trošku vypije ve svém
nápoji.“ Je třeba doznat, že tento předpis má magický ráz z nejohyzdnějších a nejděsnějších, jaké je možno
vymyslit, a že upomíná – až se žaludek obrací – na hnusné kuchyně Kanidie a Médey.1
Obřady učarování existují v nesčetných více méně pitoreskních způsobech. Eliphas Lévi uvádí ještě ten, při
němž se ve způsobu křížů probíjí hřebíkem všechny v zemi vtlačené šlépěje oběti, vyhlédnuté k trýznění. Přitom
se užije hřebů s velkou hlavou »zasvěcených« dílům nenávisti za použití smrdutých Saturnových vykuřovadel a
za vyvolávání zlých geniů.2
Tady přestaneme o očarování, alespoň pod jeho tradicionálními evropskými způsoby, jak nám je podávají
kouzelnické knihy zanechané středověkem.
Co však říci o okultním, pustošivém činiteli voodooských černochů, o tom nepochopitelném »nescio quid«,
zvaném jimi: Mandigoès-Obi; o oné neznámé mocnosti, jež v podobě periodické epidemie decimuje obyvatelstvo
sv. Dominika a ostatních Antillských ostrovů?
Sekta voodoo je, možno-li věřit abbému Bertrandovi, společností či spíše kultem, přineseným z Afriky. To,
co se zdá potvrzovat tento náhled, je jednak překvapující podobnost slov: Obi, Obijah s tyfonickým Obéahem,
uvedeným v Anastasiově papyru, s hebrejským Oba s jejich duchy Oboth,3 slovy egyptského a snad ethiopského
původu – a jednak je to nezměněný magický význam těchto slov, zachovaný po tolik dvacítek století
v odlehlých zemích!
Hlavní obřad voodooských adeptů jeví podobnost s výjevy sabatu, jak jsme je popsali v kap. II.
„Výjev,“ praví p. de Mirville, „se odehrává v nejneproniknutelnějších lesních houštinách, na nejpříkřejší a
nejpustší skále hor, na kraji sopek či v otravných močálech. Vyvolávání jmen dostavivších se věrných, důkaz
přítomnosti »Obi«, přínos sistre a pánve, zaříznutí kozy, jež se sama má podat svému katu a pojít, aniž by vyrazila
jediný výkřik, orgiastický tanec, klanění se hadům, děsné skřeky, výkony pobuřující hanebnosti, a často, jak
se praví, usmrcení dítěte: to je stručnými slovy celý pořad tajemné slavnosti, při níž jsou sepsána jména všech
těch, na nichž má být vykonána pomsta.“4
A nepřátelé sekty postupně hynou; zdoláni tajuplnou nemocí, vysílením bez patrné příčiny.
Pan Lond, Evropan usedlý na Jamajce, vypráví, že na udání jedné ubohé ženy, zemřelé působením voodoo,
byla učiněna podrobná prohlídka v chatrči jisté černošky, dobré osmdesátnice, která byla rozhodně prohlašována
za hroznou čarodějku, o níž vládlo přesvědčení, že velkému počtu domorodců »vrhla Obi«… Každého dne byly
nové oběti. Vše, co bylo v domku nalezeno, bylo něco hadrů a drobných kostí, pak hliněná nádobka, plná hliněných
kuliček, konečně kočičí lebka, zuby a drápy téhož zvířete a různobarevné, skleněné perličky. To bylo vše,
vše se díval zděšený hrobník ze vzdálenosti sotva několika kroků. Domnívaje se, že jim jde o pohřbení oběti
zločinu utracení dítěte, vešel zpět do příbytku, aby se poradil se svou ženou, co činit. Když se vracel se svým
bratrem, jehož si zavolal na pomoc, daly se čarodějky na útěk. Zdařilo se chytit pouze jednu z nich, ženu z nejnižší
chátry, zvanou Claire Martin, kterou dal soudce ze St. Germain-des-Prés veřejně zmrskat. Avšak hrobník a
jeho bratr nenalezli dětskou mrtvolu, nýbrž: »hrabavše chvíli kusem žebra zemřelého v zemi na naznačeném
místě, nalezli tam ovčí srdce plné laťových hřebíků, probodané ve tvaru polovičního kříže celou spoustou
špendlíků. Báli se na to sáhnout, proto to nabrali na lopatku od uhlí…« Spatřivši toto kouzlo, nepokoušela se
čarodějka zapírat; a bylo s ní zacházeno vlídněji jen proto, že se tak samovolně přiznala.
1 Dogme de la H. Mag. str. 328, 329.
2 Rituel de la M. str. 242.
3 Ob Oboth je správné vyslovení slov bwa, a twbwa, o nichž jsme již mluvili a jež se píší Aôb a Aôbôth.
4 Des Esprits et leurs manifestations diverses, Paris 1864, 6 svazků velké 8°, sv. V., str. 317–318.
48
co se dalo nalézt v chýši podezřelého. Chatrč byla spálena se vším, co obsahovala… A ihned, jako kouzlem
epidemie ustala.1 (Viz Bibliothéque Britannique. t. IX. p. 521).
Bůh voodoo, jehož moc je neomezená, je pro své věrné »posvátným hadem«. Jeho uctívání, jako všechna
jiná, jež tento symbol veškeré mystické zvrhlosti zneuctívá, spadá do tajemství inkubatu, o němž se tak často
v naší knize mluví.
Mocně seskupeni kolem svého velekněze, všemocného nástroje okultních pomst, tvoří adeptové voodoo
obávanou tajnou společnost, jež není bez obdoby s indickou sektou Thuggů, také již našim čtenářům známou.
Voodooský had je, úhrnem řečeno, touže mocností zkázy, které se staroegyptský goëta dovolával těmito
slovy o pomoc ve své zášti: Ó ty, který nenávidíš, protože jsi byl vyobcován, tebe vzývám, všemohoucí vládče
bohů, ničiteli a zhoubce, tebe, který zachvátíš vše, co není přemoženo! Volám tebe, o Tyfonesete!… Viz!: vykonávám
obřady předepsané magií a tvým vlastním pravým jménem se tě dovolávám. Přijď tedy ke mně dobrovolně,
neboť mne nemůžeš odmítnout… A já též nenávidím onen dům, jenž je šťastný, onu rodinu, která žije
v blaženosti: ó vystup proti ní a zdrť ji, protože mne urazila!2
Ať je podstatou toho hrozného činitele, jehož byl had jedním z hieratických emblémů, cokoli, je jisté, že je
povolný k vykonávání všech tajuplných děl. Jeho znázornění, v jistém ohledu, byl vždy had. A naši moderní
lidé, kteří se domnívají řídit (pod jménem elektrického fluida) a nejasně vytušívají (pod názvem magnetismu)
dvě velice nepřímé obměny jeho síly, mají naprosto nejasnou a ve všech směrech vzdálenou představu o mocných
silách, které dovede vyvodit člověk, jenž dovedl vniknout až k podstatě tohoto činitele.
Nabýt takovéto znalosti je dáno pouze vzácnému výběru řídkých lidí. A ještě ne všichni ti vybraní mohou
nabýt předností dokonalého mága. Aby k tomu došli, je vědění jenom velmi nedostatečnou podmínkou: k ní se
musí připojit naprosté ovládání těla, zvláštní značný výcvik a smělost bez nejmenší ochablosti a neochvějná
chladnokrevnost. To samo nám již ukazuje, jak pramálo zasvěcenců se stane pravými adepty. Ovšem, že pisatel
si nelichotí být počítán k oněm sv. Michalům okultismu, pro něž je drah vždy poslušným a bezbranným otrokem.
Avšak existovali takoví polobohové, Mojžíš, Orfeus, Apollon a mnozí jiní to dosvědčují… snad i v nynější
době nalezneme některé jim podobné…
Charakterizuje je jeden význačný rys. Podle něho je lze neomylně poznat. Oni vždy a všude užívali magického
žezla pouze ke konání obecného dobra, nikdy však v osobním zájmu a z hloupé ctižádosti.
Ukončeme tuto vložku, neboť předměty, o nichž jedná naše kniha, nemají za podklad tyto živoucí divy vědy
a vůle. Pronesli jsme jejich velká jména jen proto, abychom vzbudili ozvěnu prozřetelnosti i v temných jeskyních,
v nichž Satan přijímá úctu svého kněze: černého mága.
Tento se zdá být, při zběžném pohledu, obdařen stejnými přednostmi jako mág světla; ba mnohdy je i
navzájem zaměňují. Stává se ovšem zrakovou chybou, čili, jak by řekli naši otcové, účinkem ďábelského
mámení, že si může hadův vazal navenek osvojit knížecí vzezření.
Čaroděj nic na světě neovládá: ba právě naopak: »bezosobný« Duch zla ovládá jeho »osobu« a zahrává si
s ní, jak je mu libo. – Čaroděj nekoná své divy pomocí pekla, nýbrž naopak peklo je koná skrze čaroděje, unášejíc
jej ve svém víru fantastické šílenosti, osudné zvrhlosti a všeobecného zmatku!
Není pevněji spoutaného a nesvobodnějšího sluhy než je čaroděj: jsa nešťastnou loutkou neviditelna, nevědomou
hříčkou zla, vzdává se ten ubožák své »pravé osobnosti«;3 utápí svou svobodnou vůli v osudném oceánu,
jehož prostou vlnou se stává. Navzájem se však zase stává vskutku touto vlnou a skrze něj se bude projevovat
velká okultní mocnost zprvu v něm samém, později – jeho prostřednictvím – i navenek.
Tato mocnost se nám jeví pod všemi způsoby zla a nepořádku. Je to ona, jejíž prostřednictvím jsme viděli
nejbědnějšího ze všech otroků, zahaleného do zdánlivého mistrovství, působit na dálku na živé bytosti, smrtelně
je postihovat, porážet je úbytěmi nebo šílenstvím.
Avšak okruh dostupný čarodějově zločinnosti se neomezuje pouze na tyto věci, jak uvidíme dále.
Máme předně i kouzla, která působí na pohlavní smysly, buď je podněcujíce, nebo je umlčujíce.
Každému je zajisté známo, jak despoticky působí na většinu lidí onen vzpurný tyran organismu, jejž nazvali
»šestým smyslem«. Známe, jak jsou rozmary jeho chtíče proměnlivé: brzy je tvrdošíjně dychtiv nedostižitelných
krmí, a naopak nevčasně se opovržlivě odvrací, když je tabule nejlákavěji upravena.
Čarodějové vždy hleděli těžit z tak nevypočitatelné náklonnosti: vždyť libovolně podnítit či utlumit úskočný
příboj žádosti je dodnes ještě zamilovaným koníčkem některých vesnických čarodějů a mohu dodat, že jsou
v tom často výtečníky: je skutečně ku podivu, jak dovedou buď potlačit žádost těla až k naprosté lhostejnosti,
anebo ji rozdmýchat až k šílenství.
1 Tyto případy se staly na konci XVIII. stol. – Voodoo je ještě i dnes daleka vyhynutí. Někteří autoři se dokonce
domnívají, že od pověstné revoluce na sv. Dominiku, jež byla bezpochyby jejich dílem, doznal tento druh
barbarského svobodného zednářství ještě rozhodného rozšíření.
2 Viz Papyrus Anastasi et Salier, uvedené egyptologem Reuvensem v jeho: »Dopisech Letronnovi«.
3 Mág se naopak vzdává veškeré osobitosti nepravé! To se ujasní v knize II.
49
Nechtěl bych přísahat, že užití dráždidel a afrodisiak jim bylo při jejich kouzlech úplně cizí, ba zajisté mnozí
z nich se utíkají pouze k těmto umělým prostředkům, jež spadají do fyziologických studií léčiv a nezdají se mít
nic společného s čarodějstvím. Nicméně je nutno přiznat, že se tito šelmové zpravidla utíkají k praktikám černé
magie, podávající výsledky neméně rychlé a neméně účinné.
Čtenář již zná povšechně složení filtrů.
Nyní pro zajímavost naznačím několik předpisů sice méně příšerných, ale stejně směšných, k zanícení lásky
ženy. Grimoáry předpisují, aby se jí dalo přivonět k pomádě vyrobené z cypřiše a ambry rozmělněné s morkem,
vyňatým z levé nohy vlka, anebo ještě lépe, abychom jí podstrčili levou polovici žabí kostry, již jsme nabyli,
vhodivše živou žábu do mraveniště (pravá polovice podněcuje nenávist, levá lásku.) Dle jiných klasiků čarodějství
se má nešťastnici dát užít půl drachmy tohoto přípravku: zaječí varlata a holubí játra se roztlučou
v hmoždýři na prášek spolu s křehkými šupinkami krve, kterou jsme si dali vytéci z těla v pátek v dubnu do
polévaného hrníčku, v němž jsme ji nad pecí vysušili. Vše to okořeníme rouhavými obřady a magickými slovy,
která nemají rozumný smysl.1
Zajisté pochopíme, že všechny tyto lákavé předpisy jsou samy o sobě nicotné a bezmocné; všemu, praví
Paracelsus, dává moc vnitřní a okultní Magnes, tj. více méně vyvinutá moc zaklínačova nad astrálnem.
Nejpodivuhodnější formule jsou nejpůsobivější, nejbláznivější míchanice jsou nejvydatnější v rukou pravého
čaroděje: protože i samy odpory v těchto nesouvislých směsích tvoří prvek vhodný k jeho nezřízené vůli, náležitý
základ k získání opěrného bodu.2
Avšak nezabíhejme do výkladů náležejících do knihy II., rámec díla nás omezuje, abychom podali jenom
náčrt hlavních kouzel.
Jestliže kouzlo pro lásku se nazývá filtr, opačné kouzlo k neschopnosti v lásce se nazývá podivným a naivním
slovem »uzel na tkaničce« (noeud de l’aiguillette.)
A toto bývá nejobyčejnější stížností proti čarodějům. Je neuvěřitelný počet těch, kdo takové podezření
odpykali smrtí; ovšem vystupovalo se proti nim trochu příliš lehkomyslně… Co je vskutku častější nepříjemností
při prvních manželských stycích, než ona podivná omrzelost těla, když srdce přece jen bývá tak velice zaujato?
V tomto případě i bez jiného zlovolného čaroděje sama paní Vzrušenost bývá dostatečnou čarodějkou, aby
zadrhla tkaničku.
To však naši otcové nechtěli uznat. Jakmile se taková nesnáz trochu prodloužila, ihned hádali na čáry: A tu
se počalo s přehlídkou všech známých i neznámých, kdo že je podezřelý ze styků s démonem, či prostě schopný,
aby choval proti některému z novomanželů nějaký starý hněv… Běda nešťastníkovi, na nějž domněnka padla!
Neboť není na světě netrpělivějšího tvora nad milence vyrušeného v jeho štěstí: stačila pouhá důvěrná
poznámka pošeptaná úřadům, aby ihned byli všichni podezřelí zkoumáni řádným i mimořádným mučením, za
účelem nalezení pravého viníka.
Ať je tomu jakkoli, »zadrhnutí tkaničky« bývalo ve všech zemích jedním z nejlidovějších a přes svou zdánlivou
malichernost nejobávanějších kouzel, které bylo trestáno bez slitování: – »Tyto praktiky jsou dnes ještě
rozšířenější než kdy předtím, ba i děti se počínají zabývat zadrhováním tkaničky, což zaslouží příkladného
trestu…« praví Boguet za vlády Jindřicha IV.3
Pierre de Lancre, Boguetův současník, praví, že strach před tímto očarováním byl na počátku XVII. století
tak veliký, že se většina sňatků slavila ve veliké tajnosti a takřka pokradmu.
To vyžaduje nějaké vysvětlení. Je třeba vědět, že nejobyčejnější obřad k tomuto kouzlu se pravidelně vykonával
v kostele při svatební ceremonii. Je to obřad velice prostý: opatříš si tkaničku a buď s ní přítomen svatebnímu
obřadu. Když se vyměňují prsteny, uděláš jeden uzel; když kněz pronáší podstatná slova svátosti, učiníš
uzel druhý a konečně třetí se zadrhne, když jsou manželé pod rouškou – a tkanička je zadrhnuta. (Dle Bodina.)
Jiný způsob záleží v tom, že se postupně zaklesnou prsty obou rukou, obrácených dlaněmi ven, a sice počne
se malíčkem levé ruky, načež se pokračuje, až se i palce dotýkají, pak je kouzlo dokonáno. Tento obřad je třeba
vykonávat v kostele v okamžiku, kdy ženich podává nevěstě prsten.
1 Uvádím doslovně tento neslýchaný předpis z »Velkého Alberta«: »Jestliže ti nějaká žena dala něco pro
povzbuzení své lásky k tobě, tu, chceš-li se kouzla zbavit, vezmi její košili a vymoč se skrze ni otvorem pro
hlavu a pravou ruku. Kouzlo bude ihned zrušeno.« (Kn. II. str. 147.)
2 Vše, co myslí duch člověka, jenž vřele miluje, má svou moc pro lásku, a vše, co myslí duch člověka, který
velmi nenávidí, má svou moc ke škodě a zhoubě. Tak je tomu ve všech věcech, k nimž duch usilovně přilne,
poněvadž vše, co myslí a chce, vychází od značek, obrazců, slov, řeči, posuňků a jiných podobných věcí a
napomáhá choutkám duše a nabývá podivuhodných sil. (K. Agrippa: Phil. occ. sv. I., str. 191–192.)
3 Discours execrable des Sorciers, Lyon, Rigaud 1610 in 8°, 212.
50
Nemáme v úmyslu uvádět všechny způsoby spoutání Venušina, jejichž počet je přes padesát, je-li možno
věřit Bodinovi.1 Ostatně abbé J. B. Thiers2 ve svém velikém díle »Supertitions, qui regardent les sacraments«
pojednává o této otázce se všemi podrobnostmi a odkazuje čtenáře na str. 503–527 jeho dílu IV. Čarodějné
knihy se zmiňují o velikém počtu jiných zadrhnutí, jež nechceme podrobně uvádět. Zvědaví je naleznou
v kapitole XL. prvé knihy Agrippovy.3
Nemůžeme však přejít bez zmínky kouzlo okamžitého ochromení, jehož prý užívají jistí zlodějové, aby
mohli vyloupit dům, aniž by se báli. Toto kouzlo je na venkově chvalně známo pod vskutku podivným názvem
»Ruka slávy«. Doznávám, praví podvržený »Malý Albert«, že jsem nikdy nezkusil tajemství Ruky slávy; avšak
byl jsem třikrát při odsouzení zločinců, kteří na mučení vyznali, že jí užili při svých loupežích… že účinek Ruky
slávy záleží v tom, že ochromí a učiní nehybnými všechny, kterým je ukázána, takže se nemohou hnout z místa,
jako by byli mrtvi.4
Je to ruka oběšence na slunci vysušená, když byla předtím 14 dnů máčena ve směsi zimatu (sic!), dusičnanu
sodného, soli a plodů pepřovníku dlouhého. Vysušení se dokonává v peci vytopené sporýšem a kapradím. Pak
se zhotoví svíčka ze sádla téhož oběšence, z ještě nepoužitého vosku a ze »sisamu laponského«. Když lupiči
chtějí nerušeně loupit v některém domě, tu zapálí svíci a s vysušenou rukou, kterou užijí jako svícen, vkročí
směle do vyhlédnutého domu, přesvědčeni, že i kdyby tu hlídalo 20 až po zuby ozbrojených osob, budou
všechny poraženy hrůzou a ochrnutím, takže mohou klidně počít s loupením, aniž se kterýkoli ze svědků může
pohnout, dokud bude magická svíce hořet. Tak aspoň tvrdí pisatelé grimoárů, kteří pějí celé hymny ke chvále
tohoto zázračného tajemství.
List »Glaneur indou-chinois«, který vycházel v Malace v první polovici XIX. století, nám uvádí příklad
kouzla dost obdobného této Ruce slávy. Naneštěstí nemáme žádné podrobnosti o obřadech, jak se provádí;
známe jedině výsledek. „Obecná zvědavost,“ praví Glaneur, „byla živě vzbuzena před několika dny odkrytím
bandy lupičů dětí obojího pohlaví. Tento objev se stal přičiněním jistého tkalce hedvábí, jenž, procházeje se
kantonskými ulicemi, poznal dítě svého pána, pohřešované několik dní. Dítě naň hledělo tupě a odmítalo ho
poznat. Tkadlec je však násilím dopravil k otci.
Ono však zůstávalo stále pod kouzlem své netečnosti: jakmile však povolaní Buddhovi kněží nad ním vykonali
mocné obřady, užívané při této příležitosti, zmizelo kouzlo a dítě prolévajíc hojné slzy, poznalo mistra i
svého otce. Celý případ i zázrak byl ihned oznámen vládě, která dala obklíčit shromaždiště lupičů dítek. Nalezli
v něm 6 mužů a 3 ženy, kteří již 20 let prováděli toto řemeslo. Za tuto dobu unesli několik tisíc dětí. Z těch
zbylo v domě pouze deset a všechny byly pod působením otupujícího kouzla, jež, jako ono vržené na dítě tkalcovo,
zmizelo při modlitbách a obřadech Buddhových kněží.“5
Tato výsada moci exorcisovat je společná kněžím všech pravidelných hierarchií a je nutno si to dobře zapamatovat.
Jsouce zde dole představiteli nebeského člověčenství a zplnomocněnci důležitých skupin pozemských čekatelů
tohoto člověčenství, mají kněží všech kultů moc zaklínat hromadné mocnosti zla ve jménu oné hromadné
mocnosti dobra, kterou nazýváme obcováním vyvolených. Ve výše vypsaném případu, úplný a okamžitý zdar
1 »Veliký Albert« podává předpis ohyzdnější a směšnější: »Vezmi pyj čerstvě zabitého vlka a běž ke dveřím
toho, koho chceš očarovat. Zavolej ho jménem a ihned, jak se ozve, zavaž vlkův pyj okem z bílé nitě; ihned
bude ubožák nemohoucí.« Je třeba doznat, že by se stěží nalezl pošetilejší předpis. – Předpisy pro zmaření
kouzla, pro »rozvázání tkaničky« jsou stejně vybrané krasochuti.
2 Traité de Superstitions, Paris, 1741, 4. sv. in 12°.
3 La Philosophie occulte, tome I., str. 101.
4 Str. 117 ve špatném moderním pařížském vydání Renault 1839.
5 La Glaneur indou-chinois du 8. juillet 1820.
51
exorcismu – neboť je to exorcismus – ukazuje více než dostatečně, že otupělost, v níž byly děti pohrouženy,
nebyla výsledkem narkotik či jiných umělých prostředků: zajisté však byla následkem okultního působení, ať již
jej chceme nazvat »kouzlem otupujícím« jako p. de Mirville, jenž vypravuje tento případ,1 či názvem méně starožitným
a více moderním, totiž »sugestivním zjevem«.
Nežli přistoupíme k popisu jiného druhu čar, upozorňujeme ještě na kouzlo zvané »kouzlo mlčenlivosti«, tak
pověstné v soudních spisech o čarodějství. Avšak název »kouzlo bezcitnosti« by tu byl přesnější výraz.2
Byl to v podstatě nákres obyčejně načrtnutý na malinkém proužku papíru, velice tenoučkém. Magikové,
postižení spravedlností, svinuvše jej na nejmenší objem, snažili se jej ukrýt pod nehtem palce u nohy nebo ve
vlasech. Pokud jim toto palladium nebylo uzmuto, čelili nejhroznějšímu mučení bez nejmenší bolesti, nejsouce
tudíž v nebezpečí, že by se zničili dajíce mimovolně uklouznout nějakému doznání.
Proto první starostí mučitele bylo ustříhat obžalovanému nehty, jakož i oholit vlasy i vousy a odstranit
chlupy z celého těla. Šťastným se mohl zvát zatčenec, u něhož zůstali na pouhých těchto ponižujících přípravách,
aniž přistoupili k ještě urážlivějšímu hloubání. Je nespočet příkladů neochvějné klidnosti před katem,
způsobené »kouzlem mlčenlivosti«.
Je to diplom stoicismu, naprosté netečnosti k nejhroznějším mukám. A o jeho mocnosti nebylo možno
pochybovat, a proto – lze-li tehdejším pisatelům věřit – bývalo v užívání skoro všeobecném.
Ví se ovšem, že při nejdůraznějších »otázkách« čaroděj sténal nebo dokonce křičel, avšak je dokázáno, že
neprolil slzy, ani když se sebevíce namáhal tak učinit. Ba ještě více: úředníci byli tak dobře zpraveni o nemožnosti
prolévat slzy, které jsou přece přirozeným, bezprostředním následkem každé fyzické bolesti, že z toho
vyvozovali těžký důkaz pro vinu obžalovaného. Proto nařídili jako pravidlo nové hledání kouzelného papírku;
jakmile pak byl papírek nalezen a spálen, ihned se suché vzdechy bez doznání proměnily v řev bolesti, proplétaný
doznáními – přičemž slzy hojně proudily.
Všechny autentické zprávy v tomto hodě souhlasí. Co se týče závěrů z toho vyvozených, věříme v bystrost
čtenářovu, jenž zajisté dostatečně zná zázračné případy autosugesce3 i časté úkazy hysterické anestézie.
Avšak zhoubná činnost čarodějova se neomezuje pouze na ničení lidí a dobytka. Přísloví praví: škodit, je
jeho úděl, a on se všemi prostředky vynasnažuje, aby tento náhled potvrdil. Zkažení sklizně kouzly platilo kdysi
také za znamenité svědectví jeho všeobecné zločinnosti. Připisovali pouhému jeho pohledu moc učinit zemi
neplodnou a poškodit každého tvora oživeného dechem života. Odtud pochází lidové rčení: „Má zlý pohled“.
Ostatně tato lidská obluda, zběhlá v nejhnusnějších obchodech, mívala vždy pohotově prášky pro dědictví,
nápoje nákazy, nápoje obnovy. A co jí bylo cílem? – Zničit všechnu šťastnou plodnost; mařit sklizeň i plod žen,
rozsévat smrt v příbytku i v chlévě. Pachatel všech těchto zvrhlostí ukazoval vždy dvojí obličej, jako dávný
Janus: tvář traviče a tvář čaroděje – na vybranou. – Dvojitý odborník.
Plíseň, sebraná v noci na lebkách oběšenců, byla loužena v jeho skříňkách nebo překapávána v jeho křivulích
se slinami zmijí a hlenem ropuch. Rostlinná a živočišná, říše skýtaly směsici svých otrav a jedů: a bylo
vidět tohoto vychrtlého, otrhaného, chmurného, nesmiřitelného nepřítele lidí i věcí, jak za vražedných a rouhavých
slov dokonává ničivé spojení těchto různorodých součástí, jistě překvapených, když se cítily hněteny
dohromady podle rozmarů jeho šílenství.
Již výše jsme vypsali směšný původ podobných přípravků, jež ďábel sám, možno-li věřit legendě, rozděloval
svým věrným při černé mši.
„Jistá čarodějka vyprávěla r.1583, že vhodila do vzduchu jakýsi prášek, jejž jí dal Mistr, a že se z něho zrodily
ony potvůrky, které v několika okamžicích ohryzaly veškeré zemské plody.“4 Rozumí se samo sebou, že
byla upálena.
Bylo by snadné uvést řadu podobných případů; avšak raději uvedu anekdotu trochu odlišnou; vypsanou
několika démonografy.5
Jakýsi rolník z trévesské diecéze, dohlížeje na svou dcerku (bylo jí sotva 8 let), jež sázela zelí v zahradě,
pozoroval, že si vede velice čiperně a pochválil ji za její obratnost. – „Ó, já dovedu ještě mnoho jiných věcí,“
pravilo dítě s tajemnou tváří. „Pohleď, nebe je čisté, bez mráčků: pověz mi ale, na které místo v zahradě chceš,
abych dala pršet…“ Užaslý otec označil malý trávník uzavřený v ohradě, načež bedlivě pozoroval děvče, jež
poodstoupilo stranou. Se stále rostoucím údivem viděl, jalo udělala lískovým proutkem okrouhlý důlek v zemi a
naplnila jej zvláštní tekutinou, jejíž původ lze uhodnout, neboť se nevzdálila z místa, stačilo pouze usednout…
Nato šlehala svým prutem do té umělé loužičky, mumlajíc slova, která nedozněla až k němu. Pojednou diváka
zamrazilo v celém těle, ač tyto divné přípravy posud neotřásly jeho nevěrou: zdálo se mu totiž, jak se lehký
1 Des Esprits et leurs manifestations diverses, tome I., str. 262.
2 Čarodějova mlčenlivost je skutečně právě jen následkem jeho stavu necitelnosti proti bolesti.
3 Spěcháme ovšem ihned doložit, že tu bylo ještě něco více!
4 Boguet, Discours des Sorciers, str. 243.
5 Mezi jinými i Delrio.
52
mráček zhušťuje nad označeným trávníkem; brzy nebylo pochybnosti: ano, slunce stále jasně svítíc na skvělém
nebi a vrhajíc své paprsky v ta místa, vyvolalo v obláčku dokonalou duhu. Po chvilce počal ze vzdušného úkazu
padat jemný, ale vydatný déšť, jenž se ku podivu omezil přesně na místo předem určené: ani jediná kapka
nepadla vedle. Poctivý rolník, zděšen poznáním, že má v rodině tak mladou čarodějku, chtěl vědět, kdo že jí byl
učitelem v tomto jistě podezřelém umění. Vehnáno do úzkých, přiznalo se děvče, že ji její matka vzala s sebou
na sabat a že umění čarovat má od »dobrého přítele«, Mistra s rozpolceným kopytem. Pochopíme, že ta doznání
nepřispěla k ukonejšení ubohého otce, v němž se vedle toho probudily i výčitky svědomí… Krátce, po dost
dlouhém rozmýšlení – jako dobrý křesťan – vydal svou ženu úřadům, umývaje své ruce v nevinnosti jako Pilát.
„A byla zaživa upálena,“ dodává stručně kronika. Nic jednoduššího a přirozenějšího.
Krupobití, bouře, sucha či záplavy, se obdržely podle potřeby pomocí dost podobných předpisů. Tak aspoň
vysvítá ze shodných svědectví vydaných obviněnými z čarodějství.
Aniž bychom zašli do rozboru těchto případů, nemůžeme pominout poznámku, jak značná příbuznost víže
tato kouzla k oněm, získaným dle libosti indickými fakíry, jež dosvědčují i nejpochybovačnější diváci.1
Tito kouzelníci se zdají s jakousi relativní všemohoucností působit na ohnivého činitele (Aksa), mnohem
subtilnějšího než blesk, který již sám je slavný v letopisech nadpřirozena.
* * *
Lze-li věřit démonologům, je nebeský oheň oblíbeným nositelem zlých duchů, kteří si navykli celou přírodu
rozbouřit k naší zkáze. V tom ohledu jsou spisy o čarodějství nevyčerpatelné v přesvědčivých příbězích – a tyto
legendy z jiných věků v sobě nemají nic, co by nás, jak se zdá, mohlo překvapit.
Nikdo zajisté nepochybuje o horlivosti a zálibě našich předků připisovat jakousi osobní sebevědomost všem
neosobním či prostě pudovým silám přírody: byl to u těchto naivních křesťanů poslední protest modloslužby, jíž
se odřekli v její pohanské podobě, avšak jež důmyslná ve vyhledávání zákrovů nejpravověrnějších žila vždy
dále přes všechno opačné zdání.
Bohové svržení z Olympu se utekli do pekel a jsouce napříště jen démony nabyli občanských práv v nové
víře za cenu dvojí oběti samolásky: za přijetí podružné role a za potupu muk – sice neúčinných, pravda, ale
živených sžíravým přílivem kleteb a nelítostného vymítání.
Zajisté mezi všemi přirozenými činiteli je blesk nejtajnější a zdánlivě nejosudnější. Že odedávna každý
záblesk, mocnější a více oslňující než jiné, byl obrazotvornosti středověku známkou náhlého vyrojení se ďáblíků
– to, opakujeme ještě jednou, nás naprosto nepřekvapuje.
Co si však máme myslit o závažných, zarážejících doznáních, jež současný dobře známý učenec, lehkověrný
jen dle jména,2 učinil v listě Viktora Meuniera, »L’Ami des Sciences«? Zde doslovně příslušný odstavec tohoto
fyzika:
„Učinil jsem objev, jenž mne láká!… Jsou dvě električnosti: jedna, hrubá a slepá, vzniká dotekem kovů a
kyselin; druhá však je rozumná a vidoucí. Elektřina se rozdělila na dvě pod rukama Galvaniho, Nobiliho a
Meteucciho: hrubá větev byla sledována Jacobim, Bonellim a Moncellem, kdežto proud nadaný rozumem byl
sledován Boisrobertem, Thilorierem a Duplantym… Kulový blesk či kulová elektřina v sobě obsahuje (myšlenku),
jež vzdoruje Newtonovým a Mariottovým zákonům a jedná jen dle své libostí.
V análech Akademie je tisíce důkazů o inteligenci blesku… Avšak pozoruji, že se dávám unášet myšlenkami.
Málo by chybělo a byl bych prozradil klíč, jenž nám objeví »Universální princip« řídící dva světy: hmotný a
rozumový.3…“
Může-li být co záhadnějšího nad podobné důvěrné sdělení závažných úst, je tím jistě odhodlání se k mlčení,
jakému dává problesknut muž té váhy, učenec ctěný celou Evropou pro pevnost svého ducha, rozsáhlost svých
vědomostí a pro četné objevy na poli přírodních věd?
Zanechme však výkladů, neboť zde nejde o rozbor náhledů fyzika Jobarda. V této knize vypočítáváme prostě
případy.
Uvedeme nyní dvě ukázky, význačné, pokud se týče chování ODUŠEVNĚLÉHO BLESKU. První z nich má
za svědky pouze lidi prosté, náchylnější k retrospektivním halucinacím. Vypracován spisovatelem XVII. stol.,
jež uvádí abbé Lenglet-Dufresnoy, je tento příběh očividně vehnán do nadpřirozenosti,4 nicméně je dost
podivný, aby nalezl místo v kapitole, jednající o ďáblu a čarodějství.
1 Viz »Spiritisme dans l’Inde«, par Jacolliot, str. 228–361.
2 Jobard, francouzský učenec, zemřel v Bruselu 1861. (Narážka se vztahuje k tomu, že »jobard« je francouzský
význam pro »lehkověrný«. (Překladatel)
3 »L’Ami des sciences« No.2. Mars 1856, str.67.
4 Slovo nadpřirozený je v našich očích velice nevhodné a budeme hledět vyhnout se mu ve všech metafyzických
vývodech, kde by mohlo být příčinou nedorozumění. Všude jinde ho budeme užívat v obecném smyslu, jakožto
slova posvěceného návykem.
53
VELIKÝ OHEŇ, HROM A NEBESKÝ BLESK udeřivší do katedrály v Quimpercorentinu, s objevením
hrozného a děsivého démona, v ohni nad týmž kostelem:1 „V sobotu na prvý únorový den r. 1620 stihlo velké
neštěstí a pohroma město Quimpercorentin, neboť tehdy byla pěkná, vysoká pyramida, krytá olovem a zdvíhající
se nad chrámovou lodí i jejím klenutím, zasažena a spálena bleskem a ohněm z nebes, a sice odshora až ke
klenutí lodi, aniž bylo možno požár zamezit. A abychom znali celou událost od počátku do konce, tedy toho dne
mezi půl osmou a osmou hodinou ranní náhle udeřil blesk a hrom mnohem hroznější, než byly ostatní blesky: a
v tu chvíli byl očitě viděn hrozný a děsivý démon, jak, používaje přílivu za hrozného krupobití, se snesl na onu
věž a chopil se jí pod křížem. Ten démon byl zelený s dlouhým ohonem téže barvy. Avšak ani oheň, který stále
vzrůstal shora dolů, až se rozpoutal tak děsně, že byla obava, aby celý chrám nelehl popelem, a nejen chrám,
nýbrž i celé město. Všechny kostelní poklady byly vyneseny ven a sousedé kostela přenášeli svůj majetek co
mohli nejdál ze strachu před ohněm. K hašení tohoto ohně se dostavilo přes 600 lidí, ale nemohli ničeho docílit.
Okolo kostela i po ostatních kostelech chodila procesí a modlila se. Konečně se rozmáhal oheň tím strašlivěji,
protože nalézal vždy více potravy ve dříví. Tu konečně bylo rozhodnuto dát sv. ostatky nahoru na klenutí lodi
do cesty ohni. Kapitulní kněží (za nepřítomnosti arcibiskupa) počali zaklínat onoho zlého démona, jejž všichni
lidé viděli uprostřed plamenů, brzy zeleného, brzy žlutého či modrého; házeli do ohně Agnus Dei a na 150 věder
vody, 40 či 50 vozů hnoje, avšak oheň přece pokračoval. Tu bylo rozhodnuto vhodit do ohně žitný chléb za čtyři
haléře, do něhož byla vložena posvěcená hostie, pak vzali svěcenou vodu s mlékem zdravé kojící ženy a vše
bylo vmeteno do ohně.
Démon byl ihned nucen opustit oheň: ale než odešel, způsobil takový zmatek, že se zdálo, jako by chtěl
odnést kostel i se všemi přítomnými. S hrozným syčením odletěl v půl sedmé večer téhož dne, aniž by byl učinil
komu co zlého (Bohu díky), leda že zničil celou věž, která má cenu nejméně 12 000 tolarů.
Jakmile zloduch zmizel, dal se oheň hned omezit. A krátce nato byl vhozený žitný chléb nalezen a byl jinak
nepoškozen, jen kůrka byla na povrchu trochu zčernalá.
A v osm či v půl desáté, když byl oheň uhašen, svolával zvon lid, aby bylo poděkováno Bohu.
Kanovníci se zpěváky a hudebníky zpívali Te Deum a Stabat Mater v kapli Nejsv. Trojice v devět hodin
večer.
Bohudíky nikdo nezahynul, jen asi 3 nebo 4 osoby byly poraněny. Není možné si představit hroznější a děsivější
věci nad tento oheň.“2
Tento příběh je pro nás dvojnásob zajímavý, protože potvrzuje v tomto určitém zvláštním případě lidovou
víru v démony blesku a zvláště proto, že dopodrobna vypisuje zaklínání a náboženské obřady, jichž naši předkové
v podobných případech užívali. Ostatně třebaže případy hromadné, bezděké a samovolné halucinace jsou
dosti časté a jsou přesně konstatovány, přece jsme nakloněni domněnce, že očitý svědek, vypravěč toho divu, si
tehdy vědomě nasadil zvětšující brýle či lépe řečeno kouzelné brýle.
Avšak vizme dále jeden novější případ, potvrzený věrohodnými svědky, jenž v sobě nemá ostatně nic neuvěřitelného,
ať již se rozebírá z jakéhokoli stanoviska. Podáváme stručně trochu rozvleklé vypravování Gougenota
de Mousseaux.3
» Maria optimam partem elegit, quæ non auferetur ab ea.«
»Tato krásná, utěšující Kristova slova dal jistý vznešený Polský šlechtic vyrýt, zlatým Písmem na hrob milované
dcery, zemřelé v 18 letech po vleklé nemoci, skleslostí sil. Neuplynulo však ani půl dne po zasazení a na
nebi se rozpoutala bouře, hrom burácí a jeden zsinavý blesk, rozvětviv se jako jazyk zmije, na dvou místech
poruší kovový nápis… Čtyři písmena se roztavila nárazem fluida, zanechávajíce text v neúplnosti – a z věty,
dýšící nebeskou láskou a nadějí, je tak pojenou utvořen nápis věčného, nejvyššího zatracení:
Maria… imam partem elegit, væ non auferetur ab ea.« – (Maria zvolila své místo v hlubinách propasti:
kletba jí. Její místo jí nebude odňato…)4
Tolik, pokud se týče blesku. Připojme, že právem či neprávem přičítali naši předkové mor, nákazy, občasné
hlady vlivům zlých duchů; podobně i náhlé živelní pohromy: záplavy, cyklony, výbuchy sopek, zemětřesení.
1 Uveřejněno poprvé v Rennes u Jana Duranda, roku 1620; pak znovu vytisknuto v Paříži u Abrahama Saugrina.
2 Viz Lenglet-Dufresnoy: »Recueil de Dissertations anciennes et nouvelles sur les Apparitions, les Visions, et
les Songes«, Paris-Avignon, Jean-Noèl Leloup, 1751, 4 sv. t. II., str. 110–114.
3 Gougenot des Mousseaux, »Moeurs et Pratiques des Démons« 2 ed. Paris, Plon, 1865, str. 15–16.
4 Tento příběh nás upomíná na hromovou předpověď smrti Augustovy. Roku 14 po Kr. udeřil blesk do nápisu
sochy postavené na Martově poli na paměť vítěze nad Galy, a zkomolil první písmeno. Ze slova »cæsar« učinil
blesk »æsar«, což bylo u Etrusků generickým názvem Bytostí náležejících k pokolení bohů (Elohim u
Hebrejců). Mág Thrasyllus, viděl ve zničeném písmeni C obrazné znázornění 100 dnů, které ještě dělí Augusta
od jeho Apotheosy. Následkem toho předpověděl, že po uplynutí této doby bude imperátor zařazen mezi bohy.
A skutečně, smrt zachvátila Cæsara Augusta právě za 100 dní od toho případu.
54
A církevní exorcismy jsou nám nejlepším důkazem takové víry, všeobecně rozšířené a uznávané kněžstvem,
aspoň pokud se týče živelních poruch: „Zapřísahám vás, kroupy, a větry, abyste se změnily v déšť… atd.“ čteme
v Rituálu toulském na str. 538. A všechny obřadné knihy jsou plny takových předpisů.
A kdo, dle lidové víry, rozpoutával smršť jejich běsnění v mírumilovné přírodě? Adepti černé magie!
A tak k veliké radosti exorcistů přičítal středověk všechny neobyčejné výjevy na účet pekla a jeho zlovůle a
opodstatňoval mstivou zlobu pekelných nestvůr udávaje, že byly vyštvány čarodějem…
Naši otcové ve všem hledali zázračné důvody, my dnes popíráme a priori i samu jejich možnost. Oni zašli
příliš daleko, a proto snad zase my ustupujeme přes míru zpět. Oni byli lehkověrní, až se často stali visionářskými,
my jsme nedůvěřiví, až mnohdy tvrdošíjně zavíráme své oči i před jasem nepopíratelnosti.
Magik byl vždy považován za důvěrníka duchů a záhrobních přízraků; jestliže je jeho věda královská, pak je
evokační umění bez odporu nejdrahocennějším kamenem v jeho koruně.
Bylo by zbytečné se tu vracet k vyvolávání ďábla a smlouvě, jež z toho povstává, neboť ještě v kapitole V.
budeme nuceni se toho dotknout.
V kapitole VI. při zmínce o spiritistech budeme jednat o vyvolávání mrtvých aneb jakýchsi bytostí, jež se za
zemřelé vydávají.
Zde se chceme jen dotázat starého Homéra po jeho poetickém svědectví stran tradicionálních obřadů užívaných
při těch výkonech – zajisté nejodvážnějších výkonů, jakých kdy je člověku dovoleno se podjat. Otevřme
jen Odysseu na prvních stránkách knihy IX.; Ulysses nám přesně vypíše všechny podrobnosti svého pokusu –
svěřme se tedy spolehlivosti vůdce, jenž nás provede bezpečnou rukou bludištěm temného Hádu.
Ithackému králi tu jde o dotaz k přízraku božského Teirésia; magické obřady začnou.
Vykopav hlubokou jámu, rozlévá do ní Odysseus k poctě manů postupně med a čisté víno, jasnou vodu a
jemnou mouku.
Pak od modliteb přechází k invokacím a pak zamávnuv posvátným nožem zařízne oběti, jejichž krev temnými
proudy vtéká do jámy. Náhle se z hloubi Erebu zdvihá vzdušinová rodina stínů; leč když žízniví po prolité
krvi se skuhrajíce tlačí kolem jámy, král vztyčen s mečem v ruce se jim staví do cesty. Odmítnuté stíny se lekají
a rozplývají se v kotouče měnivých par: avšak vždy nové a nové přízraky vystupují z propastí Erebu. A v tom
množství Ulysses poznává některé ze svých druhů padlých v boji a tito zemřelí přátelé jej prosí, aby jim dovolil
napít se tajemného nápoje, jenž by jejich mátožné podstatě dodal chvilkové předmětnosti!…
Avšak nekromant dle okultního obřadu neúprosně drží hrot svého meče na povrchu krvavého nápoje, jehož
se má jen Teirésias první dotknout svými rty. Avšak hle, kníže dosud neochvějný vidí svou zmužilost klesat:
vznešený a drahý stín se vybavil z propasti… poznává svou matku!… Není však pomoci – posvátné předpisy
nestrpí výjimku, neboť nelze smlouvat se zákonem osudu. Proto, zatímco v hrudi se mu dusí vzlyk, Ulysses
odhání i přízrak Antikley.
Konečně se zjevil Teirésias, bělovlasý stařec se zlatým žezlem v ruce: Zpět, synu Laèrtův, zvolal, odejmi
svůj meč z této jámy, nechť se napiji černé krve. Až se napiji, zjevím ti budoucnost! A věštec přiblíživ své rty
ke krvavému purpuru, rozvíjí pásmo Osudu…
Ulyssova matka tu stále ještě je, zasmušilá, mlčící: neboť nepoznává své dítě. Král zaražen táže se Teirésia
po prostředku, jak by se jí zjevil. Věštcova odpověď stojí za doslovné uvedení: „Ten ze stínů, jemuž dovolíš
sehnout se nad jámu a dotknout se rty krve obětí, ten tě ihned pozná a budeš moci od něho zvědět, co je ti libo.
Avšak každý přízrak, který mečem odeženeš, musí prchnout do hluboké noci…“ Ulysses oddálí meč od jámy a
konečně se může jeho máť přiblížit. Sotvaže se napila krve, ihned jej spatří a zvolá: „Ó můj synu, jak jsi mohl
sestoupit do říše temnosti?…“ A mezitím, co k němu mluví, vrhl se král třikrát vpřed, aby vzal do náruče drahou
zemřelou, jež se třikrát rozplyne v jeho rukou jako bezhmotný stín či jako sen, který zmizí v okamžiku, kdy jej
míníme zachytit.
Tak zní, zkráceně ovšem, vypravování Homéra, svědomitého popisovatele obřadů tehdejších časů a pod
rouškou bájí zjevovatele nejednoho hlubokého tajemství. A ty obřady náležejí do černé magie, protože se při
nich užívá meče a krve. Mystické rozlévání krve je odsouzeníhodné, jak uvidíme dále (v Klíči k černé magii).
Nepatří do našeho rámce mluvit zde o evokacích pomocí hvězdných pentaklů a zasvěcených parfumů, protože
tato tajemství spadají do vysoké, božské magie, a věda, jíž přináležejí, zůstane pro čaroděje mrtvou literou.
Jeho věda, věda černého magika, je zcela jiná. Jemu přináleží vyvolávání duchů nepořádku a nevědomé
zvrhlosti; jeho činností jsou zvrhlé pohlavní choutky a slepé vysílání oné ničivé síly, zkázy, která, zhušťujíc
neviditelno – dává přízrakům jeho blouznění neblahou objektivitu; jeho oborem je upírství a ony úpadkové
obměny, jež sbližují jeho astrální formu ponenáhlu s nižšími živočišnými typy: jemu náležejí bezejmenné rozkoše
inkubického obcování.
To vše jsou díla mágovi temnot příslušející a jeho také opravdu hodná! O dvou posledních jsme dosud
nemluvili, proto se o nich zmíníme nyní.
55
Incubus a succubus jsou dva přízračné tvary jednoho a téhož zvratného androgyna – je-li možno užít toho
významu – totiž jednou falloidního, jednou kteimorfního, podle toho, je-li zvrhlá bytost, která jej vyvolává,
čarodějkou nebo čarodějem.
Nazývány efialty u starých Řeků, smísili se inkubus a sukkubus v lidové obrazotvornosti se zosobněním
»můry«. A skutečně, při těžkých snech je pohlavní ústroj velmi často podrážděn. Pocit rozkoše na sebe bere
všechny známky úzkosti a má záchvaty příbuzné spíše dušení než křeči. Mnohdy to bývá směs obojího, splynutí
všech protiv: bolest i rozkoš, žádostivost i odpor. Je to výsměch lásce, hra Erota, stavši se tragickou, s netvorem
za soudruha. Chlípný stín, obecně zprvu neurčitý a mlhavý, pojednou nabude děsivých obrysů.
Mnohdy se však podvodný přízrak zjevuje v podobě méně obludné, ba i s příjemnou tváří. Jeho způsoby
jsou mnohem příjemnější, i samo násilí jeho mnohem jemnější; krátce, chová se zdvořileji.
V kap. I. jsme podrobně popsali zpověď ubohé dívky, oběti inkuba poměrně přijatelného, často hrubého a
násilného v důvěrnosti, avšak dokonce ne bez chování… Ostatně i mnohé jiné děvče by se snad spokojilo
s podobným milovníkem, a snad by si ho i přes jeho původ velmi vážilo.
Le Loyer, královský rádce v Afgersu, nám líčí jiný případ, jenž nebude posuzován tak mírně, ježto k němu
bylo třeba zvláštní chuti: „V kraji Marree bylo jisté děvče obtěžkáno ďáblem. Její rodiče si marně lámali hlavu
nad tím, kdo by byl příčinou jejího stavu. protože odedávna jevila nechuť k mužům a nechtěla se za žádnou
cenu vdávat.
Naléhali tudíž na ni tak dlouho, až se přiznala, že s ní každou noc spává sám ďábel v podobě krásného mladíka.
Tu oni, nespokojujíce se s dívčinou odpovědí, se domluvili s její komornou, která je v noci vpustila do její
světnice s několika pochodněmi. Na loži dívky spatřili zděšeni hroznou obludu, jež neměla s člověkem nic
podobného. Obluda se naprosto neměla k odchodu z lože. I byli nuceni zavolat kněze, aby ji zažehnal. Konečně
nestvůra zmizela, avšak s takovým hřmotem a prudkostí, že spálila nábytek v pokoji a strhla celou střechu. Tři
dny nato, praví Hector Boèrce, čarodějka porodila obludu, nejohyzdnější, jaká se kdy ve Skotska zrodila, již
porodní báby zadusily.“1
„To je případ, který by Lancre nazval nepříjemným podvedením!“ A po inkubovi sukkub!… Vizte příběh
dotvrzený anglickým doktorem Barneltem. Jde o mladíka z hrabství Sommersetu, silného a zdravého, kterého
rychlé úbytě v několika měsících přivedly na pokraj hrobu. Každé noci navštíven chlípným přízrakem, podlehl
pokušením přes každodenní pevné předsevzetí. Konečně, ustrašen vyhlídkou na hrozící smrt, neboť nemoc se
stále zhoršovala, vzmužil se mladík a uložil se jedné noci s úmyslem, že přízrak odhalí. O půlnoci ucítil mladou
sukkubu vklouzající k němu do lože. Rychlostí blesku ji oběma rukama chopil za vlasy a volal hlasitě po světle.
Mezitím co se světlem přicházeli, vytrhla se návštěvnice zoufalým úsilím, zanechavši v milencových rukou dvě
hrsti vlasů, úplně bílých. Byla to hrozná čarodějka z okolí, stará jako Sarai, když byla unesena Abimelechem!2 A
přece mladík tvrdil, že dech té bytosti, pravý dech dítěte – pevnost jejího masa a vůbec celé tělo se zdálo být
tělem asi dvacetileté dívky, zdravé a silné… Jakým divem si mohla stará ohyzda dát takové vzezření? To je
tajemství! Ať je tomu jakkoli, zde podáváme popis, jaký o ní uvádí Görres,3 z něhož vyjímám tento popis: „Již
50 let měli tu ženu za čarodějku. Byla hubená, suchá, věkem sehnutá a chodila pouze za pomoci berlí. Její hlas
byl dutý, slavnostní, tajemný, avšak zároveň i přetvářený. Její oči byly velice pronikavé a naháněly hrůzu.“
Příběh vyprávěný Barneltem nám může posloužit jako přechod mezi výjevy vlastního inkubatu a mezi případy
proměny očarováním z jedné strany a vampyrických potulek z druhé strany.
Kdo by nebyl četl hrozná vypravování o upírech, decimujících celou krajinu? Ty skutky jsou tak četné, tak
shodné a tak slavně potvrzené, že popírat skutečnou jsoucnost toho druhu posmrtné nemoci by bylo projevem
neopravdovosti!
Všechna. ta líčení se vzájemně podobají: vždy nějaký člověk nekalé pověsti, člověk označovaný za spojence
pekla, zemře. Obyčejně si vymíní jakýsi divný způsob i místo pohřbení. Po dvojsmyslném životě jako by i ve
smrti chtěl zachovat svou vzrušující pověst… Ať je tomu jakkoli, když jeho pozůstalí vyhoví jeho posledním
přáním, bude spát pod zemí svým vražedným spánkem: z čaroděje se stane upírem.4
1 Histoire des Spectres, Paris, 1605, in 4°, str.315
2 Bylo jí tehdy 90 let podle vyprávění Vulgaty (Gen. XVII., 17), což předpokládá u krále Guerarského, jenž ji
unesl (Gen., XX.), buď zálibu pro předměty pohlavní archeologie, nebo galantní zvyky, pro něž znásilnění samo
se jeví být snad jen posledním slovem dvornosti, anebo ještě spíše, z jiného stanoviska, je to důkazem pro pouhý
ideografismus a alegorii. Malé srovnání počtu let, zjevujících tuto výstřednost, nám objevuje kapitolu XX. ve
zvláštním světle, jakožto bojující ve prospěch spirituelního smyslu, vzdor moderním theologům, kteří popírají u
Genese právě tak jako u ostatních knih obou Zákonů veškerý skrytý význam.
3 Görres. La rnystique divine, naturalle et diabolique, trad. Sainte-Foi, Paris, 1854, 5 vol., in 8°, tome V.,
str.303.
4 Vampyrismus by byl jaksi dědičnou nemocí. Někteří autoři podávají příklady rodin, v nichž toto zlo přecházelo
pravidelně z otce na syna.
56
Brzy vskutku četné osoby v okolí zmírají, stiženy podivnou, nepřirozenou nemocí. Hodnověrní svědkové
potvrzují, že každé noci jakýsi potulný přízrak útočí na osamělé chodce buď v podobě lidské nebo v podobě
obludného psa. Tentýž přízrak vniká i do domů a přepadá lidi nehybně spící, jež dusí tlakem na prsa: mnozí
takoví jsou nalezeni zrána mrtví na lůžku… Ti, kteří přežijí děsnou návštěvu, vlekou se obtížně životem dále
vyhublí, bledí a vysílení. Všechen život jako by jim byl vzat objetím nestvůry, která dle obecného mínění vysála
jejich dech i krev, tak jsou bledí! A jestliže se polibek upíra opakuje, jistě zemřou po druhém či třetím útoku…
Nastává všeobecné zděšení.
A pomalu vyvstává a vzrůstá pověst, jež mrtvého přímo obviňuje. Po straně se našeptávají vyprávění o
podobných případech, dědičných v jistých rodinách. Všeobecně se ví, že za podobných okolností je nutno otevřít
hrob záhrobního zákeřníka. Toto skutečné znásilnění hrobu je jediným lékem proti tak velkému zlu.
Soukromníci se obávají takového skutku? Hlas veřejnosti je tak mocný a vytrvalý, že úřady jsou nuceny
zakročit. Mrtvola je vykopána a slunce pojednou osvítí hrozné divadlo: nehybnou, studenou mrtvolu, ve stavu
naprosté zachovalosti; rty však jsou červené a oči často široce rozevřené. Vousy, vlasy i nehty vzrostly úžasnou
měrou.
Síla jako by se soustředila v místech potřebných k zachování vegetativní životnosti mrtvoly. Tradicionální
zvyk chce, aby byl hnusný upír přibodnut k zemi tím, že upírovo srdce probodnou kopím. Pak se mrtvola probudí
z tvrdého spánku a svíjí se v děsných výkřicích posmrtné agónie; proud úplně tekuté červené krve
vytryskne zpod kopí… neboť dle energického výrazu Léviho: upír se probudil ve smrti. Avšak ani teď není vše
skončeno, a v mnoha případech přízrak pokračuje ve svém ničivém nočním díle; je třeba zlořečenou mrtvolu
obrátit v popel, aby se vše dostalo do přirozených kolejí.
Jakkoli se tyto případy zdají málo pravděpodobné, je třeba je přece jen připustit, protože jinak bychom
odmítali platnost veškerého dějinného svědectví. Kde by se pak zastavil skepticismus učenců, kdyby zavrhli
nejvýslovnější svědectví a za nic prohlásili úřední protokoly sepsané na místě samém úředními, soudními i
obecními autoritami?
Bude však dobře víru rozumných lidí v existenci upírů podepřít až do zřejmosti srovnáním, které můžeme
učinit s novodobými fakty, byť ne zcela stejnými, přece však aspoň obdobnými a potvrzenými od svědků stejně
neodmítnutelných jako svědkové historičtí.
Chci zde mluvit o pohřbívání fakírů, nalézajících se v dobrovolné letargii, na několik stop hluboko do země
a o jejich znovuoživení, potvrzeném lékaři, a sice po měsících, ba i po celém roce. Přitom byla zachována veškerá
obezřetnost, pokračovalo se s naprostou přesností, aby bylo docíleno vědecké jistoty, nepochybné, naprosté.
Aby se předešlo i každé možnosti pokusu o podvod, bylo na pohřebním místě zaseto i sklizeno obilí a stráže
se tu střídaly dnem i nocí. Eliphas ve své »Histoire de la Magie« (str.507–512) uvádí s velikým plýtváním
podrobnostmi velmi přesvědčující případ, za jehož pravost se zaručili dr. Mac Gregor, anglický důstojník
Osborne a generál Ventura.1
Dr. Gibier, profesor v Museu, uvádí případ zcela nedávný, který byl vypsán též v »le Temps« z 31. 10. 1885.
Vypíši z jeho pěkného díla »Analyse des choses«2 několik řádek, vztahujících se k tomu pokusu, uvedenému i
s nejmenšími podrobnostmi dr. Honigbergrem a potvrzenému sirem Claudiem Wadem, anglickým sídelním
ministrem v Lahore.
Po dlouhé přípravě Zoghi Harides podstoupil tuto zkoušku před Runžit-Singem, lahorským rádžou.
„Adept obklopen svými učedníky a provázen rádžou a celým dvorem, kráčel vážně k místu zkoušky. Když
rozložili na zemi lněné prostěradlo, vstoupil naň a obrátiv obličej k východu, usedl se zkříženýma nohama
v poloze zvané »pamadzan«, Brahmy sedícího na lotosu. Zdál se okamžik rozjímat, načež upnul své zraky na
špičku svého nosu, když byl zprvu obrátil jazyk do hloubi hrdla. Brzy se jeho oči zavřely, údy ztuhly – nadešla
katalepsie.
Poustevníkovi žáci si pospíšili očistit jeho rty a ucpat mu uši i nos chumáčky plátna napuštěnými voskem,
snad aby byly chráněny před hmyzem. Složili pak všechny čtyři cípy prostěradla nad jeho hlavou a svázali je; na
uzly byla přiložena radžova pečeť a tělo bylo zavřeno do dřevěné bedny, rozměrů 4 × 3 stopy, kterou neprodyšně
přiklopili a rovněž opatřili královskou pečetí.
Vyzděný hrob, připravený k přijetí jogínova těla, 3 stopy pod zemí; přijal bednu, jejíž rozměry přesně odpovídaly
tomuto hrobu. Vchod byl zazděn, zapečetěn a úplně ucpán jílovitou zemí.
Strážím bylo nařízeno střídat se ve dne v noci u hrobu stále obklopeného tisíci Indů, kteří sem zbožně
připutovali, aby byli přítomni pohřbení světce.
Po 10 nedělích, jak bylo předem pro vykopání určeno, dostavilo se nesčetně diváků k otevření hrobu. Rádža
dal odkopat jíl, jenž tarasil vstup, a prohlédl pečeti; byly neporušené.
1 Fakírovo pohřbení trvalo 10 měsíců od června 1838 do konce dubna 1839.
2 Paris, Dentu, 1890.
57
Otevřeli vchod, vyzvedli bednu i s obsahem, a když i zde byla dokázána neporušenost pečeti, byla bedna
otevřena.“
Dr. Honigberger seznal, že prostěradlo bylo pokryto plísní, patrně následkem vlhkostí hrobu. Poustevníkovo
tělo bylo vytaženo i s prostěradlem ven z bedny a bylo opřeno o její víko. Nato, aniž by jej odhalili, polili adeptovu
hlavu horkou vodou, načež teprve byla sejmuta pokrývka, přičemž byla opět uznána neporušenost pečetí.
Tu dr. Honigberger tělo pečlivě vyšetřil. Nalézalo se v téže poloze jako v den pohřbu, jen hlava ležela skloněna
na rameni. Kůže byla vrásčitá, údy tuhé! Tělo bylo studené, vyjma hlavu, kterou polili teplou vodou. Nikde
se nedal zpozorovat tep, ani na zápěstí, ani na skráních. Vyšetření srdce mluvilo jedině o tichu smrti…
„Nadzvednutá víčka ukázala skleněné oko, vyhaslé jako u mrtvoly. Tu žáci a sluhové umyli tělo a počali údy
třít. Jeden z nich položil na jogínovu lebku vrstvu teplého pšeničného těsta, jež byla několikrát obnovena,
zatímco jiný žák odstranil ucpávky uší a nosu a otevřel pomocí nože ústa. Harides zatím, podobný voskové soše,
nedal ani známky o tom, že by se vracel k životu.
Po otevření úst uchopil žák jazyk a přivedl jej do náležité polohy, kde jej přidržoval, neboť jazyk stále padal
zpět do hrtanu. Nato mu třeli oční víčka tukem a přiložili poslední kus horkého těsta na jeho hlavu. V tom okamžiku
bylo asketovo tělo zachváceno chvěním, chřípí se rozevřela a následoval hluboký vdech; slabý tep započal,
údy se začaly oteplovat. Trochu rozpuštěného másla bylo vlito na jazyk, a po této trapné scéně, jejíž výsledek
byl zprvu pochybný, pojednou jogínovy oči nabyly přirozeného lesku.
Oživení bylo úplné, a když uzřel rádžu, řekl prostě: »Věříš mi nyní?«
K jeho oživení bylo třeba půl hodiny, načež po nové půlhodině, ač ještě sláb, zasedl světec ke králově tabuli,
oděn čestným rouchem a ozdoben perlovým náhrdelníkem a zlatými náramky.
Po nějaké době, když jej bezpochyby rádža vyprovokoval, podstoupil tento jogín novou zkoušku: tentokrát
se dal zakopat 6 stop pod zem. Hlína kolem rakve byla udupána, hrob byl zazděn, přikryt zemí a na něm byl
zaset ječmen. Podle týchž očitých svědků byl Harides ponechán 4 měsíce v hrobě, načež oživl jako dříve.“1
Nechť letargii indických fakírů a jogínů přičítáme čemukoli, a nechť ji třeba považujeme za značně odlišnou
od vampyrických zjevů, jak jsme je byli vypsali, přece je dlužno doznat, že ony různé případy, stejně dotvrzované
během staletí a odehravší se v tak různých končinách, mají mnoho příznaků, jež se podpírají a vzájemně
doplňují.
A co pak se týče lykanthropie, zajisté ji zřejmě blízká příbuznost víže k vlastnímu vampyrismu. V obou případech
vražedný přízrak pobíhá krajinou v různých zvířecích podobách; v obou případech se zálibou napadá
bytosti, jež mu přijdou do cesty: jediný rozdíl je v tom, že vlkodlak je bloudícím astrálním tělem čaroděje spícího
ve svém loži, kdežto naopak upír je čarodějem mrtvým, jenž vegetuje v hrobě.
Název lykanthropie je velmi nevhodný; neboť bludné proměny čaroděje se neomezují na podobu vlka; tradice
černé magie nám ukazují adepty sabatu v podobách velmi rozmanitých zvířat, když se vracejí ze shromáždění:
kočky, psa, kozla, berana, i hlemýždě, plže, ropuchy; každý dle své libostí. Tak se zuřivým démonologům
velmi často stává, že potkávají magiky a čarodějky vracející se ze sabatu: neboť by bylo podivnou smůlou,
kdyby člověk na své cestě náhodou nepotkal ani jediné z těchto zvířat.
Řekněme, abychom se vrátili k vlkodlakům, že v případech skutečné pseudomorfické bilokace (tvaroměnného
dvojenství) byl mnohokrát dokázán okamžitý zpětný účinek, jejž přivodí na nehybné a nepřítomné hmotné
tělo každá rána a jizva způsobená bloudícímu přízraku. – Příklad: „Ještě čteme, že v argetinské diecézi tři ženy
čarodějky napadly v podobě koček jistého vesničana,2 jenž řezal dříví; týž bráně se, udeřil a povážlivě je poranil.
Byl zatčen a vyšetřován. Udal, že neporanil ony tři ženy, nýbrž tři kočky, které jej napadly jako zloduchové,
aby ho zabily, z čehož plyne, že tu bylo ďábelské kouzlo.“3 Ony tři čarodějky byly ovšem upáleny.
Bude dobře připojit i to, co se přihodilo r. 1588 v jisté vesnici, vzdálené asi 2 míle od Apchonu, ve vysokém
Auvergneském pohoří: ,,Jistý šlechtic, dívaje se večer z oken svého hradu, viděl jít kolem známého lovce, i
žádal jej, aby mu přinesl při návratu svůj úlovek. Lovec kráčel po jakési planině, kde byl napaden velikým
vlkem, na nějž vypálil ránu ze své arkebusy, aniž jej poranil. Donucen s vlkem zápolit, chytil jej za uši, až
konečně, jsa unaven, vlka odkopl. Ustoupil, vytrhl veliký lovecký nůž a usekl vlkovi jednu nohu, již uschoval
do brašny, mezitím co vlk utekl, a vracel se ke šlechticovu zámku, v jehož dohledu s vlkem zápasil. Šlechtic
žádal, aby mu vyprávěl o svém lovu, což chtěje učinit, sáhl lovec do brašny, aby mu podal tlapu – avšak místo
ní vytáhl lidskou ruku s prstenem na prstě, v níž šlechtic poznal ruku své ženy. Vstoupil pak ihned do kuchyně a
nalezl svou ženu, jak se ohřívá u krbu s rukou schovanou pod šaty. Vytáhnuv její ruku z úkrytu shledal, že má
1 Analyse des choses. Str. 171–175.
2 Bodin, podávaje týž příklad, je ještě obšírnější: … »U Štrasburku byly 3 čarodějky, jež napadly jednoho dělníka
v podobě koček, a on bráně se, poranil a zahnal kočky, jež byly nalezeny na lůžku, ve způsobě žen, silně
poraněných, v tentýž čas…« (Demonologie, str. 108 B.)
3 Valderama, Histoire générale du monde, Paris 1619, II. 262.
58
ruku useknutou. I počal se přísně vyptávat a tu ona, uviděvši přinesenou ruku, se ihned přiznala, že to byla ona,
že v podobě vlka napadla lovce. Byla pak v Lyonu upálena.“1
Tento zázračný příběh nese ovšem všechny známky podvržení. Že byla hradní paní poraněna zpětným účinkem,
to by nebylo nic nemožného, jak uvidíme v knize II.; avšak ona přeměna vlčí pracky v ruku v lovcově
torbě tvoří naprosto lživý doplněk. Tato podrobnost je ze strany soudce ze Saint-Claude pouhou slohovou ozdobou.
Ostatně neuvádí rozsudek lyonského soudu a píše celý příběh prý jen podle doslechu. – Ať je tomu jakkoli,
zdálo se nám vhodné zde tento příběh podat.
O vlkodlaku se všeobecně věřilo, že požíral oběti svého útoku a zvláště malé děti. Cožpak i nyní nestraší
uděšené děti vlkodlakem, když nechtějí být rozumné a poslušné?
Pierre de Lancre věnoval vlkodlaku celou jednu knihu své »Tableou de l’Inconstance« (str.235–328 tj. 95
stran in 4°). Je třeba číst jeho vypravování o procesu z r. 1605 a rozsudku bordeauxského soudu proneseném
slavnostně proti jistému 13letému vlkodlaku, obviněnému, že sežral jakousi dívku a chlapce: Protože se soudu
zdál být blbý, bylo proti němu postupováno jen shovívavě; byl totiž prostě doživotně zavřen do kláštera. Lancre,
který jej tam navštívil s chvályhodným úmyslem přesvědčit se o jeho nápravě, byl zděšen jeho trvalými lidožroutskými
choutkami: „Vyznal se mi bez obalu, že má touhu po dětském mase, a zvláště prý maso malých děvčat
je prý pochoutkou. Tázal jsem se ho, zda by snědl lidské maso, kdyby mu v tom nebylo zabraňováno; odvětil
přímo, že ano, a raději dívčí, které prý je mnohem jemnější. A řeholníci mi řekli, že zpočátku, když přišel do
kláštera, jej viděli pojídat tajně vnitřnosti ryb, jež byly v kuchyni připravovány.“2
Za všech dob se udrželo obvinění z lidožroutství v lidové obrazotvornosti jako jedna z nejhorších výtek
stoupencům pekla. Strygy, Lamie a čarodějky byly obviňovány, že rdousily o sabatu nekřtěné děti, jejichž
jemné šťavnaté maso se zvláště zdálo být oblíbeno o Synagogách. Následující úryvek nám však ukáže, že
z nedostatku lepšího hrávaly za vděk i horším: „Neboť bude-li Stryga usvědčena, že pojedla muže, tu zaplatí
200 soldů.“ (Tak stojí v LXVII. kapitole »Sálských zákonů«.)
Tato věta by nám podala chybnou představu: je nutné, aby se účastníci satanistických orgií vyznali ze svých
nejzálibnějších choutek. Jsou zřídka levharty, mnohem častěji však hyenami a šakaly, jimž je zdechlina obvyklou
a hledanou kořistí. Vizme jen výpověď všech těch šílenců, z jejichž úst jsme čerpali svůj papil sabatu.
Sabat! Pandemonium nepravostí a zločinů, vtělených ve všechny tvary ohyzdnosti: hle, to je oficiální jeviště
klasického, legendárního černokněžnictví!
Co si máme myslit o této děsné komedii rozvíjející se v ještě hroznějším rámci? Kolik skutečnosti jí máme
přičíst? Existovala snad jen na způsob zázračného Broceliandského lesa, dodnes viditelného pro jisté mystiky
z Finestére (přátele kouzelníka Merlina a víly Viviany), avšak zmizelého lhostejným pohledům, a který bychom
marně hledali na mapách Bretaně?… Zde je naše odpověď:
Předně je jisté, že čarodějové z masa a krve odbývali a dosud odbývají shromáždění, kde jsou provozována
veškerá mysteria hanebnosti. My sami známe taková, odbývaná zcela pravidelně uprostřed Paříže a jinde. Prohlašujeme
své osobní svědectví a zaručujeme se za to, že jsou – za očitého svědka, zhnuseného ručitele: vrátíme
se k tomuto předmětu v kap. VI.
Ale jinde ještě existuje jiný sabat, hroznější a okultnější. Svět fyzický, hmotný, zjevný, je jen hrubým rubem
světa jemnějšího, zcela stejně však skutečného – není-li totiž ještě skutečnějším! –: světa astrálního. Tam je říše,
v níž čarodějství rozvíjí všechny závrati své zuřivé opilosti, všechno hýření své domýšlivé ničemnosti, všechen
přepych své zločinné nicoty. Tam je dějiště, kde nastiňuje obludná, díla… která se denně, při uskutečňování se
na viditelnou úroveň, zvrhají. Neboť fyzická příroda může jen znásilněním sebe samé přivést ke konci zhoubné
účinky rozporné příčiny, odporně souladným zákonům všehomíra. A tak jsou zmetkové téměř úplně neschopni
života, a zlo je proto menší, ač přece citelné.
Proto na úrovni hmotného bytí zlá kouzla, očarování a udělání mají sice dozajista strašné účinky, ale přece
málokdy dospívají k plnému uzrání… Leč toto »málokdy« je přece jen pro nás zoufale časté. Představte si
ničemnou, neúnavnou ruku, sející hýřivým plýtváním jedovatá semena na svět živoucích; leč toto zrní padajíc
na neplodný písek shnije deštěm nebo vyschne sluncem, místo aby vzklíčilo vlivem obou těchto mocností spojených.
Málokdy z nich vyrazí křehký a chorobný stonek, ale zemře před květem; jen několik jich rozkvete a
nese plody: plody hořké a řídké! Není jich však třeba více, aby byl otráven chodec, jenž je utrhne.
Pochopil jsi naše důvody, příteli čtenáři?
Čaroděj bažil po svrchovaném panství a je otrokem.
Někdy se vzepře a třese svým řetězem; ale štěstí Spartakovo má krátké trvání a svět se nemusí bát vlády
černých mágů více, nežli se Řím bál vítězství otroků.
A i když se čaroději podaří spáchat zlo, jeho nenávistná díla mu vůbec nepřinesou užitek; je jejich první
obětí.
1 Boguet, Discours des Sorciers, str.341–342.
2 Tableau de l’Inconstance, str.317.
59
Jeho hroznou ctižádostí, vždy znovu a znovu zklamanou, by bylo, aby mohl udeřit, aniž by dostal ránu zpět;
a je to obecně platný zákon vzájemnosti, jenž je jeho bídou a jeho odsouzením.
Svíjí a zmítá se v zoufalství své konečné bezmocnosti, jako vlečka sabatu mezi blízký mi odpadky obžerné
orgie.
60
4. d
Lidská spravedlnost
Císař – Čtvernost – Základna čtvercová – Mocnost – Lidská spravedlnost
:hyxt al hpvkm twmv rps
Maleficos non patieris vivere.1
(Exodus, XXII., 18.)
Tento lakonický verš z Mojžíše, který předepisuje »netrpět, aby čarodějnice žila« (doslovně!), je postaven do
čela fanatického spisu Petra de Lancre, a všichni soudcové, kteří pojednávali o zločinu magie, jej vždy uváděli
na podporu svých vývodů, dýšících krví, jakožto božsky předpis. A všechny ty nejbarbarštější zákony a nařízení,
nařízené proti čarodějům, jim byly pouhým právnickým přizpůsobením a jaksi zákonitým ohlasem onoho
příkazu, předávaného od věků věkům.
1 Tableau de l’Incostance, na titulním listu. – Lancre chybně překládá slovem Maleficos, čaroděje; je to femininum
v jednotném, jež chce říci »Čarodějka«. Čteme ještě v XX. kap. Levitiku verš 27.: »Jestliže muž či žena má
ducha Aôb či hadačství (Idoni), jsou potrestáni smrtí: kamenováni buďtež a krev její spadne na jejich hlavy!« A
v páté knize Mojžíšově Deuteronomi kap. XVIII. verš 10.–12. je psáno: »Nechť nenaleznou u tebe někoho, jenž
ohněm by dal procházet synu či dceři své, aniž věštícího hadačstvím, aniž dotazujícího se Času či Nahaše, aniž
čaroděje; aniž zaklínače, aniž někoho, kdo v potaz byl bral Aôb či Idoni, aniž nekromanta. Neboť hnusem je
každý člověk tak činící před Jod-Hévé…«
61
Obyčeje hloupé krvežíznivosti, jež byly ve středověku povýšeny na zákony, dokonce s ním nepominuly,
nýbrž celé XVI. a první polovinu XVII. století označuje nový příval fanatismu.
Hranice se jevila i nejmírnějším lidem jako trest nejen spravedlivý, nýbrž nadto sotva postačující, protože
dle Bodina (jednoho z autorit v té věci) se čarodějství skládalo z patnácti hnusných zločinů,1 z nichž nejmenší
již zasloužil trest vybrané a ponenáhlé smrti.2
V té době se pouze 2 hlasy vyslovili proti přemrštěné přísnosti, jaká byla tehdy v obyčeji: lékař Jean Wier či
Wierus a protestantský pastor Balthazar Bekker.
Wierus ve svém pojednání »De Lamiis«,3 a zvláště ve svém velikém díle »Des Illusions et impostures du
Diable«4 tvrdí, že čaroděj není zločincem, kterého je nutno upálit, nýbrž nemocným, kterého máme uzdravit. A
jeho mínění je tím vzácnější a více překvapující, že Wier nepopírá ani moci démonů ani skutečnosti čarodějství.
Všeobecný výkřik rozhořčení se ozval proti ušlechtilému mysliteli: neboť zastávat se čarodějů, jakožto šílených,
zdali to neznačilo tolik, jako prohlásit se za jednoho z nich?… A pak, on byl žákem a přítelem Cornelia Agrippy,
pisatele Filosofie okultní, další záminka, aby byl vzat v podezření. Krátce, obviňovali jej, že mluví vlastně »pro
domo et patria« a že sám je sluhou pekla.
Bodin ihned nato vydal jako pokračování své »Demonomanie« pojednání »Refutation des opinions de Jean
Wier«,5 jež počíná těmito slovy: „Ke konci tohoto díla, když měla být kniha dána do tisku, poslal mi tiskař,
jemuž jsem obstarání svěřil, novou knihu »De Lamiis« od Jeana Wiera, lékaře, který se zastává čarodějů… Což
je mi příležitostí, abych mu odpověděl, nikoli ze záští; avšak především pro slávu Boží, proti níž do boje
vystoupil. Za druhé, abych zvrátil mínění některých soudců, o nichž ten muž tvrdí, že jejich názory změnil,
pokládaje si za zvláštní čest, že tohoto účinku dosáhl svými knihami, že soudci budou nyní propouštět čaroděje
úplně na svobodu,6 a nazývaje soudce, kteří je vydají na smrt, katy. Což mne velice překvapilo, neboť takové
názory může mít jen člověk velice nevědomý nebo nesmírně zlý. A Jean Wier dokazuje svými knihami, že není
nevědomcem, že je dokonce lékařem, a přece učí v těch knihách tisíceronásobně čarodějstvím hodným odsouzení…,
jež ,jsem nemohl číst bez hrůzy.“7 – A v dalším, jakým okázalým způsobem jej odkazuje Bodin, jakožto
pouhého mastičkáře, neschopného k posuzování vysoké theologie, k »l’hypostase dos urines!« – k jeho »močovým
sedlinám«!
Ubohý Wierus kázal na poušti! – Skoro o století později se Balthazar Bekker ve svém »Monde enchanté«8
znovu podjal a stupňoval ještě ve jménu Ježíše Krista a ve jménu milosrdenství téže úlohy, již Wierus vytýčil ze
stanoviska fyziologického a lékařského: avšak ani on nedobyl většího úspěchu. Obvinili jej, že popírá existenci
ďábla; událost vzbudila veliké pohoršení… Ba i jeho souvěrci jej dali na index, neboť byl na synodu svých
holandských kolegů zbaven kazatelského úřadu.
Popíraje a priori osobnost čaroděje, zašel Bekker příliš daleko; byl by učinil lépe, kdyby se byl přidržel
mínění Jeana Wiera. Že adeptové goëtie jsou šílenci, to připouštím v mnoha případech; avšak především jsou
vždy a všude šílenci zločinnými. Je znám děsivý výrok jistého předsedy soudu: „Je-li monomanie nemocí, tu,
vede-li k hrdelním zločinům, je třeba ji léčit na popravním místě!“
Mnozí budou ten lék považovat za příliš radikální… Co se mne týče, míním, že lidská spravedlnost nemůže a
nemá pronásledovat nikoho pro zločin čarodějství;9 avšak proces maršála de Retz nám ihned podá příklad,
k jakým děsným zločinům tvoří čarodějství někdy jenom přikrývku; a tyto zločiny má zajisté lidská spravedlnost
za povinnost odkrývat a jejich původce náležitě trestat.
Abychom mohli náležitě posoudit krutý středověk a nesmiřitelné tribunály, jež jej přežily o několik století, je
třeba vědět, kam až se dovedl rozšířit zhoubný vliv těch, které pronásledovali jako čaroděje. Nabýt pravého
názoru o obvyklých praktikách nekromantů, jasně osvítit temné hlubiny černé magie, odlišit náležitě skutečnost
od báje, pravdu od obrazotvornosti, zdravě ocenit i zločinnou zvrhlost i hloupost oněch těžitelů z lidské lehkověrnosti,
často prvních napálených ve vlastních podnicích, posoudit dosah jejich zbraní, brzy domnělé a brzy
mohutné vlastnosti jejich obřadů: – to vše je úlohou mnohem obtížnější, než se obecně míní.
1 Viz kapitolu III.
2 Démonomanie des Sorciers, str. 217–220.
3 Basileæ 1577 in 4.
4 Geneviæ 1579 in 8. (Přeludy a klamy ďáblovy.)
5 Paris 1587 in 4. (Odmítnutí názorů Jana Wiera.)
6 Spravedlnost bývala tehdy opravdu takto podrobena podivným střídáním; avšak právě v té době, zvláště na počátku
XVII. století, bylo naopak spáleno snad nejvíce čarodějů.
7 Str. 238–239.
8 (»Okouzlený svět«.) Holandské dílo, přeložené do francouzštiny (Amsterodam 1694, 4 sv.)
9 Tím nepopírám v jistých případech zodpovědnost čarodějů a zvláště zločinnou povahu kouzel; avšak popírám
tu příslušnost úřadů ve věcech čisté magie.
62
Úsudek, prozíravost a zvláštní vědomosti, kterých je k tomu úkolu třeba, činí celou práci velice delikátní…,
aniž bychom ospravedlňovali mučení, vždy divošské a odsouzeníhodné, dlužno říci, že jen několik málo osvícenců
je s to pochopit a poznat, že provozovatelé kouzel si většinou zasloužili ne-li hranice, pak aspoň popraviště.
Nesluší se ostatně připsat k omluvě necitelných soudců též všeobecné ustrašení spoluvinného lidu a rozumovou
zatemnělost oné žalostné doby? Ty dvě polehčující okolnosti budou zajisté působit na úsudek nestranné
historie, až po prohlédnutí a prozkoumání všech dokladů tohoto svrchovaného soudu zasedne potomstvo
k soudu nad všemi těmi radami a přísedícími.
Sluší zde zajisté litovat poprav nevinných lidí, jichž zdrtilo kolo slepého osudu dost a dost!… Strach obviněných,
nevědomost svědků, nedostatečnost soudního zřízení, velmi často příliš povrchního, protože bývalo
prováděno neschopnýma či předpojatýma rukama, to vše činilo soudní jistotu, jakou každý spravedlivý zákonodárce
má v úmyslu utužit kolem bezbranného obviněného, úplně iluzorní. Kolikrát obviněný, jsa ukvapeně
považován za skutečného viníka, se stává obětí osobní krutosti úředníka, anebo hromadné netečnosti tribunálu
již předem přesvědčeného o vině!
Ostatně v oboru čarodějství neukládala obvyklá procedura vyšetřujícím soudcům žádnou zdrženlivost, žádnou
dobrodějnou uzdu, nezaručovala obviněnému jistotu blahodárné mechaničnosti soudního postupu, neboť to
byl zločin výjimečný! A moc úřadů v tom případu byla rázu důvěrného, nabyla zvláštního rozsahu a bývala
mnohdy prohlášena za svrchovanou, bez odvolání! Tak tomu bylo např. roku 1609, když král Jindřich IV. ustanovil
p. d’Espagnet, předsedu bordeauxského soudu, a p. de Lancre, radu téhož soudu, »k vyhledávání čarodějů
v kraji Labourt a okolním obvodu… A to, aby vedli a provedli soud svrchovaně, beze všech odporů a odvolání
«.1 Tak tomu bylo i r. 1634, když král Ludvík XII., netrpěliv posloužit záští velikého kardinála, dal plnou
moc panu de Laubardemont, aby v Loudonu zardousil nezdolného svatopetrského faráře, Urbana Grandiera.
Na druhé straně byli tito soudní démonomani tak moudří, že si vytvořili ve svých spisech zvláštní zákoník
fanatismu.2 Neslýchaná věc! Tyto neuvěřitelné předpisy byly přijaty soudci, parlamenty, soudními dvory kněžskými
i smíšenými za rovnocenné se zákony.
Bylo to veliké vítězství šílených předsudků nad spravedlností a zdravým rozumem; byla to apotheosa libovůle,
šlapající právo nohama! Bylo-li probuzeno právem či neprávem, i nejmenšími známkami podezření, ukazovalo
veřejné mínění prstem na podezřelé, a ti si mohli být již předem jisti, že je neodvratný osud povede na
hranici.
Celý ten trudný stav věcí by mohl být přičten spíše času než lidem… Ale ať to bylo s těmi bědami jakkoli, ať
sebevíc klasů dobrého zrna bylo skoseno spolu s plevelem, nelajme lehkověrně oněm soudcům minulých dob:
vždyť oni se cítili být povinni léčit žhavým železem ohyzdnou nákazu všude se šířící a znovu a znovu dorůstající
a svému úkolu tito hrozní ranhojiči dostáli – výsledek naší knihy zajisté bude, nikoli ovšem ospravedlněním
jejich soudnictví, avšak rozhodně jejich čestnou omluvou.
Pravda nás nutí prohlásit, že čarodějství bylo zákonodárci národů dáno do klatby ve všech časech a všude
bylo trestáno s krajní přísností. Uveďme příklady.
»Vendidad-Sadé«3 zakazuje pod nejpřísnějšími tresty provozování zaříkání a kouzel. Tato posvátná kniha
připisuje jejich vynález Yatům, nepřátelům Zoroastra. Věříme-li Františkovi Lenormantovi, tu akkadské kněžstvo
vyučovalo již v době mnohem dávnější, než tento theokrat žil, umění opírat se kouzlům a způsobit, aby se
vrátilo na hlavu čarodějky, jež je vyslala: „Nechť ona zemře a já žiji!…“ Tak zněla formule zpětného poslání.4
Papyrus Harrisův, rukopis velice starý, objevený v Thebách r. 1855, nám dává nejvzácnější poučení o praktické
magii v Egyptě. Překladatel této důležité listiny,5 Chabas, rozluštil i to, co zbývá z jiného rukopisu téhož
původu, psaného rovněž tajnými hierogramy: pojednává se v něm o výslechu a odsouzení k smrti jakéhosi
intendanta stád, snad prostého egyptského pastýře za Ramsesa III… Mezi kouzly, z nichž byl tento »hai« (zvrhlec)
obviňován, je zmínka o ruce ochromené pomocí »lidí z Menh«,6 jakož i o jiných »velikých hanebnostech«.
Rozsudek podaný nejasnými slovy zní: „Ať zemře sám, dle nařízení faraona, dle toho, co je psáno v řádcích
božského jazyka.“
1 Pierre de Lancre, Inconstance etc…
2 Činím tím hlavně narážku na Boguetovu knihu (již citovanou), jejíž vydání ku podivu na tu dobu rostla, totiž:
»Discours execrable des Sorciers, avec six advis en faict de Sorcellerie, et une instruction pour un juge en
semblable matiére« par Henry Boguet Dolanois, Grand Iuge en la terre de Saint-Oyan de Joux, dicte de Saint-
Claude au comté de Bourgogne, n’estant ce que l’un eschantillon de ce qui est traitté en ce livre, 3. ed. à Lyon,
chez Pierre Rigaud 1610, je jediným úplným vydáním knihy, jež byla tak dlouho autoritou v této věci.
3 Vendidad-Sadé I. str. 52–56.
4 La magie chez les Chaldéens, Paris 1874, in 8, str. 55–56.
5 Uveřejněno jím samým r. 1860.
6 Vše nás vede k náhledu, že tu jde o učarování pomocí voskové sošky.
63
Připomínáme tři zcela zřetelné výňatky z knih Mojžíšových, jak jsme je uvedli v čele této kapitoly.
Nikdo zajisté nezapomněl na význačný příběh v »Královské knize«: Saul u Endorské věštkyně.1 Trápen
hrůznými tušeními, které nemohlo jeho svědomí, třebas zatvrzelé, v sobě utajit, dal se král uvést v přestrojení
k jisté ženě, rozhlášené za věštkyni pomocí přízraků Aôbôth: nařídil jí, aby vyvolala stín rabiho Samuela. Čarodějka
se zdráhala tak učinit, poukazujíc na trest smrti, jaký hrozil čarodějům dle obnoveného nařízení Saula
samého. Král ji však upokojil, až konečně svolila. Sotva se však přízrak zjevil zrakům Pýthie, zvolala velikým
hlasem: »Ach, proč jsi mne oklamal! Ty jsi sám Saul…« – »Neboj se ničeho«, pravil král, »avšak pověz, co jsi
viděla!« – »Viděla jsem rozevřít se zemi a boha vystoupit z hlubin… Je to podoba starce, oděného pláštěm.«
Poznav svatého rabiho, Saul se pokořil až k zemi: avšak (což je věc hodná zvláštní pozornosti) než králi Jehovou
zavrženému předpověděl jeho pád a smrt, Samuel mu trpce vytýká, že porušil jeho záhrobní klid a zvláště,
že jej přinutil znovu projít temnou branou, kterou má smrtelník překročit jen jedinkrát.
Přijdeme-li do Řecka, nalezneme i tam zákon proti kouzelníkům. Zní, „že všichni, kdo kouzly, slovy, voskovými
obrazy, či jinými podobnými prostředky učarovávají či okouzlují kohokoliv, anebo kdo užívají těch věcí,
aby přivodili smrt lidí či zvířat, mají být potrestáni smrtí.“2
Platon3 uvádí tento zákon a Demosthenes k němu dodává příklad: Lemnie, čarodějka, byla vydána na smrt
následkem udání jedné služky. Pausanias4 se zmiňuje o soudní komoře, zvláště ustanovené athénskou republikou
k potlačování zločinů čarodějství i k utlumení nebezpečných pověr a škodlivých kultů národních bohů.
V Římě »Zákon dvanácti desek«5 hrozí též smrtí občanu, jenž by uškodil kouzlem či zaklínáním, ať již
osobě, zvířeti nebo sklizni. Tento starý právní text stigmatizuje dokonce čaroděje, vyhlásiv jej za hnusného.
»Sacer esto«! – Víme, že Římané neplýtvali touto kletbou, protože u nich byla, jak velmi dobře podotýká
Lamarre, známkou nejvyššího rozhořčení.
Pierre de Lancre6 vzpomíná popravy 170 čarodějek v Římě za konzulátu Claudia Marcella a Valeria Flacca:
uškodily mnohým osobám, když natřely dveře jejich obydlí kouzelnými mastmi.
Za Augusta byly pečlivě hledány všechny knihy, jednající o magii, jež vůbec mohly být v Římě nalezeny:
bylo jich 2 000, byly ihned podle císařova nařízení spáleny. Tiberius a Nero novými příkazy potvrzují plnou
platnost starých zákonů. Ba poslední vypovídá dokonce z Itálie všechny filosofy pod záminkou, že se oddávají
potají věšteckým uměním: což však nevadí pranic tomuto knížeti, nadchnutému takovou chvályhodnou horlivostí,
aby nevyvolával many své zemřelé matky Agrippiny.
Křesťanští panovníci potlačují ovšem s krajní přísností pěstování proklatých věd, spojujíce bohužel pod tím
názvem nejušlechtilejší magii s nejhnusnější goëtií – proti nimž i ancyrský koncil vysílá r. 314 svou hromadnou
kletbu. Konstantin prohlašuje r. 319 zákon namířený proti haruspikům, avšak dvě léta nato jiný zákon zčásti
odvolává onen prvý… Nové zostření nastává za Constancia, který nařizuje (357), aby každý čaroděj propadl
hlavou.
Po pokusu znovuobrození polytheismu, který podnikl Julian Mudřec (řečený Odpadlík), bývá magie obecně
zaměňována s pohanstvím, vůbec ve všech nařízeních dalších křesťanských císařů: Joviena, Valentiniana,
Valence, Honoria, Theodosia, Arkadia a Leona.
Co se týče barbarů, kteří se v té době usadili v Galii, jejich knížata vystupovala s nemenší přísností. Dávno
před obrácením Chlodvíka na křesťanství (496) salický zákon vytýká a trestá zločin čarodějství. Chilperic III.
vydává r. 742 příkaz proti čarodějům a Karel Veliký r. 772 zakládá hrozný tribunál Svaté Vehmy, aby je naprosto
vyplenil v Německu.
Několik francouzských králů se přičiňuje i dalšími výnosy, aby prokleté plemeno bylo pronásledováno a
ničeno s veškerou přísností; a my zavřeme tento již dost rozvleklý a přece neúplný výklad, uvedouce nařízení
Karla VIII. (1490), převorství pařížského (1493), Karla IX. (1560), stavů orleánských (1560), Jindřicha III. a
stavů v Blois (1579), veřejný list Ludvíka XIII. (červenec 1628), jejž pařížský parlament zaznamenává dne
31. srpna téhož roku.7
1 Kniha královská XXVII. v. 7–21.
2 Traité de la Police, de M. de Lamarre, tome I.
3 Platon, De legibus, kn. II.
4 Pausanias, In Elia…, kniha V.
5 Leges duodecim tab. art. 55, 68, 69 atd.
6 L’Inconstance, atd… str. 138.
7 Jsou dvě sousledná nařízení; obě jsou doslovně uvedena na konci spisu Daugy-ho: Traité sur la Magie, le Sortilége,
les Possessions, Obsessions, et Maléfices… à Paris, chez Pierre Prault, 1732, in 12°.
Jsou to: 1. Královský výnos k potrestání různých zločinů, jež činí věštci, magici, čarodějové, traviči atd…
(Věštci mají být vypovězeni z říše, rouhači a traviči potrestáni smrtí…)
2. Královské prohlášení proti Cikánům a těm, kdo jim poskytují útulek. (Doživotní galeje pro Cikány, Cikánky
oholeny a v případě opakování vymrskány ze země.)
64
Co se týče papežských bul vrhaných proti čarodějům, rozhodnutí koncilů, biskupských výnosů a jiných
dokumentů vydaných církevními autoritami, zde mi můj rámec nedovoluje ani zběžně se jich dotknout.. A uvádět
neshody o příslušnost mezi mocí duchovní a. světskou, mezi soudními dvory obojího druhu, vytvoření dvorů
smíšených atd., by znamenalo zabřednout do nekonečných bludišť, kde bych byl velmi v nebezpečí, že zbloudím
i s čtenářem, kdyby neměl tolik krutosti – ale zdravé – aby mi vypověděl společnost; a mám jej za velmi
schopného tak učinit, neboť jeho trpělivost je již (jak se domnívám) vyčerpána jednotvárným výčtem, jímž mne
ve své zdvořilosti doprovodil.
Řeknu jenom povšechně, že pokud se Francie týče, jeden výnos parlamentu z r. 1281 na žádost pařížského
biskupa ponechal výlučně kněžstvu znalost zločinů, jež nás v této knize zajímají.1 Ale v XV. století bylo soudnictví
znovu upraveno v rukou světských soudců.
Uvedu ještě nepojmenovatelnou bulu Innocence XIII. (1484), jež předpisuje úřadům, aby nestrpěly čarodějům
(mnohdy blbcům a neschopným hájit svůj život), aby směli být zastupováni advokátem nebo jakýmkoli
útrpným zastáncem. V převážném počtu případů ovšem ani nejkrutější a nejméně úzkostliví soudcové se toho
výnosu nedrželi; nicméně zůstává ten list význačný a rázovitý pro poznání ducha kněžstva té doby.
S tímto zákazem tomu bylo tak, jako tomu bude vždy s přemrštěnými předpisy, příčícími se zdravému svědomí
veřejnosti; bývají pomíjeny zcela veřejně a hlavně se každý snaží uvést. je v zapomenutí.
Je třeba dalších dokladů? – »Římský rituál« připomíná nemocným, že výnosy lateránského koncilu a brevy
několika papežů se lékařům pod nejpřísnějšími tresty zakazuje navštívit churavé více než třikrát za sebou,
nepřesvědčí-li se, že se řádně vyzpovídali a dosáhli odpuštění hříchů.2 Kdypak bylo podobné výzvy uposlechnuto?…
Nemohu uvést příklad, že by jí bylo dbáno, ani za časů nejvýstřednějšího fanatismu.
Třetí příklad: Co se tak ostře vytýká Římu, že rozkázal v barbarských staletích, to se nestyděla vláda Ludvíka
Filipa opětovat v r. 1832 po výtržnostech v klášteře Saint-Merry. Avšak mýlím se; odvážila se ještě mnohem
horšího! Pan Gisquet, policejní prefekt, vydal oběžník rozkazující všem lékařům, aby udali ihned vojenským
soudům všechny raněné, jimž se jejich péče dostalo!…
Ke cti stavu lékařského ve Francii tento nehodný úředník naprosto nedošel poslušnosti: nebylo učiněno ani
jediné udání! Tento oběžník vzbudil takový hnus ve veřejném mínění, že sám Ludvík-Filip (buď nákazou či
skutečným studem) měl za nutné prohlásit, že jemu samotnému se to oškliví.
Avšak vrátíme se k právním obyčejům posledních staletí, pokud se týkají čarodějství. Staletí posledních –
pravíme – jelikož třebaže středověk byl sebesurovější, přece popravy okořeněné nevylíčitelnými ukrutnostmi
nebyly v celých dějinách tak četné, jako za času posledních panovníků z rodu Valois a prvých Bourbonů.
Právníci, jak jsme již řekli, vřadili případy čarodějství mezi zločiny výjimečné; nuže uvidíme, co pod tím
slovem vyrozumívali: »Tyto zločiny jsou mnohem těžší, přísněji se dotýkající obecného blaha, a škodí státu
podivuhodnou a zvláštní měrou, jako uražení Majestátu… kacířství… čarodějství… zrada… spiknutí… padělání
mincí… lupičství…, tyto zločiny se obyčejně nazývají výjimečnými, protože jsou vpravdě vyloučeny z obecných
a pravidelných předpisů zákona, takže v pronásledování a v trestech, jež ony zločiny zasluhují, není třeba se
držet pravidelných soudních předpisů, zákonitě platných pro zločiny ostatní.«3
Proto se ve věcech magie většina soudců shodovala v tom, že veřejná pověst, označující jistou osobu, je
dostatečným důvodem k zatčení a mučení (Boguet); že veškeré úlevy, týkající se stáří, pohlaví i postavení musí
odpadnout (Delrio); že syn je připuštěn k svědectví proti otci, dcera proti matce4 (Bodin); že jediný svědek
dostačuje (Boguet); že v žádném případu se nesmí obžalovanému ušetřit mučení, »jež je výborným prostředkem
u mladé dívky, dítěte, slabé ženy či osoby choulostivé« (Bodin).
Obviněného je třeba oholit po celém těle, ať je muž nebo žena, aby se poznalo, neskrývá-li »kouzlo bezcitnosti
« etiam in partibus secretioribus, si feminae sint a feminis, si viri à viris (Delrio5).
„Je možno přejít k potrestání divokých a tajných zločinů, na základě narážek, shod i domněnek“ (Boguet). –
„Čáry jsou vskutku zločinem těžším než otrava“ (Bodin.)
1 Další podrobnosti viz: Görres La Mystique… V., 358.
2 Zde budiž přesný text »Rituálu«:
„An si opus fuerit, tam infirmo quam eius familiaribus vel propinquis in memoriam revocet, quod Latranensis
Concilii ac plurium Summorum Pontificum decretis cavetur sub gravibus poenis, ne medici ultra tertiam vicem
ægrotos visitent, nisi prius certoconst et confessionis sacramento rite expintos fuisse.“ (Cap. de Visitatione et
Cura infirmorum.)
3 Advis aux Criminalistes sur les abus qui se glissent dans les Procés de Sorcellerie, etc… à Lyon, chez Claude
Trust, 1640 in 8°.
4 V Bodinovi nalezneme tuto hnusnou větu: »A co se týče dívek které udaly své matky dříve, než byly samy
obviněny, ty zaslouží odpuštění. Jsou-li mladé a kající, postačí zde metly. (Bodin, Daimonomania str. 293.)
5 Také na místech skrytých, jde-li o ženy, ať to provede žena, jde-li o muže, muž.
65
Jsou-li důkazy, či závažné domněnky, či snad obviněný při mučení učiní doznání, tu jen zřídkakdy bývá
sťat; skoro vždy jej očekává trest hranice. Mnohdy jej pohřbí zaživa. A jestli jeví velikou lítost, může docílit, že
»bude uškrcen před upálením«, jako bylo přislíbeno nebohému Grandierovi, aniž bylo slovo dodrženo; čtenář se
pamatuje, že byl přece vržen do plamenů živ.1
Jestliže se důkazů nedostává, budiž užito trestu vypovězení, nikdy však nelze propustit a očistit úplně.
(Boguet.)
Doporučuje se umístit v kostelích schránky, do nichž by byla vkládána anonymní udání čarodějů. (Bodin.)
Aby se docílilo přiznání obžalovaných, je třeba jim tvrdit, že protože je jejich spoluviníci udali, ví se o nich
vše. Přitom může soudce poznat, zda obžalovaný přijde do rozpaků. (Bodin.)
Vše to, co jsme právě uvedli, je zajisté velice ohyzdné, není-liž pravda? Nuže, to není vše, to je pouhá malichernost!
Vždyť je dovoleno, a je dobrým úskokem (sic!) »slibovat čaroději, že doznání pro něho bude prospěšné,
chce-li zachovat svůj život«, přičemž je míněn život věčný!, který mu má zajisté být nejdražším a jehož si má
zasloužit lítostí a upřímností k soudcům a trpělivostí při trápení. (Jesuita Delrio.)
Jiná věc: je možné čaroději slíbit, že dozná-li svou vinu, bude živen masem a opíjen vínem až do konce
svého života, je dovoleno i slíbit, že mu bude postaven domek. A z toho slibu se snadno vyvlečeme, když stranou
v mysli ustanovíme, že tím bydlením míníme dřevěnou klec, v níž bude zaživa upálen a zbytkem života že
jsou pro něj okamžiky, jež jej dělí od smrti upálením. Taková lest je dovolena a je dobrým úskokem. (Týž Delrio.)
Čarodějovu advokátovi se dovolí, aby s ním volně rozmlouval o samotě, avšak písař umístěný v rohu světnice
má činit poznámky, aby obviněný mohl být udolán, byv překvapen při samém doznání. (Delrio, Bodin.)
Avšak dost těchto hanebných předpisů!
Zbývá nám vypsat různé způsoby mučení obvyklého za účelem uspíšení viníkova doznání, avšak vzdáváme
se toho úkolu, aspoň za sebe; prosíme za prominutí, ale zde naše mysl klesá! Španělské boty, bič, skřipec,
závěsy, nákrčník, otázka2 vodou, otázka ohněm, atd. atd. Citujeme jen, místo abychom popisovali, jsouce jisti,
že čtenář zde uzná naši zdrženlivost. Vždyť ušetříce sebe samých, ušetříme snad též čtenáře.3
Nalezne-li se někdo, kdo by byl tak přehnaně svědomitý, že by měl odvahu zvědět vše až do podrobností,
anebo snad takový zvrhlík, jemuž by bylo rozkoší kochat se popisem hrůz minulých dob, pak jej odkazujeme
k démonografům a k dějepiscům inkvizice. Tam, v jejích spisech, nalezneme dokonalé, podrobné a soustavné
vypsání veškerých druhů mučení.4 Zvláště v tom ohledu upozorňujeme na V. knihu díla: »Controverses magi-
1 Viz kap. I. Možno též nahlédnout do knihy: »Urbain Grandier et Possédées de Loudun, par le Dr. Gabriel
Legué« (Paris, 1880), 4°, obr.
2 Otázka!… Není snad v tomto jediném slově, značícím vlastně předběžné mučení, neočekávaný eufemismus
celé děsné ironie, vskutku divošské?… Otázka, vyzvání k dobrovolnému přiznání!…
3 Přece je však třeba v rychlosti naznačit hlavní způsoby nejobvyklejšího mučení. Dr. Regnard shrnul podstatné
podrobnosti do několika určitých, přehledných řádek. Šetřili jsme čtenářův útlocit, vynechávajíce podrobné
popisy ve vlastním vyprávění, protože zde chceme uvést pod čarou uvedený výňatek z dr. Regnarda:
„Nejobyčejnějším mučením byla otázka »španělskými botami« (brodequin). Noha obviněného byla vložena
mezi dvě pily či dvě desky, stažené provazy, načež mezi nohu a desku byly vráženy klíny kladivem, až noha
praskla tak, že jak praví starý pisatel, bylo vidět vytékat morek.
Pak následovalo zavěšení za ruce ke stropu pomocí provazu a přidávání váhy na nohy, až odsouzenec bolestí
řval. Pak mu soudce nařídil se přiznat. Neučinil-li tak, byl mrskán metlami, přičemž každé bolestné zaškubnutí
zvyšovalo utrpení. Nepřiznala-li se ani pak, byla čarodějnice katem vyzvednuta až ke stropu a náhle pádem
puštěna dolů na dlažbu, což se opakovalo až do přiznání.
Nepomohlo-li ani to, užili »osla«; bylo to tříhranné, ostré dřevo, na něž obviněnou koňmo posadili, zavěšujíce jí
na nohy těžká závaží. Ostrá hrana se zvolna, ale jistě zařezávala do masa a po každém zapření kat zvětšil závaží.
(Marie Carlierova, 13letá, byla r. 1647 posazena na osla a vytrvala na něm po několik hodin a teprve po trojnásobném
přívažku se přiznala. Byla zaživa upálena. Pro její mladý věk a aby lid nebyl jat lítostí, bylo rozhodnuto,
aby poprava byla vykonána za svítání.)
Pak měli ještě nákrčník; říkali tak železnému kruhu s hřeby uvnitř, upevněnému na kolu. Do něho zavírali krk
obžalované. Hroty byly jen krátké, tak, aby vnikly jen málo do kůže, avšak přitom byly nohy páleny pochodněmi,
takže svíjející se ubožačka si sama vrážela hroty do krku.“ (Dr. Paul Regnard, Sorcellerie, Magnétisme,
morphinisme, délire les grandeurs – Paris, Plon 1887 in 8°.)
4 V posledním okamžiku, než jsme dali knihu do tisku, nám přišla do ruky kniha Julesa Baissace »Les Grands
jours de la Sorcellerie« (Paris 1890, in 8°). Ač nesouhlasíme se všemi autorovými závěry, přece uznáváme velké
zásluhy této studie a nesmírnou učenost, o níž svědčí. Baissac podrobně pojednává o otázce mučení a my
nemůžeme učinit nic lepšího, než že odkážeme čtenáře tamtéž. Zvláště viz str. 149–167.
66
ques« od Delria,1 již tento dobrý Otec skoro úplně zasvětil mučení; pak jsou tu pozoruhodné vývody prof. Regnarda,
snesené do pěkného svazku pod názvem »Sorcellerie, magnétisme, morphinisme, délire des grandeurs«.2
Spisovatel, jenž se nám zdá být delikátním badatelem a knihomolem, zde otiskl veliký počet velmi zajímavých
starých dřevorytů a mědirytin, vyňatých z děl – ostatně dost vzácných a téměř neznámých – Guaccia (1629).
Mnohé z těchto rytin představují různá mučení.
Pan Regnard měl šťastnou myšlenku oživit paměť několika překvapujícími verši, již dávno zapomenutými,
verši, které po něm budeme opakovat. Jejich pisatelem byl onen pověstný lotrinský soudce Mikuláš Remi (či
Remigius), jenž byl přesvědčen, že chytnou-li se nazdařbůh tři osoby na ulici, jsou nejméně dvě z nich najisto
čaroději. Vzpomeňme si, že se na nedůvěře svých současníků pomstil tím, že se sám udal a zahynul
v plamenech na základě vlastních udání. Báseň, kterou napsal, než si dopřál svůj poslední fantastický nápad, se
stala skoro nezvěstnou, jsouc jakoby závětí jeho podivné monomanie, a zaslouží si být znovu vytištěna mnohem
spíše, než řada jiných, často pochybně cenných kusů. Kéž nějaký nakladatel – umělec by se této úlohy ujal!
– – – – V mé přítomnosti stalo se jednou toto:
Ježto k mým otázkám s tváří rozpačitou,
čarodějka tvrdošíjně mlčela,
soudil jsem, že má u sebe příčinu tajnou.
Ona sklopila oči, a zvedla je pak,
hledajíc posuňkem pomoc kolem sebe…
Tázal jsem se po příčině tak veliké bázně,
načež čarodějka nechajíc odporu:
»Bohužel«, zvolala u veliké bolesti,
hle, zde hnusný původce všeho mého zla!
Tam vězí na zdi v oné štěrbině,
a aby zarazil vyznání mé, děsí mne hrozně.
Spáry jeho podobají se nohám mořského raka
a on ze štěrbiny vylézá a zase zalézá střídavě,
podoben plži, našedšímu překážku.
Hle! jak couvá se svým dvojitým rohem!«
Jsouce moudrými správci společnosti,
nepoddajnými mstitely zločinů spáchaných,
soudcové, nebojte se býti přísnými
ve svých rozsudcích a potrestejte čarodějku…
– – – – – – – – – – –
Na takový přečin, vyslovte trest upálením:
vždyť všechna staletí chváliti budou skutky spravedlnosti Vaší.
– – – – – – – – – – –
Rýmy nejsou bohaté, a sloh je zastaralý… Avšak tento úryvek by nás činil žádostivými dalšího pokračování.
Myslíme, že jsme již shromáždili dost těchto věcí, takže nám budou prominuty další seznamy názorů.
Vždyť je nemožné v několika řádcích podat výtvory démonologů, z nichž skoro každý je zároveň soudcem i
zákonodárcem. K tomu by bylo třeba tlusté knihy, hrozné a zajímavé! Tito výkonní orgánové zákonného fanatismu
mají všichni jisté význačné rysy: každý z nich označil své dílo svou zvláštní pečetí, a tuto psychologickou
pečeť bychom snadno nalezli rozborem různých hekatomb, kterými zkrváceli okolí svých soudnic.
Nikolas Remigius je mystikem ukrutnosti; devět set čarodějnic, jež v Lotrinsku za kratičkou dobu upálil,
nejsou toho jedinými svědky: čtrnáct obviněných žen se raději samo zavraždí, aby nepadly do jeho rukou, jak on
sám se chlubí v předmluvě své knihy, věnované lotrinskému kardinálovi (1596).
Ženevský biskup, velmož z nejvysokomyslnějších, je stejně rozhodnutý asi půl století před ním; neboť ve
třech měsících dal upálit svých pět set čarodějů.
Grillandus, inkvizitor v Arezzu (1520) se přiznává k tisíci sedmi stům sedmdesáti obětím: nesmiřitelný a
slavnostní ve svém jednání bez hněvu i útrpnosti3 vykonává své poslání, jako kněžský úřad; a žádný z ostatních
doktorů, vyjímaje snad jesuitu Delria, není soustavnější a kasuističtější!
1 Přeloženo a shrnuto Andréem du Chesne, 1611.
2 Dílo, z něhož jsme vzali svou poznámku o mučení.
3 Zde je rys Grillandův, jež vypráví Michelet: »Jistý mladík, který šel časně zrána polem podle jednoho potoka,
zaslechl, že jej někdo volá hlasem sice měkkým, ale bojácným a třesoucím se. I uzřel tu v houští předmět,
67
Sprenger je naopak soucitný a dobrý a jen z útrpnosti spaluje těch několik tisíc obviněných (1485); neboť je
předně chce zabránit přeci ohněm pekelným a potom jsa bolestně dojat bídou a neštěstím lidu, vůbec připisovaným
adeptům magie, chce předejít těm věcem úplným vyhubením magiků.
Pierre de Lancre, rada bordeauxského parlamentu, muž dobrosrdečné povahy a ne zrovna nejpřísnějších
mravů – zamilován často do mladých čarodějek, jestliže je právě neupaluje – doznává s neuvěřitelnou otevřeností,
že jich odsoudil ve třech měsících na šest set v kraji Labourtském (1609). Dle jiných historiků by prý měl
spíše říci na tisíc.
Tou dobu byl nejdivočejší Henri Boguet, soudce v Saint-Claude, jenž odpravil na bourguignonských hranicích
šest set nešťastníků (asi r. 1602).
Pisatel »Republiky« a výmluvný advokát a spisovatel, jinak svobodomyslný i značně pokročilý na své století,
Jean Bodin, charakterizuje sám sebe větou, v níž vyslovuje přání, že by rád všechny ty statisíce čarodějů,
kteří otravují lidskou společnost, měl pohromadě, aby je mohl najednou v jediném houfu upálit.
Co se týče autodafé římské inkvizice, nebudeme se jimi již v této kapitole zabývat, protože by třeba mnohá
dobrá duše nacházela bezbožným, kdybychom připisovali »spravedlnosti lidské«, co měli církevní soudcové za
výkon »spravedlnosti Božské«. Na druhé straně zase, kdybychom vřadili ony skutky pod poslední název, zdálo
by se snad jiným dobrým lidem, že snad mluvíme ironicky; – tak i onak strhl by nás proud do Scylly či
Charybdy!…
„Nikdo nemůže uspokojit svět a otce svého,“ praví přísloví. Zdali nám bude aspoň dovoleno vyvléknout se
z toho, přidržíme-li se střední cesty? Chceme se totiž omezit na to, že pouze poukážeme na prameny, v nichž
každý může hledat dle své libostí. »L’Histoire de l’Inquisition et son origine1« a pak »La Relation de
l’Inquisition de Goa2« považujeme za více než postačující v tomto oboru. Kromě toho je možno číst také veliké
dílo od Llorrenta, generálního sekretáře inkvizice »L’Histoire de l’Inquisition d’Espagne«:3 nelze napsat nic
přesnějšího a závažnějšího k této palčivé otázce.
Jedním z nejznamenitějších procesů, jež v dějinách ohlasu zanechaly, je zajisté proces s templáři. Patřil by
dle data vlastně do popředí dvou či tří ostatních, které chceme podat, avšak ze závažných důvodů jej ponecháme
na konec.
Pomineme archangelickou postavu Johany d’Arc a zářivou epopeji, jejíž zakončení je hanbou anglickému
králi (který tvrdošíjně trval na tom zbabělém zakročení), právě tak jako králi francouzskému (jenž nedovedl
nasadit svoji korunu, aby tomu předešel), všechny podrobnosti byly znovu sebrány a jsou známy do všech
detailů. Chceme dostát svému slovu a načrtnout obrysy pověstného bretaňského maršála, jehož se zmocnilo
podání lidu a učinilo z něho svého Modrovousa.
Tento skvělý i politováhodný Gilles de Laval, pan de Retz (či de Raiz), který byl příbuzný svou krví
s ušlechtilou rodinou de Montmorency, náležel v prvé polovici XV. století k nejneohroženějším válečníkům a
hlavně k nejbohatším šlechticům, jací tehdy byli. Jeho uhločerný vous měl modravý odstín jako peří havrana,
odtud pochází název Modrovous, a jeho oko metalo blesky nezkrotné divokostí a neukojitelných žádostí.
Jeho přepych byl tak v nerovnováze s jeho bohatstvím, ač ohromným v oněch dobách, že v několika létech –
jak praví Garinet4 sežral dvě stě tisíc zlatých dolarů a přes třicet tisíc livrů důchodů, jež se hodnotou rovnají
nejméně třem stům tisícům dnešním.5
Oddával se projevům pobožnůstkářského přepychu: oděni za preláty, jeho kaplani, v oděvech přeplněných
zlatem, každého dne hledali nové a nové dítky zpěváky pod záminkou zásobování nádherné kaple zámku
Tiffauges, jejž mu věnem přinesla jeho manželka, Kateřina de Thouars.
Užívali tu zručně směsi hrozeb a slibů, aby od chudých rodičů docílili vydání těchto mladých hochů, jež
maršál chtěl ochraňovat a uvést do světa. Jiné děti byly hledány ještě tajuplněji. Michelet nás zpravuje, že
„jakási stařena zvaná la Meffraie procházela okolní kraje; a přiblíživši se dětem, jež pásly dobytek nebo žebraly,
vzbuzující útrpnost, bílou postavu ženy, skoro úplně nahé, kromě kratičkých kalhot. Hanbou a chladem se chvějíc,
byla zachycena v ostrých trnech keře ostružiníku. Poznal v ní jednu ze svých sousedek: prosila ho, aby ji
odtud vyprostil: »Co tu děláte?« – »Hledala jsem svého osla.« On však tomu nevěřil a tu žena vypukla v pláč…
Ďábel ji odnesl na sabat, avšak při návratu zaslechl hlas zvonu a pustil ji s výše na zem. Prosila souseda, aby ji
neprozradil… Naneštěstí pro ni nedovedl hlupák mlčet… Byla upálena; Grillandus o tom mluví s rozkoší. »Byla
krásná,« dí tento smyslný kat, »a dosti plných tvarů – pulchra et satis pinguis.« (Michelet: La Sorciére, str. 445.)
1 Cologne, à la Sphére, chez Pierre Marteau, 1693, in 8°.
2 Paris 1688, 12° s obrazy.
3 Paris 1817, 4 sv., 8°.
4 Histoire de la Magie en France depuis le commencement de la Monarchie jusqu’à nos jours, Paris, Foulon &
Cie, 1818, 8°.
5 Spisovatelé se tu neshodují: „Odhadovali jeho příjmy na dnešní milion,“ praví Christian ve své »Histoire de la
Magie« str.396.
68
lichotila jim a laskala se s nimi, s obličejem vždy zpola zakrytým černou látkou; tak je odvedla až k zámku pana
de Retz, a nikdo je již nespatřil… Její smělost stoupla tak, že se odvažovala až do měst.“1
Mezitím bylo maršálovo chování čím dále tím podivnější. Gilles de Laval neučinil již ani krok, aby s sebou
nevodil dva muže neblahých zjevů; jeden byl odpadlý kněz z diecéze Saint-Malo, druhý florentinský dobrodruh
jménem de Prélati. A od příchodu těch dvou mužů na zámek neminulo dne, aby některé z dětí zpěváků nezmizelo.
2 A tázal-li se někdo, co se s nimi stalo? V tom ohledu pan de Retz mnoho nemluvil; ba nedovolil ani
poptávat se; přísně zakázal každou nepatřičnou otázku, ba i pouhou zvědavost, jejíž projevení považoval za
osobní urážku.
Konečně se hrůza rozšířila po celém okolí. Dlouho utajováno, počalo veřejné mínění stoupat jako moře a
hlasitě označovat maršála za vraha a čaroděje.
Jednou zrána r. 1440 byl zámek obklíčen a z nařízení Jana V., vévody bretaňského, byl maršál zatčen uprostřed
svého lesku a moci, a svět se zděsil nad objevem nejskandálnějšího procesu, jaký křesťanské zápisy
ukazují.
Přiveden úplně na mizinu a přetížen dluhy, oddal se pan de Retz ve svém zoufalství praktikám nejhorší goëtie.
Šarlatáni, jimž se svěřil, jej kojili na nějakou dobu nadějemi: jeden mu měl vytvořit balvany zlata alchymickým
způsobem, druhý se honosil, že mu s pomocí Satanovou zaopatří nevyčerpatelné doly, kde sluneční růže
vykvétá na stromě metalických sephirotů, a přístup k nádherným jeskyním posázeným drahokamy. Avšak
domnělý žák Hermův dovedl jedině rozházet ještě poslední hrst zlata, jež lichváři dodali; a onen svrchovaný pán
pekelných mocí přesvědčoval maršála, že ďábel mu dá svou pomoc jen za. hrozných podmínek: za cenu každodenně
opětovaných obětí nejčistší a nejnevinnější krve.
Protože zmizelé děti nebylo možno nalézt, přikročila spravedlnost ke kopání. A tu pak podzemní klenby
různých hradů, de Champtocé, Machecoul, Tiffauges, vychrlily na denní světlo přes dvě stě děsně zohavených
dětských mrtvol. Ba i v latrínách Suzského zámku byly některé nalezeny.
To však není vše. Smíšený soud, kde zasedali z kněžstva biskup ze Saint-Brieuc a Jean Blouyn, oficiál
v Nantes a inkvizitor, se ustanovil pod předsednictvím Sénéchala Renneského, Pierra de l’Hôspital, a vyšetřování
na sebe brzy vzalo zvláštní ráz a potvrdilo hrozným způsobem nejurážlivější podezřívání.
Bylo vskutku dobře pozorováno, že Gilles de Laval, vždy obklopený svými pážaty, projevoval oproti ženám
velice podezřelou lhostejnost; stručně řečeno, jeho pobuřující zdrženlivost byla prohlašována za hanebnost. Již
dávno se to ve skrytu šeptalo, ale pověst na sebe nikdy nevzala pevného tvaru – maršál byl tak velkým velmožem!
Vyšetřováním vyšlo najevo, že v Tiffauges si daly dostaveníčko všechny nejhanebnější vášně, že pán
domu dovedl spojit svou pověrečnou lakotu s nejdivočejší smyslností. Rozkoš, jež před ním věčně prchala, se
dala pro něho dostihnout jen za trojí podmínky: když se hledala způsobem sodomitským s nedospělými oběťmi,
trhajícími sebou v posledním zápasu se smrtí.
Odsouzen k smrti upálením dne 25. října 1440, jakožto vrah, sodomita, odpadlík a čaroděj, vstoupil na hranici
na Magdalenských polích poblíže Nantes, jsa šťasten, že mu bylo dovoleno, aby se i v této potupné smrti
mohl obklopit královským přepychem, jemuž uvykl a jenž se s ním zhroutil ve smrti.
Eliphas Lévi, jenž obšírně popisuje tento žalostný proces,3 uvádí, proti svému obvyklému nanejvýše svědomitému
obyčeji, podrobnosti, o jejichž pravdivosti lze pochybovat, ale jež se nápadně přibližují povídce o Modrovousu.
Nechť si zvědaví přečtou vše tamtéž.
Nechceme opakovat všechny hnusnosti a neomalenosti, jež naplňují bezpočetné zápisy oné doby; vždyť již
tolik jiných shrnulo všechny význačné případy, jež jsou uloženy v archivech soudů a vyšetřoven!
Jen kvůli paměti se zmíníme o veřejném pranýřování mistra Viléma Edilina, převora ze Saint-Germain-en-
Laye, jejž zachránilo jenom dobrovolné přiznání. Zpovídal se, že se oddal démonu, aby od Velikého Svůdce
docílil prostředků k ukojení všech potřeb své vrozené galanterie a zvláště, aby užil rozkoše s jednou šlechtičnou.
Popisoval průběh sabatu, kam se dostal jízdou na pometle, vzdal úctu ďáblovi, majícímu tenkrát podobu berana,
jejž bylo nutno políbit pod ocas na znamení veliké pokory a úcty… S mitrou na hlavě byl přiveden na náměstí
v Evreux, kde jej inkvizitor vyzval, aby v prospěchu své duše a „k poučení každého“ veřejně prohlásil svou
lítost. Tuto radu nebylo třeba opakovat, neboť „onen mistr Edeline ihned počal vzlykat a litovat svého zločinu,
volaje o milost Bohu, králi a spravedlnosti (kroniky Monstreletovy)“. Vyšel z toho doživotním vězením o chlebu
a vodě, jako nejchudobnější žák. Podobná blahovolnost však byla řídká.
Tak například démonologové způsobili veliký hluk jedině proto, že byla osvobozena jistá ubohá dívka ze tří
čtvrtin blbá, kterou chtěla inkvizice upálit v Metách jako čarodějku; za svůj život měla co děkovat jedině ráznému
zakročení Cornelia Agrippy, jenž jsa generálním zástupcem a syndikem městským (jak vypráví Naude),
1 Michelet, Histoire de France sv. VI., str.335.
2 Jaký pán, takový sluha: pan de Retz byl dobře obsluhován. Jinými spoluviníky byli: Corilon, lékař z Poitou;
Sillié, maršálův tajemník; Ponton, jeden z jeho pážat, a jeho komoří jménem de Henriot.
3 Histoire de la Magie, str. 218–290. (Nověji Huysmans v »Là Bas«. Pozn. překlad.)
69
„opřel se přímo úmyslům Mikuláše Saviniho, tehdejšího církevního inkvizitora města, jenž chtěl upálit jistou
ubohou vesnickou dívku jako čarodějku, a způsobil, že byla nejen osvobozena, nýbrž i to, že udavači a svědkové
musili zaplatit značnou pokutu.“1
Propustit čarodějku! Odsoudit svědky, jakožto utrhače! Velký Bože! Jaký to skandál v křesťanském světě!
Také démonologové se opírali o tento skutek, mezi mnoha jinými, jako o důkaz, že „Agrippa byl největším
čarodějem, jaký v tom věku vůbec byl“.2
Dne 13. dubna 1611 zahynul v plamenech v městě Aix v Provencálsku muž, jejž současníci nazývají neméně
lichotivým názvem: »Je to kníže Synagogy a největší mág, který kdy byl, náčelník všech čarodějů evropských, od
Cařihradu až do Španěl, pan Loys Goffredy (či Gaufridy), farář kostela des Accoulez v Marseille.«
Rozsudek Parlamentu určuje, aby po náležitém odprošení před kostelem Sv. Spasitele v Aix, „s hlavou
obnaženou a nohama bosýma, s oprátkou kolem krku a hořící pochodní v ruce, žádal odpuštění od Boha, krále a
spravedlnosti… a pak aby byl vydán katovi… Veden a trhán kleštěmi na všech městských křižovatkách, a sice
rozžhavenými kleštěmi po celém těle, nechť pak je zaživa spálen a jeho popel rozmetán… A než bude popraven,
ať je vydán na nejtěžší otázky, aby prozradil své spoluviníky…“ (Rozsudek uvedený don Calmetem v jeho
»Traité des Apparitions«3, text doplněn a opraven dle podání Jakuba Fontaina v knize »Marques des Sorciers«4.
Několik dnů po této barbarské popravě uveřejnili exorcisté, jejichž horlivost pronásledovala accoulského
kazatele až na smrt, »zpověď Ludvíka Gaufridyho«. Nechceme zde usuzovat, zda tento spis pochází od Otců
Michaèlise a Domptiuse, anebo zda ona doznání nebyla na Gaufridym skutečně vynucena nesnesitelnou bolestí;
nýbrž uvedeme bez dodatků hlavní odstavce tohoto posmrtného spisu.5
Zpověď pana Ludvíka Gaufridyho, knížete mágů od Cařihradu až do Paříže. – „Doznávám, že se mi zjevil
ďábel a že jsem s ním učinil úpis. Doznávám, že jsem četl čarodějné knihy, aby se mi objevil. Doznávám, že mi
ďábel slíbil, že mocí svého dechu roznítím lásku všech dívek a žen, jichž se mi zachce, jakmile se můj dech
dotkne jejich chřípí: a od té chvíle jsem dýchal na všechny, jež se mi zalíbily. Doznávám, že jsem navštěvoval
dům pana de la Palud, a že jsem byl chtiv Magdaleny. Avšak její matka ji držela tak zkrátka, že jsem byl nucen
dechnout na matku, aby ji přivedla do mého pokoje, aby ke mně nabyla důvěry: tím způsobem jsem se setkal
s Magdalenou, již jsem líbal i více ještě… Doznávám, že jsem jí dal ďábla jménem Eumodes, aby jí přisluhoval,
pomáhal a rozněcoval v lásce ke mně; že jsem ji zasnoubil Beelzebubovi, který přišel v podobě šlechtice, a že
po jejich sňatku podepsala úmluvu s ďáblem. Ďábel mi hrozil, že způsobí ohromnou výtržnost, poruším-li
smlouvu. Doznávám, že jsem čarodějnou knihu spálil. Doznávám, že čarodějové i čarodějky i mágové jsou
označeni ďáblovým malíkem a že označené části těla jsou necitelné. Doznávám, že když jsem chtěl jít na sabat,
vyložil jsem se z okna, načež mne ďábel odnesl. Doznávám, že ďábla uctívá každý dle své důstojnosti: že mu
masky vzdávají božskou poctu padnuvše k zemi; čarodějové na kolenou a mágové, jakožto knížata sabatu,
pouze na jednom koleni. Doznávám, že jsem zneužil Magdalenu, jistou kněžnu de la Frize a jiné dívky, na než
jsem dechl. Doznávám, že ďábel je pravou opicí po církvi; že křtí o sabatu ve jménu Beelzebuba, Lucifera a
jiných; že je tam dvanáct kněží, kteří čtou během mše a že ďábel sám slouží mši; že pochodeň, kterou vztyčují,
když mše dospěje k posvěcení, je velice jasná a smrdutá. Doznávám, že menší zvonek je z rohu a jeho srdce ze
dřeva. Doznávám, že jsou určeny jisté masky, které přinesou z domova své kočky, aby jim daly sníst hostie, jež
druzí nechtějí.“ – –
Mám před sebou zajímavou současnou sbírku,6 v níž je obšírně jednáno »De l’horrible et espouuantable sorcellerie
de Loys Goffredy, prestre de Marseille« (pages 43–86). Není vůbec možné si představit nesmysly a
hnusnosti, jimiž tento proces oplývá. Je nepochybné, že Gaufridy byl skutečně milencem slečny de Palud, a
rovněž je jisté, že užil okultních prostředků k jejímu svedení. Byl to ostatně kněz budící veřejné pohoršení a ani
všechna divost rozpoutaná proti němu jeho soudci jej nedovedla učinit zajímavým.
Nehodlám popisovat průběh tohoto neslýchaného procesu, posednutí Magdalény, trýzněné Beelzebubem,
Léviathanem. Asmodéem, Baalberithem a Astarothem; rovněž jako jiné jeptišky, jménem Louise Cappeau, do
jejíhož těla kníže Synagogy vyslal démony Verrina, Grézila a Sonneillona; exorcismy Otců Dompse a Michaèlise;
velice poučné rozpravy ďábla Verrina, vyslaného Bohem (sic!), aby obrátil a udal Gaufridyho, tedy jinými
slovy, aby jej vydal na smrt upálením zde dole, čímž bude spasen nahoře: křečovité zmítání posedlých, prová-
1 Apolog., str.297.
2 Bodin, Demonomanie, str. 240.
3 Paris, de Bure 1751, 2 vol., 12°. (sv. I., str. 146.)
4 Lyon 1611, 8°, str.40–43.
5 Uveřejňujeme toto přiznání v souhrnu, jak je podává Garinet v listinách, jimiž dokládá svou »Histoire de la
Magie en France«. Vracíme jim jen pravopis doby. Baissac v knize »Grands jours de la sorcellerie« je uvádí
v doslovné obšírnosti.
6 Histoires tragiques de nôtre temps, par de Rosset, Paris 1614, 12°.
70
zené necudnými podrobnostmi a také takovými polohami těla, spasmodické záchvaty, přerušované doznáními,
nad kterými by se snad zarděla i Lais z nějakého pokoutního brlohu.
Myslím, že čtenář je již dostatečně poučen o všech těch scénách, kde se směšné dotýká hnusného, ba, myslím,
že jeho zvědavost je přesycena až k ošklivosti; mýlím-li se však, tedy jej odkazuji k silnému svazku uveřejněnému
Otcem Michaèlisem pod názvem: »Histoire admirable de la possession et de la conversion d’une penitente
séduite par urz magicien, ensemble la Pneumatologie«.1
Celá prvá polovice XVIII. století je nakažena obsednutím a exorcismy a vždy je dodatkem procesu pochodeň
kata, zapalujícího hranici! Trudná doba! Obloha se rdí odlesky plamenů, jakoby vydána plenu drancovníků
– a to na tisíce mil! Národy žijí v míru a jen ta záře dává svědectví, že soudy činí »spravedlivé výnosy ve jménu
králově«.
Dne 8. července 1617 se před pařížským parlamentem objevila manželka pověstného maršála d’Ancre,
krásná Galigai, kterou sťali a upálili za zločiny kouzel a čar. Vedle toho, že v její komnatě byly nalezeny amulety,
magické knihy a »svitky aksamitu upravené k opanování ducha vysokých osob«, bylo dokázáno, že povolala
z Nancy dva ambrosiánské mnichy, aby sloužili oběť černého kohouta. Byla ještě celá řada jiných zločinů,
jež jí připisovali; k jejímu odsouzení jich nebylo ani tolik zapotřebí… Právě ona to byla, jež týrána otázkami
prezidenta Courtina jej dovedla hrdě umlčet sebevědomou odpovědí; když totiž chtěl vědět, jakým kouzlem
»udělala« královně Marii Médicejské, nalezla smělost mu odvětit: „Mým kouzlem byla moc a vláda, jakou silné
duše budou věčně mít nad dušemi slabými!“
Již dříve jsme uvedli2 v odstavci o obsednutích politováníhodný soud a hroznou smrt svatopetrského faráře,
Urbana Grandiera, jenž se provinil tím, že se stal nepohodlným velikému kardinálu. Eliphas Lévi napovídá ve
svém »Rituálu«, že snad tato kardinálova zášť měla jiný podklad než urážku, způsobenou potupným spiskem,
který Grandierovi připisovali: „Kardinál de Richelieu, jenž byl žádostiv veškeré moci, hledal po celý svůj život
bezvýsledně tajemství »Hůlky«.“3 Jeho kabalista Gaffarel mu dovedl dát jen meč a talismany; proto snad tolik
nenáviděl Grandiera, jenž znal jisté jeho slabé stránky. Tajné a dlouhé rozmluvy Laubardemonta s nešťastným
knězem několik hodin před popravou a slova jistého jeho přítele a důvěrníka při poslední cestě: „Pane, jste
vtipný muž, nezničte se sám!“ dávají mnoho látky k přemýšlení.4
Po jeptiškách ze Sainte-Beaume5 a voršilkách z Loudunu, následovaly františkánky v Louviersu.
Ďábel je v klášteře. Jeptišky se zmítají v křečích, třeští a označují dva kněze, že je očarovali: z nich žije ještě
jeden: Boullé; druhý, jménem Picard, zemřel již r. 1642. A tyto výtržnosti nadešly v prvních dnech roku následujícího,
1643.
Tito dva kněží jsou zajisté vinni kouzly6 právě tak, jako hanebný David, nejstarší správce kláštera a prvý
zakladatel, dle všech příznaků, stálého sabatu v tomto náboženském společenstvu. Jako vždy v podobných
zápletkách obviňují posedlé ženy bez rozdílu původce svého žalostného stavu a připisují jim všechno, i to, co
nemohly předvídat a promýšlet. Je to obvyklé pravidlo a výjev ve všech obsednutích, jež v této kapitole uvádím;
proto jsem se zmínil o loudunských voršilkách jen mimochodem, pro paměť, neboť tento případ nenáleží sem,
protože pravými a možno i vědomými kouzelníky a původci loudunských výtržností byli exorcisté sami; Urban
Grandier byl naprosto nevinen.7
Je patrné, že Magdalena Baventova upravuje svou úlohu podle Magdaleny de la Palud,8 jenže vychází z ní
méně chytře, protože její doznání a necudná vyprávění, jimiž je koření, jsou příčinou jejího doživotního uvěznění
ve vlhké ledové temnotě »In pace«.
Za tu cenu však přece svého cíle dosáhla; výnos rouenského soudu ze dne 21. srpna 1647 odsuzuje živého i
mrtvého k smrti v plamenech! Picardův hrob byl otevřen a Boullé byl uvázán k témuž kolu jako mrtvola spoluviníkova,
zhynul v těchže plamenech, když byl dříve tažen společně s ním na tomže smyku…
A jejich popel byl pomísen a rozmetán…!
Posednutí se v této době množí, a to hlavně v klášterech. Ve Francii, Anglii, Flandrech, všude se mluví jen o
ďáblem zmítaných a vymítačích. Chceme-li však nalézt vzrušení procesu tak velikého, jako byl proces loudunský
či louvierský, je třeba zajít až do třetiny osmnáctého století. Od r. 1730 se ďábel objevuje v novém způsobu,
1 Paris, Chastellain, 1613, 8°
2 Kap. I.
3 Jde o magickou hůl.
4 Eliphas, Rituel, str. 130–131.
5 Exorcismy v aféře Magdalény de la Palud se konaly v Saint-Beaume.
6 Dnes by se řeklo: Jsou vinni sugescemi v zločinném úmyslu.
7 Tak tomu jistě nebylo v případu Picarda a Boullého, právě jako ne v případu Gaufridyho, zvláště ale ne v případu
Girardově. – Proto všechny tyto případy byly zařazeny do této IV. kapitoly, jakožto procesy s čaroději,
kdežto případ loudunský byl vyprávěn v kapitole I., protože je případem pouhého obsednutí.
8 Víme dobře, že hysterikové často lžou nebo alespoň přehánějí a překrucují skutečnosti.
71
čině veliký hřmot v klášteue Oullioules, nedaleko Toulonu, s pověstnými příhodami jesuity Girarda a krásné
Kateřiny Cadiérovy, jeho milenky. Je to vždy jen znovuvydání těchže skandálů, kde hnusné nabývá tentokrát
rozměrů noční můry. Sadismus se stupňuje a člověk bezděky vzpomíná na básníkovy »Zavržené ženy!«:
Oněm, jichž šíje miluje škapulíře,
oněm, které důtky skrývají pod záhyby oděvu svého,
a v tmavých nocích i pustých lesích přiměsují
pěnu rozkoše k slzám trýzně…1
Když Baudelaire psal tuto sloku, zajisté asi právě pročítal objemný zápisník aixského soudu. Neboť právě
před tímto soudem zděšení příbuzní Kateřiny Cadiérovy vznesli žaloby na otce Girarda…
Avšak narazili na tuhé překážky. Girard měl mnoho přátel i u samého soudního dvora, vliv společnosti byl
ohromný, takže hlasy se rozdvojily, a když došlo k rozsudku, tu dvanáct hlasů odsoudilo Girarda na hranici
nebo na šibenici, kdežto dvanáct ostatních kolísalo mezi propuštěním na svobodu, disciplinárním trestem, či
prohlášením nepříslušnosti soudu. Jesuita získal ovšem z rovnosti hlasů tolik, že byl předán církevnímu soudci,
který jej propustil na svobodu (1731).
Co se týče Kateřiny, ta byla vydána matce.
Tyto procesy, jak jsme viděli, mívaly málokdy tak příznivé zakončení. Ostatně je třeba říci, že soudcové byli
často naplněni hnusem a tedy málo naloženi k dobrotivosti. Co tu bylo skandálů a odporných scén! Co rozbředlého
bahna, očekávajícího krev!
Při takovýchto výstřednostech chápeme skoro zoufalý výkřik Julesa Garineta, který se dává unést zcela
opačným fanatismem: „Jediným prostředkem – praví – zbavit se obsednutí a čarodějů, by bylo poslat do
nemocnice hysterické vytřeštěnce, kteří by o sobě příště říkali, že jsou posedlými. Dokud exorcisty neuvidíme
na galejích a v káznicích, nebudeme v klidu. Tento lék je prudký, to doznávám, avšak je jediný vhodný. Na
veliká zla mocné léky.“2
Tato kapitola by zde mohla být uzavřena; avšak prosím čtenáře, aby nyní naopak znásobil pozornost a přenesl
se v duchu s námi o několik staletí zpět. Chceme být přítomni děsnému dramatu…
1 Ch. Baudelaire, Le Fleurs du Mal (Femmes damnées).
2 Garinet, Histoire de la Magie en France, str. 292.
72
Proces a pomsta templářů
Jsme na počátku čtrnáctého století. Řád z polovice náboženský, z polovice vojenský, utvořený v Troyes
okolo r. 1118 Huguesem des Payens, netušeně rozkvétá. Templáři mají v Evropě na deset. tisíc panství a jejich
bohatství, stavši se příslovečným, soustřeďuje v rukou jejich skoro neomezenou moc.
Na druhé straně přesto, že dávají najevo úctu před autoritou občanskou i náboženskou, přičítají jim záměry
ctižádosti, jež hraničí se šílenstvím. Jsouce dědici – tak si aspoň lichotí – oné johanitské tradice,1 jež tvoří podklad
křesťanského esoterismu, vykonávají v stínu a taji svých hradů podivně tajemné obřady – – – A hlas veřejného
mínění je obviňuje z čarodějství a mimoto prohlašuje i jejich mravy za hanebné. Toto poslední obvinění
nebylo nikdy podepřeno nezvratnými důvody; jestliže však obhájci řádu chtěli využít té pochybnosti ve prospěch
templářů, nemohli je posud nikdy plně očistit před soudem dějin, nemohli nikdy smýt z jejich památky
veškeré podezření.
Jules Garinet takto shrnuje všechny výtky činěné templářům: »Říkalo se, že při přijímání do řádu vedli
čekatele do temné světnice, kde musel zapřít Ježíše Krista tím, že třikrát plivnul na krucifix, že ten, který byl
přijat, políbil svého průvodce na ústa a pak »in fine spinæ dorsi et in virga virili«; že templáři na svých hlavních
shromážděních zbožňovali jakousi dřevěnou zlacenou hlavu, s dlouhými vousy na bradě, s hustými a převislými
kníry: na místě očí se v té hlavě třpytily dva veliké karbunkuly, zářící jako oheň.2 Obviňovali je též, že činí slib
sodomie a slib navzájem si nic neodpírat…
V Languedocu byli tři komandéři řádu vzati na mučení. Doznali, že byli účastni mnoha řádových kapitul, a
že v kapitule, která se konala v Montpellieru, dle zvyku v noci, byla vystavena »hlava«; že se ihned zjevil ďábel
v podobě kočky, které se všichni přítomní klaněli a jež laskavě rozmlouvala s mnohými z nich; že nato přišlo
několik démonů v ženské podobě a že každý z bratří měl pak jednu takovou pro sebe.3
Ať si myslíme o těch zarážejících obžalobách, jež tolik chrabrých rytířů zaplatilo mukami na hranici cokoli,
nemůžeme opominout, poukázat na nápadnou podobnost, neřku-li shodu těchto scén (ať již je považujeme za
skutečné či vylhané) se sabatem černokněžníků z jedné strany (jak jsme jej popsali v kap. II.), a ze strany druhé
s oněmi výstředními orgiackými a zároveň mystickými schůzemi, jež byly za všech časů připisovány schůzkám
stoupenců odštěpenecké gnose – a to od současných spisovatelů, kteří pojednávali o jejich obřadech a mystériích.
Markýz de Saint-Yves, v knize tak mnohostranně pozoruhodné, blahoslaví to, co nazývá »Mission des Templiers
«. Zdraví v nich pravověrný tradicionální esoterismus, hlasatele společenského pokoje, zakladatele a duše
oněch États généraux (generálních stavů) – skutečného pokusu souvládí (synarchie) – kteří byli v celém prů-
1 Těm, kdo by pochybovali o tomto tvrzení, doporučuji k pozornému prozkoumání pozoruhodnou a vzácnou
knihu, uveřejněnou r. 1831 pod názvem: »Leviticon, ou exposé des principes’ fondamentaux des chrétienscatholiques
primitifs« Paris in 8°. V této knize vedle souhrnu pseudo-johannítské nauky nalezneme překlad, jak
se praví autentický, evangelia sv. Jana, který jedině je uznáván onou Církví, a mimoto ještě soupis johanitských
velekněží od Krista a sv. Jana počínaje až po naše dny, mezi něž jsou počítáni všichni velmistři templářství.
Že pseudo-johanité XIX. stol. jsou, jak praví Clavel (Histoire pittoresque de la Franc-Maconnerie, 1884), mystifikátory,
kteří chtěli rozdmýchat již vyhaslý oheň a oživit mrtvý kult – o tom se zde nechci přít: co však se mi
zdá být jisté po svědomitém promyšlení oné knihy; je, že tento kult skutečně v minulosti existoval ve stavu
esoterickém, skrytém. Možno též nahlédnout do »Manuel des Chevaliers du Temple«, Paris, 1825 in 12.
2 … „každá kapitula,“ praví Henri Martin, „měla svůj obraz: byla to lidská hlava s dlouhým vousem, mající na
místě očí karbunkuly zářící nebeským jasem; lebka byla lidská, rovněž kůže. Některé z těchto model měly 3 tváře,
stály na 4 nohách; jednu takovou zabavili v pařížském Templu.“ (H. Martin, Hist. de France, T. IV. str. 473.)
3 Histoire de la Magie en France.
73
běhu našich dějin neohroženým a rozvážným orgánem požadavků lidu, a jakoby velikým hlasem, jenž pevně a
úctyhodně vycházel ze samých útrob národa.
Je-li tomu tak, pak generální stavy tourské (v květnu 1308) se ukázaly být bratrovražednými, když zapřely
řád a vydaly templáře katům. Ostatně se svou obvyklou loajálností pan de Saint-Yves sám prohlašuje tento
nevývratný fakt, jenž se povrchním čtenářům bude zdát kamenem úrazu pro jeho tvrzení: »Jednosvornost« tří
řádů se odhodlala čelit Filipovi IV. Sličnému mečem i ohněm. (L’unanimité des Trois Ordres tendit à Philippe
le Bel le fer et le feu)… čteme na str. 216 díla »La France vraie«,1 díl I.
Na tom však téměř nezáleží. Neboť máme příklady, že syn následuje otcovské tradice, když je byl dříve
odsoudil, že pracovník ožije ve svém díle, když jím byl vydán všanc smrti. Nemusíme zacházet příliš daleko:
vždyť sv. Petr, ač třikrát zapřel Krista, byl nicméně první hlavou křesťanské církve. Nebudeme tedy odporovat
ušlechtilému apoštolu »Poslání« podobnými důvody.
Byť však byla zásada, kterou zastává, sebeušlechtilejší, přáli bychom si, aby byla založena a opřena o nějaký
historicky dokázaný čin. Aniž bychom se vrhali do rozpravy na této půdě, řekneme pouze, proč v ohledu čistě
metafyzickém se nám zdá ona téze přinejmenším odvážná.
Templářští rytíři byli strážci jakési sociální a náboženské nauky; to je historicky dokázáno. Zbývá však
poznat jaké.
Že by tradice řádu byla bývala pravověrná, nelze tvrdit. Tento pověstný řád zůstává dogmaticky poskvrněn
manicheismem. Zvláště Mignard shledal rozhodující důkazy k potvrzení toho náhledu. Vypouklé emblematické
figury, vytesané na kamenné essaroisské skříňce,2 které tento spisovatel s porozuměním a dokonalou znalostí
vykládá, jsou mezi mnoha jinými důkazy nepochybného významu. Povaha tohoto oplzlého mysticismu, jenž je
vlastní oněm dyarchistickým symbolům, jeví se být určitosti dost typické, aby v sobě sloučila obě veliké obžaloby
vznesené proti templářům, totiž manichejské goëtie a nečisté vášně.
Přičítáme-li k tíži řádu jen výtku manicheismu, již to je dost k odmítnutí přívlastku, jaký jim Saint-Yves dal,
totiž pěstitelů tradicionální nauky, trojjednotné synkrese, mathetické, či (jak ji týž spisovatel výborně pojmenovává)
synarchické tradice.
Prvotní, absolutní protiklad dvou nesmiřitelných principů, – to je podstatou manichejské nauky; ona vylučuje
synarchickou trojjedinost.
Manicheismus je naprostým záporem návratu do jednoty. Pokuste se vytvořit syntézu na takovémto základě.
Chimerický záměr, právě jako obnovení babylonské věže…
Templáři, jak jsme řekli, nebyli prohlašováni za pouhé kacíře. Nehledě k obžalování z manicheismu – vylučující
dle našeho mínění onen přívlastek, jejž jim dává velkomyslně markýz de Saint-Yves – obviňovali je ještě
z černé magie a ze sodomie.
To byly nejhroznější zločiny ve středověkém soudnictví. I když se zdály být soudcům XIV. století sebezávažnější,
přece byly jen pouhou záminkou k státnímu zakročení z r. 1307.
Je třeba to prohlásit. Jaká to byla výtečná příležitost pro francouzského krále a pro papeže, jeho stvůru,
k naprostému zničení těchto hrdých obránců trůnu a oltáře tisíckrát nebezpečnějších než nejhorší nepřátelé; a
jaká krásná záminka, zcela přirozená, k rozdělení se o jejich drahocennou pozůstalost!
Již dávno následovníci Petrovi a dědicové Capetovi připravovali tento mistrný tah;3 – jen čekali na příhodnou
dobu, aby společně vystoupili.
Tento okamžik konečně nadešel. Několik formálních udání, mezi jinými od dvou odpadlých templářů, bylo
záminkou k nenadálému zuřivému napadení, jímž měli být všichni rytíři chyceni do téže sítě. Síť byla zatažena
v noci z 12. na 13. listopad 1307, kdy všichni guvernéři a královští důstojníci obdrželi v zapečetěné obálce
osudný rozkaz.
Časně zrána byli templáři v celé Francii zatčeni a jejich jmění bylo zabaveno. – V Paříži bylo sto čtyřicet
rytířů vrženo v okovy; postupuje se proti nim s neobvyklou přísností; nikdy »otázky« nebyly krutější. Důstojný
P. Imbert, inkvizitor víry, řídil výslechy spolu s komisary, jmenovanými samotným králem. V jejich čele byl
Guillaume de Nogaret, člověk zlostný, jehož fanatismus přecházel v šílenství.
A po venkově za sebe inkvizitor ustanovil kněžské komisary a výslechy započaly.
1 La France vraie, Mission des Français, Paris 1887 in 18°.
2 Suite de la monographie du coffret du duc de Blacas, ou Preuves du Manichéisme dans l’Ordre du Temple par
Mignard, Paris 1853, velká 4° s obrazy.
3 Jenom protekcí Filipa IV. Sličného se stal Bertrand de Goth, arcibiskup bordeauxský, r. 1305 papežem pod
jménem Klement V. Aby si získal královu příchylnost, byl budoucí papež nucen přísežně podepsat šestero formálních
podmínek, z nichž poslední, držená v tajnosti, jej zavazovala ke zničení templářů až do úplného vyhubení.
Tím je řečeno, že námitky Klementa V., tak chabé a patrně činěné jen pro formu, aby lid byl oklamán,
byly z jeho strany pouze odpornou komedií. To bylo jasně vidět na spěchu, s jakým vše potvrdil v Poitiersu po
na oko provedeném prozkoumání.
74
O všech těchto procesech vedených s nešťastnými templáři nám zbylo pouze osm původních zpráv: z Cænu
(kde bylo vězněno 13 templářů); z Carcassonnu (6 templářů); z Beaucaire (45 templářů); z Troyes (5 templářů);
z Bayeux (5 templářů); a konečně z Bigorre (11 templářů).
V Cænu slibují obviněným úplnou milost: avšak nepoddajní podstupují mučení.
Mezitím, co se v jeho vlastním státu takto pokračovalo, vyzval Filip IV. Sličný ostatní evropské mocnáře
k napodobení jeho přísnosti. V Německu nepospíchali uposlechnout jeho výzvy. Avšak na Sicílii, v Itálii, Kastílii,
Anglii a v Aragonii bylo následováno příkladu Francie.1 Ve Flandrech se postupovalo s menší přísností. Na
Kypru učinila veliká moc řádu nevděčnou a choulostivou úlohu pronásledovatelů: Amaury, vladař království za
nezletilého Hugona IV., byl nucen odložit násilné prostředky vzhledem k výhružnému chování rytířů, opevněných
v Nimove.
Proces se všude protahuje při střídavých doznáních a opětovném odvolávání výpovědí; písaři porušují smysl
mnohých výpovědí, což je pramenem dlouhých bezvýsledných rozepří.
Zatím pod nátlakem francouzského krále, jenž jej upomíná na závazky, vydává papež bulu za bulou, celkem
jich bylo sedm (1308), aby rozvoj věci uspíšil. Nové procedury, svěřené biskupům, nepodávají lepší výsledky;
svolávají tedy provinciální koncily… Avšak my nemůžeme vypsat všechny podrobnosti.
Krátce, papež Klement V. vydává r. 1310 poslední bulu, jíž se nařizuje konečné souzení templářů. Jen malý
počet z nich popíral, ostatní se přiznali, avšak mnozí z nich, jak jsem pravil, znovu odvolali svá doznání. Koncily
senský a remešský rozlišovaly čtyři třídy viníků: jedni (třídy 1, 2 a 3), kající se a smířivší se s církví, byli
trestáni bud trestem církevním, nebo doživotním vězením, kdežto třídu čtvrtou, prohlášenou za upadlou zpět do
hříšnosti, vydala církev světské moci; a popravy započaly.
Dne 10. května 1311 proti svatoantonínskému opatství byl zaživa spálen první odsouzenec v naději, že
ostatní tím budou zastrašeni a přivedeni znovu na stanovisko prvých doznání. Ale zůstali neochvějnými.
Osm dní nato padesát čtyři z nich vstoupili na hranici ve stejných místech. Poprava se prováděla úmyslně
pomalu, aby se smrt dostavila jen zvolna a příšerněji, projevila jen skvělou stálost a pevnou mysl mučedníků,
kteří brali nebe za svědka, že umírají nevinni. Následující dny upálili ještě dvakrát po patnácti templářích, kteří
všichni odmítli doznat se k vině.
V Provenci a Piemontě bylo několik podobných poprav po sobě. Mezitím byl velmistr Jakub de Molay žalován
dále v železech se svými velikými převory; byl veden na popraviště až dne 18. března 1313,2 ve společnosti
prince Dauphina, jenž jej napodobil ve slavnostním popření prvních výpovědí. Oba dva byli upáleni velice mírným
ohněm na ostrůvku položeném mezi zahradami královskými a Augustiny, přesně na tom místě, kde dnes
stojí jezdecká socha Jindřicha IV., na násypu mostu Pont-Neuf. Nazítří rytíř Aumont a sedm jiných templářů,
převlečených za zedníky, zbožně sebrali prach hranice. Řád svobodných zednářů tím byl zrozen…
V září 1311 vídeňský koncil, na němž bylo shromážděno přes tři sta prelátů, Templářský řád nadobro zrušil:
ohromné řádové statky, které přešly na Rytíře sv. Jana v Jeruzalémě, nedávno ustanovené na Rhodu, přinesly
hanebnému dědici Hugona Capeta jen nepřímé zisky. Monarchové Španělska byli šťastni otevřeněji: zdařilo se
jim dát si připsat všechny statky, které templáři v jejich státech měli.3
Ať si však ukládáme největší zdrženlivost v úsudku o zločinech připisovaných templářům, přece se nemůžeme
vyhnout poslední otázce, jež se zblízka dotýká předmětu této knihy, totiž: byli templáři čaroději?
Je nutno se přesně dohodnout o významu slov… snad nám čtenář odpustí, vsuneme-li sem vložku.
Je pravidlem opatrnosti varovat se vždy příliš úzkostlivého rozlišování přespříliš oddělených přihrádek…
Jeden z našich současných okultistů shrnul ve dvojné výborné formuli přesné rozlišení hierofantů světla a
tmy: „Magik působí silou, jež je mu známa; čaroděj usiluje užít něčeho, co nezná… Ďábel (je-li dovoleno ve
vědecké knize užít tohoto nízkého a vykřičeného názvu), Ďábel se poddává mágovi, kdežto čaroděj se poddává
dáblu!“4
To je to, čemu se říká tnout do živého!
1 Mluvíme prozatím jen o zatknutí a procesech, protože na mnohých místech končily osvobozením rytířů, jako v
Ravenně, Mohuči, Salamance (1310). Nehledě však na tyto osamocené rozsudky, templářský řád, zrušený koncilem
z r. 1311 netrval již pak nikde dále, aspoň ne veřejně a pod bývalým názvem. V Portugalsku se na jeho
zbytcích ustavil »Řád Kristův«. V Aragonii templáři hrdě zosnovali ozbrojený odpor, a to nikoli bezvýsledně…
2 Četní spisovatelé, hlavně Henri Martin, Bouilet a Collin de Plancy udávají jiný den: 18. březen 1314. Uvidíme,
že zednářské tradice udávají totéž. Tento zdánlivý rozpor nemá jinou příčinu, než opravu kalendáře za Karla IX.
ediktem Rousillonským (1564). Totiž rok, místo aby začínal o Velikonocích, byl prodloužen zpět až do 1. ledna.
Tak tedy den popravy Jakuba Molaye náležel do r. 1314 podle toho, počítal-li se dle postarého, či nového způsobu.
3 Daň z dědictví, pokuty, poplatky a jiné podobné dávky, sotva zastřená konfiskace.
4 Eliphas, Dogme str. 117.
75
Jak skvostně je tím načrtnut Janus okultismu se vším protikladem své dvojí přirozenosti: jedna z jeho tváří se
usmívá leskem slavné a jemné vážnosti: druhá se šklebí, zrůzněna stigmaty konečné bezmocnosti a záští. Vše se
zdá být naznačeno v každé z nich účinkem vzájemného protikladu: Čím je, co ví, co chce a čeho se odváží.
Leč přes všechnu rozmyslnou soudnost, kterou jim přiznáváme, mají podobné absolutní formule společnou
záludnou chybu: že i nejlepší z nich, vyjadřujíce povšechno, které je pravidelné, nejen že zanedbávají, ale přímo
popírají zvláštní, které je výjimkou.
To je úskalí, na něž narazí všichni zpovšechňovatelé, umíněnci lakonických výroků; pluje v jejich vodách.
Eliphas Lévi se nemohl vyhnout úskalí, na němž nakonec ztroskotají všichni.
Ten, kdo se oddal ďáblu – namítne se Eliphasovi – se může vzchopit, byť by to bylo jen na jednu minutu.
Ďábel, jenž otročí smrtelníku, se může rovněž zmocnit na okamžik svých práv a ovládnout pro jedenkrát svého
vládce z ostatních dnů. Obojí tu již bylo.
Nechť se nehorší neomylní nalepovači nezničitelných označovacích ceduliček, nechť hubují neústupní přisuzovatelé
nezměnitelných vlastností: není naprosto nic zavrženíhodného a naprosto nic dokonalého v tomto
poměrném, sublunárním světě. – Mudřec právě tak jako každý jiný může pochybit z omylu anebo ze zlé vůle,1 a
zaslouží-li si jména mudrce, je to proto, že u něho zlo je výjimkou. – A tak je tomu i s člověkem zlým: jeden
šlechetný cit může někdy vykvést i v nejzločinnějším srdci a máme-li důvod zvát některého člověka zlým, to je
proto, že dobré myšlenky jsou u něho výjimkou.
Vyslovme se určitě: čaroděj, jenž náhodou došel poznání některého zákona a užije ho k dobru, koná dílo
mágovo. – A stejně mág, vinný tím, že třebas i jen jedenkrát zneužil vědu ke zlu, konal zřejmě dílo čarodějovo.
To je to, čím jsou rušeny ony pohodlné kategorie, ona úřední roztřiďování, tak drahá vašim přihrádkovým
mozkům, vy nesčetní Božídarové Opatrní – ať pracujete v psychologii či v morálce!
Je to jistě velmi nemilá věc. – Leč zde vyslovené zásady dojdou svého ospravedlnění málo známým příkladem,
o jehož stěžejní a rozhodné platnosti však jistě nebude nikdo pochybovat.
V průběhu kapitoly nadepsané »Lidská spravedlnost« je tento příklad dvojnásob na svém místě; neboť když
jsme viděli při práci tribunály fanatismu, hromadící celé hekatomby nejnižších čarodějů šmahem smíchaných
s nevinnými obětmi, uvidíme teď zasvěcence vyššího stupně tříštit se na dvě nepřátelské sekty: chmurný to
doslov templářské tragedie! Jedna z těchto sekt, ďábelsky a zločinně chtivá výlučné svrchované moci, dá do
klatby sektu druhou, a zneužívajíc účinných znalostí a vznešených sil vyšší magie k nejhanebnějším dílům, bude
konat dílo černokněžníků, v nejvlastnějším smyslu toho slova, a hlavně ve smyslu nejhroznějším.
Chvěli jsme se právě nad stručným přehledem procesu s templáři, nad obrazem jejich neodčinitelného utracení.
Byli snad opravdu čaroději? Ponechávám soud vám. Vizte!
Mocní a bohatí, hlavně však ctižádostiví, obdařeni překvapující a hroznou mocí, jakou mnohým z nich
dodávalo částečné a poměrné zasvěcení do tajů vědy často popírané, často uváděné v posměch, vždy však
vrhané do klatby jak kněžstvem, tak i absolutními vládami, mohli templáři zřejmě ve směru náboženském i ve
směru politickém a sociálním způsobit náhlé a nepředvídatelné převraty, jež byly s to přetvořit celou tvářnost
Evropy, ba i celého světa… A z toho je nejasně podezříval papež i francouzský král.
Kdyby byl přihlížel jen ke zcela povrchnímu významu událostí vykládaných v jejich zdánlivém smyslu, byl
by musil Klement V. v rytířích Chrámu vidět jen statečné obránce katolicismu a horlivé podpory papežského
trůnu; a Filip IV. Sličný jen poddané plné loajality a horlivosti pro věc dynastie. Leč zvláštní intuice, vzbuzená
v srdci těchto dvou mocnářů, v nich protestovala proti těmto zdánlivostem.
A jati velkým strachem se rozhodli, panovník i velekněz (tento dokonce ještě před svým zvolením), na úplném
zničení řádu, a šli za tímto cílem per fas et nefas, proti všemu hlasu svědomí a lidskosti. Stali se postupně
proradnými i násilníky, pokrytci a necitelníky.
Modloslužba či černokněžství – co jim na tom sešlo!… To, co chtěli pohřbít pod popelem hranic z let 1311
až 1313, byla možnost politického převratu, jakož i dosud neurčitý plán sociálních i náboženských oprav.
Avšak nepočítali se zákonem zpětného odrazu a zákonem rovnováhy. Zapomněli, že nelze myšlenku, byť i
zárodečnou, utopit v krvi těch, kdo se učinili jejími apoštoly a nositeli.
Právě jejich divošsky zchytralá, leč přesto jen iluzorní opatrnost, hanebná léčka, která byla jejím dílem, se
staly příčinou jejich pádu – a co horšího – vyvolaly v budoucnu, po uplynutí pěti set let, tak mocný zpětný
náraz, že se jím země doposud zachvívá, zpožděný otřes, jenž způsobil nejnáhlejší a nejobrovitější zřízení, které
kdy bylo zaznamenáno v dějinách lidstva: Sedmnáct set devadesát tři bylo ohromující odvetou za hanebný ortel
z roku třináct set dvanáct!
Kliment V. a Filip byli ovšem jasnovidní, když vytušili, jak živá výhružka se před ně v podobě templářů
staví, přes všechny myslitelné důkazy příchylnosti a věrnosti; avšak ve své barbarské tvrdošíjnosti byli zaslepení,
když mysleli, že hranice, byť byla sebedůkladnější a sebeúplnější a seberychleji postavena, může templáře,
jejich moc, i slovo, jež v sobě nesli, nadobro zničit.
1 I nejsvětější, praví Písmo, zhřeší sedmkrát za den.
76
Jsouce vyzváni dostavit se k soudu před tvář Boží, – papež ve čtyřiceti dnech a král v roce – jak nám dějiny
ukazují, dostavili se oba s příšernou věrností k tomuto shledání…
A z obou rytířů odpadlíků, kteří řád obvinili, byl prvý zapleten, neví se jak, v nepěkném procesu a oběšen
rukou spravedlnosti; druhého nalezli bez ducha, zmáčeného ve vlastní krvi…
Velmistrovi soudruzi v žaláři, oni dva malomyslní rytíři, kteří při velmistrově popravě zneuctili řád, trvajíce
na svých doznáních, zemřeli stejně bídně.
Nesmírná, tajná společnost se utvořila v skrytu na zříceninách řádu.
Napříště pomsta připravovala ve stínu podkopy a protipodkopy, jejichž výbuch měl vyděsit svět o čtyři sta a
padesát let později; a v očekávání této hrozné a opožděné odvety kosilo všechny vrahy Jacquese Molaye jednoho
po druhém. „Zlomíte templářský meč, utvořili z něho dýky; a jejich zednické lžíce sloužily napříště pouze
k stavbě hrobů1.“
Rozhodnuvše se oba ke zničení Templu, neztráceli papež i král čas. Nikdy nebylo provádění rozlehlejšího
plánu učiněno a dokončeno s větší rychlostí a jednotností. Za dobu kratší než šest let děsný Moloch o dvou hlavách,
z nichž jedna byla korunována potupou, druhá omitrována hanebností, pohltil starobylý Řád Templu ve
svých žíznivých útrobách… A Moloch revoluce zrozený z popela chrámových rytířů potřeboval pouze polovinu
té doby, jenom tři roky, k pohlcení bývalého světa.
Avšak obři vzrůstají jen pozvolna… Čtyři staletí dětství potřeboval tento velikán, než dospěl věku síly a věku
mladíka!
Vrchní část písečných hodin se ponenáhlu prázdní: kalich se naplňuje kapku po kapce: jen ještě slzička – a
pohár přeteče.
A pak nastane potopa!
Čtyři staletí uplynula. A teď již dospěl, hromadný obr krvavých odplat, a vyšed ze své jeskyně počne svou
práci před očima všech.
V jakém způsobu a v jaké tvárnosti? – Hned uvidíme! Vychází na světlo, ale je zakryt maskou.
Ještě padesát let ponese název »illuminismus«, nežli prohlásí náhle a přímo jméno »Francouzská revoluce!…
«
Ve druhé polovici XVIII. století se tajné společnosti množí vskutku udivující měrou; jako by ze všech stran
vystupovaly mocné roje ze země, mihotajíce se na slunci úsilím prací nezvyklých.
Děsivá hodina – poledne odplaty – udeřila a pilné včelky pomsty připravují svá žihadla k velikému boji.
Století již okusilo jejich medu, jehož vůně stoupá do hlavy jako neviditelný jed, jenž oslepuje a budí blouznění…
Naslouchejte ještě jen okamžik, a to, co jste považovali za hmyzí bzučení – je dunění vzdálené bouře – a ta se
již blíží! Je to zmatený a vzrůstající pokřik milionů lidských hlasů, volajících: pomsta a svoboda!
Zvláště Německo se zdá být pěstiti školkou illuminismu, shromaždištěm sekt.
Mocná knížata, dychtivá záhrobních sdělení, zahrnují dobrodiními několik mystiků dobré víry a vůle, říkajících
jim: Synu můj! – a hlavně přečetné šarlatány, kteří je vysávají a ždímají!
Tajemné společnosti se vytvářejí na všech stranách: Weisshaupt, profesor ingolstatské university, zakládá
areopagity; budí všeobecnou zvědavost, zabezpečujíce si tím dočasnou pověst.
Ve Švédsku dogmatizuje Swedenborg; v Lipsku vyvolává duchy Schroepfer; na druhé straně prorokuje Jung
Stilling. V Mnichově Eckartshausen učí nejhlubším spekulacím pythagorejské číselné magie; Lavater, curyšský
theosof, cestuje do Kodaně, aby tam byl přítomen mystériím Nordické školy, kde nejde o nic méně, než o fyzické
projevy »aktivní a inteligentní příčiny« (slova!)
V mezidobích dánští theurgové, jako by si chtěli udržet ruce ve cviku, vyvolávají sv. Jana, Mojžíše, Eliáše,
nepočítaje řadu menších osobností Starého i Nového zákona. »Adepty« se to jen hemží a bylo by šílenstvím se
domnívat, že je možno je do jednoho vypočítat. Ze všech těch »osvícených« illuministů je jich jen málo dobrých
(vyjímáme Eckartshausena), mnoho prostředních (uvádíme Jung-Stillinga, Swedenborga a Lavatera), nejvíce
však hodných zavržení (jako Schroepfer, Weisshaupt a Tutiquanti.) A ještě mnoho chybí do toho, aby i ti nejlepší
byli beze skvrn či směšností!
Tato škola theurgie, kde byly konány tak svůdné divy, měla skoro všude své obdoby. Věc neslýchaná: jistý
dopis barona de Liebigstorf Claudiovi de Saint-Martin (z prosince 1793) nám vyjevuje, že jistý nordický dvůr,
jiný než kodaňský2 již dlouho panuje podle spiritistických vnuknutí. Jeho ministerský kabinet neučiní prý ani
jediný krok (citováno doslovně), aniž by se poradil s přízraky!
Čtenář, který by toužil po soustavném vyčtení tajných společností v Německu i jinde, nechť nahlédne do
četných děl, vyšlých za sto let bud na jejich obvinění či obranu. Bude pak zpraven o všech těch »pro a proti«.
1 Eliphas, Hist. de la M. str. 230.
2 Jedná se nepochybně o Prusko, jak se zdá vysvítat z jiného dopisu Saint-Martina na téhož Liebigstorfa, ze dne
6. listopadu 1793, kde čteme tuto větu: „Vím dobře, že Německo je plné těchto iniciací, a vím též, že berlínský
kabinet spravuje sebe i svého krále jen podle nich.“
77
Nechť se však střeží ukvapeného úsudku na základě dokladů nedostačitelných v tak výjimečném a spletitém
procesu, v němž se může považovat pouze za předběžného soudce: neboť ještě nenadešla hodina konečného
rozsudku, který vydá jednoho dne nestranná historie, až budou veškeré vášně umlčeny v pozdním, slavnostním
mlčení.
Našim cílem je ukázat dceru zavrženého Templu, ono okultní zednářství, skrývající se nedostupně
v tisícerých způsobách za tímto množstvím sekt illuministů, jež dovedlo kolem sebe seskupit, připravujíc
v ústranní, také per fas et nefas, odvetu konečné a svrchované pomsty za buly Klementa V., jakož i za rozkazy
Filipa IV. Sličného.
Máme před očima originální vydání knihy, vyšlé r. 1789 pod názvem: Essai sur la secte des Illuminés. Markýz
de Luchet, anonymní pisatel tohoto prorockého spisku, popisuje obšírně díla illuministů, práce v jejich
kroužcích, zkoušky a přísahy adeptů; odhaduje »Berlínské nocturnalie«, vypočítává různé mystické sekty, o
nichž jsme se již zmínili, od »Řádu rytířů apokalypsy« počínaje (který byl založen asi r. 1690 Gambrinem,
dobrodruhem, který přijal jméno Princ du Septenaire; viz. str.129–130), až k »Řádu rytířů a Bratří zasvěcenců
Asie« a sektě »sv. Jáchyma«, jež od nich pochází. Avšak nazvav dvě z kapitol: – »Že sekta illuministů musí
nutně zničit království, kde nalezne ochranu« (str.80–94); – »Že největší králové mají zájem na zničení nové
sekty« (str.95–107), pan de Luchet dobře poznává ústřední pojivo všech těch nitek rozepnutých po Evropě, když
praví: – „Neváhám navrhnout jako lék velikou opravu (reformu) zednářství.“ (Str. 163.)
Pak předpovídaje převrat starých řádů s jasnovidností, jež by se mohla zdát podvržená, kdyby jeho kniha,
vydaná r. 1789, nebyla bývala oznámena kritikou ihned po svém objevení, vyjadřuje se o pracích lóží a o tužbách
důvěrníků deklamatorním slovem oné doby: „Všichni se cítí být povoláni ke způsobení revoluce, všichni ji
připravují – – – Země trpí; nová metla ji mučí, Příroda sténá. Společnost je v rozkladu… Tak skončí i sama sekta
illuministů. Kolika zlům by předešel ten, kdo by ji v zárodku udusil a ospravedlnil okamžik násilí skrze zákony,
které mu ukládá minulost!“ (str. 137–138, passim).
Je to zajisté přívrženec starého světa, jenž se takto rozčiluje, pravda-li čtenáři? – – – Cítí snad dost přesně,
jak se země propadá pod jeho nohama?
Bohužel, když si znovu představíme obraz všech hrůz revoluce, vpodstatě spravedlivé a ušlechtilé, když
posoudíme, co krve a slzí stála Francii i ostatní svět pomsta templářů, zda můžeme vytýkat markýzovi
de Luchet jeho věšteckou hrůzu, – zda mu můžeme upírat svědectví, že, stoje na Atlantidě určené k propadnutí,
dovedl předvídat i předpovědět stoupající příboj vln, jež ji měly pohltit?
„Ó moji spoluobčané,“ volal v předmluvě, „věřte, že neprolévám falešné slzy, psal jsem s dosti velkou
odvahou a přece jsem ještě zdaleka všechno nepověděl… (str.4); neboť zajisté je třeba s ohledem, zdvořilostí a
šetrností jednat s železnými muži, kteří s dýkou v ruce označují své oběti.“ (Str. 15.)
Něco dále, když byl odhalil tajemství zasvěcování a uvedl doslovně hroznou přísahu, ukládanou přijatým
členům bez rozdílu stavu, dodává (str. 156): „Mysteria se dnes odbývají na odlehlých a skoro neznámých místech;
za dvacet let se budou slavit v chrámech!“ – A neuplynuly ani čtyři roky od této předpovědi, když
d’Hébertovi přátelé ustavili kult bohyně rozumu na oltáři chrámu Notre-Dame!…
A ještě další podivná okolnost! Tento muž, jehož přejemnělá intuice umožnila předvídat tolik událostí nejbližší
budoucnosti, zdá se na posledních stránkách své knihy zřít i příští Napoleonovo a jeho despotismu ve stínech
další budoucnosti: „Ó ty, jež naplňuješ zemi velikými činy a ctnostmi, ó proslulosti, obrať jinam svoji
souladnou hlasatelskou trubku!… Nevynášej nikdy, že jistý setník, spíše ukvapený než udatný, za nic nepočítá
oběti své ctižádosti, jen když jejich krev napomáhá vzrůstu vavřínů…1 Shrň hustý závoj nad hanebnými pletkami
lidí, kteří se spikli na potupu mocnářů; nad nepěknými činy, jež nechávají služby bez odměny, ctnost beze cti,
nadání bez ochrany, pravdu bez pocty, vlast beze slávy, trůn bez opory, gema bez užití, společnost bez souladu…,
nešťastné bez útulku, mudrce bez naděje a samy krále bez jistoty.“ (Str. 114–175, passim.)
Avšak nezávisle na velikém theosofickém hnutí, jehož střediskem bylo Německo, ještě značný počet zajímavých
osob, majících tajemná poslání, procházel Evropou křížem kráž, uváděje v úžas hlavní města a přenášeje
nakonec skoro vesměs do Paříže jejich záhadnou velikost a podezřelou populárnost. Hrabě de Saint-
Germain a Joseph Balsamo (později hrabě de Cagliostro) si zaslouží, stát tu v první řadě. Oba dva, jsouce (dle
Cadeta de Gassicourt) vyslanci, nebo, chceme-li, mezinárodními misionáři, měli hlavně za úkol upravit účinné
vztahy mezi různými články: Saint-Germain byl vyslancem Paříže, Cagliostro vyslancem Neapole.2
Každý ví o rozruchu, jaký způsobily tyto osobnosti, a o nadšení, které dovedly obratně, ba přímo vědecky
pozdvihnout prachem zdvihaným jejich spřeženími.
Že byli oslavováni nevědomým davem, který obdivuje každého okouzlujícího člověka, od ubohých zubařů
dryáčníků z trhů, po zlatem třpytící se generály na parádě – to nás nikterak nepřekvapuje; že však v plném osm-
1 Pan de Luchet míní zajisté Lafayetta, ale co na tom záleží? I největší jasnovidci se často klamávají v předmětu,
nicméně jejich proroctví není následkem toho méně překvapující. Tak i zde.
2 Tombeau de Jacques Molay, Paris, an V. 12°, str. 34.
78
náctém století onen pochybovačný a zlomyslný svět, jemuž působili každodenní rozkoš Voltaire, d’Argens a
Diderot, nejen přijal, ale i hýčkal a zbožňoval takové muže, zajisté sice vynikající, avšak kráčející jen uprostřed
divů pochybné ceny, muže, jejichž způsoby přes ušlechtilosti a uhlazenosti měly přece jakýsi přídech zjevného
šarlatanismu se zvláštní smělostí otevřeného: – to se zdá být nepochopitelné!
A přece nic není pravdivější! Saint-Germain, když vypráví příjemným a vždy stejným hlasem o svých rozmluvách
s Pythagorem, Virgilem i Ježíšem Kristem, zajisté nebyl odporný; když prsty, obtíženými drahými
prsteny, probíral klávesy klavicinu, vyluzuje jakoby z útrob nástroje akordy podivné a vzrušující starobylosti a
na nevyslovený dotaz některé krásné vévodkyně pronesl nejpřirozenějším hlasem tuto podivnou odpověď: „To
je, milostivá paní, skladba, kterou jsem napsal roku 2008 před Kristem v městě Erech, když jsem se dvořil jisté
mladé chaldejské princezně!“ Každý se sice divil, nikdo se však neodvážil pochybovat o vypravovatelově pravdomluvnosti.
Co říci o těch pověstných večeřích u Cagliostra, o pozvání, k nimž se drali nejvznešenější dvořané; o těch
fantastických večeřích, při nichž hlas Velikého Kofty k desertu naplnil večeřadlo viditelnými dušemi,
s mihotavými křídly a přivolal do křesel po boku vévody du Richelieu, Semiramidu i Kleopatru, vzkříšené
v celém kouzlu jejich legendární krásy?
Očarování, kouzlo, nekromancie, co já vím?!… Ach, zapomněl jsem, že ty, milý čtenáři, znáš ty věci;
sugesce, není-liž pravda? Ano, tak tomu je: díky! – Nuže, tedy ona nejskeptičnější společnost, společnost nejdomýšlivější
a nejuhlazenější z celého světa byla poslušná a vnímavá k sugescím, Cagliostra a Saint-Germaina.
Nuže mezi tím, co okouzlena a ukolébávána zajímavými pokusy těchto velmožů okultismu, se vznešená
pařížská společnost poddávala bezvolně jejich rukám, Saint-Germain prý potají organizoval kluby, budoucí
hřmotitele, a zúrodňoval svou nevyčerpatelnou pokladnicí budoucí vzpoury – vzpoury schopné násilně otřást
královskou mocí; a na druhé straně pekelná prozíravost božského Cagliostra zosnovala zápletky s náhrdelníkem,
zcela uzpůsobené k zničení královniny cti i pověsti na základě potupného podezření.
»Veliký Kofta« potřeboval jen chtít, aby byl uveden do dvorního světa; v ten čas vytvořil své »Zednářství
egyptské«, jehož mistrovství na základě výslovného nařízení Marie Antoinetty přijala malá princezna
de Lamballe. Ubohá královna! Tato její důvěrnice a přítelkyně byla označena, stigmatisována již dávno předem,
tajným Cagliostrovým znamením: L. P. D., – písmeny, jejichž výklad, právě jako by šlo o hieroglyfy kabaly,
skýtal trojí smysl. V opak tomu, co se činí při normální exegesi esoterních symbolů, pověděl hierofant ochotně
oba vyšší významy: nejvyšší (superlativní)1 – Liberté de Penser (volnost myšlení), to je požadavek nezávislé
svémocnosti v pomyslném řádu; smysl druhý (komparativní) – Liberté – Pouvoir – Devoir (volnost – moc –
povinnost), je trojice v řádu mravním. Ale skrýval pečlivě i samu existenci smyslu nižšího, pozitivního: To bylo
samo tajemství řádu, politické a sociální arcanum novotemplářů, rozsudek vynesený před pěti stoletími proti
dědicům Filipa IV. Sličného: Lilia pedibus destrue, lilie nohama znič!
Uveďme vzhledem k této královražedné větě, a na potvrzení její starobylosti, skutečně významnou historickou
anekdotu: „Poslanec Grégoire předložil konventu peníz ražený r. 1642, který nesl na jedné straně ruku
vystupující z mraku a stínající tři lilie mečem. Nápis kolem byl: Talem dabit ultio messem (takovou žeň dá
pomsta). Na rubu pak jiná ruka vrhá blesk na rozbitou korunu a zlámané žezlo se slovy: Flamma metuenda
tyrannis (Plamen, kterého se bojí tyrani).“
Tento peníz je možno vidět v Národní knihovně, kam byl uložen.2
Zde je, podle Cadeta de Gassicourt, překlad šifrovaného zednářského nápisu, který byl Cagliostrovou péčí
rozšířen ve Francií i Anglii: „Všem, pravým zednářům ve jménu Jéhovy!“ Nadešel čas, kdy je třeba začít se
1 Podle zednářského převratu: L. D. P.
2 Tombeau de Jacques Molay, str. 3.
Mezi proroctvími vztahujícími se k Velké revoluci je nutno uvést na prvním místě 32 pantakly Paracelsova
předpovídání a dále některé rytiny sibylinské, připisované Jáchymovi de Flore (či de Calabre). Vlastním dvě
latinská vydání abbého Jáchyma: jedno, z r. 1589 (Benátky, 4°) s titulním obrazem, rytým titulem a 33 obrazy
vlhkou jehlou, prorockosti někde až omamující; druhé vydání je rovněž z Benátek (1600, 4°) ozdobeno titulním
obrazem a šesti obrazy rytými ve tvaru kol. Paracelsovy prognostikace mám rovněž ve dvou výtiscích: jeden je
již nenalezitelné vydání z r. 1536, S. – L. 4°, text latinský, s 32 obrazy ještě více překvapujícími. Zde přesný
titul: Prognosticatio eximii Doctoris Theophrasti Paracelsi (ad illustrissimum ac potentissimum Principem Ferdinadum
Romanorum Regem, etc…, anno 1536). Druhý exemplář je velmi krásný původní rukopis, obsahující
neuveřejněný francouzský překlad Christallina (knihovníka hraběte de Charolois), psaný jeho vlastní rukou (s
protilehlým latinským textem) se lžiklíčem sestávajícím z 32 poznámek pošetile odvážného výkladu na události
vlády Ludvíka XIV. Tento drahocenný rukopis je datován 1712 (tři léta před smrtí velikého krále). Formát 4°,
vazba ve staré teletině, zdobená znakem prince de Condé; hřbet je posetý libovými květy a zářícími slunci,
vyznačuje svou dobu a uvádí nás do času vlády Ludvíka XIV.: »Král Slunce, oplodňující rozkvetlé lilie.«
Podávám faksimilované ukázky Paracelsových a Jáchymových prorockých rytin.
79
stavbou nového Jeruzalémského chrámu! Toto upozornění vyzývá všechny pravé londýnské zednáře, aby se
shromáždili ve jménu Jéhovy, jediného, v němž je Božská trojnost, aby se sešli zítra večer, dne 3. t.m. 1786 v
9 hodin v krčmě Reillyho, Great Queen, street (Veliká ulice královnina), aby tam udělali rozvrh a položili první
základní kámen k pravému chrámu v tomto viditelném světě… CAGLIOSTRO.1
Těm, kdo znají zednářské symboly Šalamounova chrámu, smrti Adona Hirama a jeho budoucího znovuvzkříšení,
je ten pokyn zajisté úplně jasný.
Než dosti již Cagliostra a pocestných adeptů: příběhy a výklady, jež by vyžadovala jejich historie, vyplnily
by snad celou polovici objemu naší knihy…
Jestliže jsem v té věci vešel do všech těchto podrobností v kapitole, kde se má vlastně jednat jen o procesech
s čaroději, je to tím, že chci ukázat na titanský zápas adeptů dvou různých zasvěcení, zápas, jehož tajemné
počátky byly symbolizovány, jakož i nevyhnutelný výsledek předpověděn Saint-Martinem dle všech pravidel
nejvybranějšího umění esoterického v epicko-magické básni o stu dvou zpěvech: – Le Crocodile ou la guerre du
Bien et du Mal, arrivée sous le regne de Louis XV: oeuvre posthume d’un amateur des choses cachées,2 »Krokodýl
čili válka mezi dobrem a zlem, která nastala za vlády Ludvíka XV.: posmrtné dílo milovníka věcí skrytých
«!
Tato hrozná válka – jejíž skutečnost se sice snažím dokázat, aniž bych přislíbil vyjevit její dějiny, aspoň ne
zde – náleží z různých důvodů do kapitoly o spravedlnosti lidské, a jen povrchní čtenář by se mohl domnívat, že
je to zbytečná a nemístná odchylka: neboť Francouzská revoluce, dvojnásob spravedlivá a oprávněná ve svém
základu, objevila se být dvojnásob nespravedlivou ve svém použití; a tím se právě spravedlnost lidská liší od
spravedlnosti Boží.
Páchat zlo na základě správného zákona se zdá být více pobuřující pro přímé svědomí, než páchat zlo ze
zásady hanebné.
Každý strom má nést své ovoce podle svého druhu; špatný strom dává i špatné plody, to je přirozený běh
věcí: přijde den, kdy špatný strom bude vyvrácen z kořene, rozštípán a vržen do ohně. – Avšak dobrý strom
může dát špatné plody jen tehdy, když se zvrhne, zrůdní, a zjev takového porušení je vždy trapný: může to být
způsobeno pouze v dílnách Satanových, zákonem dvojnosti; to jest nezhojitelným antagonismem.
Viděli jsme a přesvědčíme se i dále, že vláda hrůzy je výplodem nečisté dvojnosti.
Toto dlouhé delirium (skutečně záhadné a zarážející) nejušlechtilejšího a nevzdělanějšího z národů bylo tvrdým
oříškem pro bystrost všech historiků. Kdo by se nevyčerpal v bezmocných dohadech při pohledu na ony
periodické proudy prolité národní krve, v níž si Francie, přetvořená v bakchantku, libovala válet se s výkřiky
zároveň šílenými i ušlechtilými, které se zdály být vyznačeny lyrismem divoké radosti i zoufalosti?
Abychom osvětlili onu podivnou dobu, tak plodnou na náhlé převraty, stačí uvést několik řádek abbého
Constanta (Eliphase Léviho): »Pamatujeme se zajisté na záhadné oslovení, jakého Cazotovi při prohlášení rozsudku
smrti proslovil prezident revolučního tribunálu, odsouzencův přítel a spoluzasvěcenec. Hrozná zápletka r.
1793 je ještě skryta v nejtajnějších úkrytech svatyně tajných společností: adeptům dobré vůle, kteří chtěli
povznést národy,3 adepti sekty protivné, jež měla tradice ještě starší, se opřeli obdobným způsobem, jako oni
vystupovali. Učinili praktiku velkého tajemství nemožnou tím, že teorii obnažili. Dav ovšem nic nechápal,
avšak pojal nedůvěru ke všem, upadl v ochablost ještě hlouběji než byla výše, na níž jej chtěli povznést. Velké
tajemství zůstalo neznámější, než kdy jindy bylo; stalo se jedině to, že adepti, ochromující se navzájem, neměli
pak vůbec moc k ovládání jiných, ani k osvobození sebe samých; odsuzovali se tedy vzájemně, jakožto zrádce
k vyhnanství, sebevraždě, dýce i popravišti.4
Nechme zatím Cazotta a jeho proces, neboť vbrzku osvítíme celou tu epizodu, jíž si zaslouží, jsouce s to
podat zvědavému čtenáři nepopíratelně autentické podrobnosti, jež, ač jsou nanejvýš podivuhodně důležité,
přece jsou, jak se zdá, obecně neznámé.
Zanechávajíce tudíž na později tuto scénu velkého revolučního dramatu – aniž bychom ji ztratili z očí,
otažme se pisatele zajímavé a svědomité práce vyšlé r. 1819 pod názvem: »Des sociétés secrétes an Allemagne
de la secte des illuminés, du Tribunal secret, etc.«5 (O tajných společnostech v Německu, o sektě Osvícených, o
Tajném tribunálu, atd.)
Tento autor, – jenž ovšem pokud se týče illuminismu, nemůže mít kompetenci abbého Constanta (Eliphase
Léviho) – zařazuje všechny adepty do jedné přihrádky téhož odsouzení. Mezi oběma školami je mu jakýkoli
rozdíl úplně cizí.
1 Tombeau de Jacques Molay, str.36–37.
2 Paris, an VII. de la Rép. 1 vol. 8°, 45 Ostr.
3 Eliphas Lévi zde mluví o novotemplářích.
4 Eliphas, Dogme de la Haute Magie, str. 324–325.
5 Paris, Gide fils, 1819. 8°.
80
Je však překvapující vidět jej psát, čtyřicet let před vystoupením onoho slavného okultisty, řádky tohoto
rázu: „Abychom nalezli klíč revolucí, od smrti Karla I. až do smrti Ludvíka XVI., musíme se vždy vrátit k této
nepostižitelné sektě… Červená čapka, již jsme r. 1793 viděli jako odznak přijatý jakobíny, byla ozdobou Nezávislých
Angličanů v době, kdy Cromwell dostoupil moci. Aniž bychom zacházeli dále, zda není podivné, že
v největším rozmachu naší revoluce byly první úlohy obsazeny muži jako Marat, Pache, Clootz, Lazouski, Buonarottiové,
Mirandové, samými švýcarskými, německými, polskými a španělskými illuministy?! … (str. 179).
Již jsme viděli, že v Řádu illuministů byli tři stupně. Nejvyšším stupněm byl stupeň velmistra. Vévoda orleánský
jím byl oděn ve Francii, několik let před revolucí… (str. 226).
Císařové Josef II. a Leopold, kteří vnikli do tajemství illuministů, byli oběťmi hrozné Aqua Toffana. –
Povstalecká hnutí z 5. října, 20. června a 10. srpna byla usnesena na schůzích adeptů a zasvěcenců v lóži
»du Contrat social« v ulici Coq Héron: to víra od očitého svědka. Robespierre hrál jakousi úlohu, avšak byl
svržen proto, že nebyl zasvěcen.1 Chtěl se zbavit sekty, jejímž byl nástrojem: jeho vlastní hlava padla na popravišti…
Illuministé nikdy nebyli mocnější než tehdy, neboť r. 1793 vládli katovou sekerou… Génius, zásluha, nadání,
schopnosti, ctnosti, bohatství, to vše spadlo pod osudnou rovnost gilotiny: v téže schráně vidíme hlavy Baillyho
a Gustina, Malesherba a Delaborda, Lavoisiera a Westermama, Elisabethy i Vergniaudovy. Ničeho nebylo
ušetřeno: pod kosou vítězných illuministů padlo vše, co bylo majestátné a vznesené; zbyla jen »černá banda«…
Snad budu tázán, proč při takovéto hypotéze se tedy stalo, že velmistr pařížské kapitoly2 a jeho přívrženci,
když zvrátili trůn, padli sami na popravišti? Tu odpovíme dokázanou skutečností: »že se po svém vítězství illuministé
rozštěpili. Jedna část tíhla k jakobínům, druhá ke Konventu. Jakobíni vládli až do 9. thermidoru a tehdy
Camille Desmoulins, Hebert, Chaumette, Clootz a velmistr kapitoly byli vlečeni na popraviště.3 Tento poslední
marně zapíral svého otce před soudem jakobínů a tvrdil, že jeho matka zneuctila manželské lože, neboť oni
věděli, co bylo jeho přáním: totiž zradit sektu. A proto byl vydán katu…« (Str.181–183.)
Země by byla jevila pouhou spoustu zřícenin a zbytků, kdyby prozřetelnost nebyla náhle povolala muže,
jehož štěstěna volala k nejvyšším důstojnostem, a jehož pád, ať byl jakkoliv žádoucím, pohroužil Evropu znovu
do spletí dalších revolucí. Důležitý den, 18. brumaire zadal hroznou ránu sektě illuministů, neboť jím bylo dílo
padesáti let jedním dnem nadobro zničeno silou jediného vojína. (Str. 184.)
Pád Buonapartův, jenž byl převážnou částí dílem illuministů, pozvedl opět jejich moc na celé čáře a uvedl
nás v krátkém čase k této nynější situaci, již máme klamně za klid. (Str. 205.)
Tato liga illuminstů, neviditelných jasnovidců ohrožuje více než kdy jindy náš majetek i životy; kniha krve
je otevřena a jména jsou do ní vpisována a statisíce vrahů, kteří přísahali nešetřit ani vlastní rodinu, ani přátele,
jsou uvedeny do pohybu. Nešťastný Fualdes podlehl jejich ranám.“ (Str.2–6.)
Budou nám odpuštěny tyto dlouhé výňatky?
Byly nutné. Náhled, který v nich podává publicista z r. 1819, je zvláštní zárukou pravdivosti vývodů Léviho
z r. 1850. A dodáme-li k tomu ještě objevy učiněné Cadetem de Gassicourt z r. l796 (Tombeau de Jacques
Molay an V.), není již skoro pochybnost dovolena.
Ostatně samotné události revoluce nesou templářskou pečeť a mluví ve prospěch našich vývodů.
Název jakobíni pochází od jména Jacobus Molay a nikoliv, jak se všeobecně myslí, od kostela jakobínských
mnichů – shromaždiště, jemuž okultní zednářská sekta právě následkem shody jména dávala přednost. Tito
spiklenci založili již dříve v ulici Platriére loži Jean-Jacques Rousseau v domě slavného publicisty, jehož teorie
měla Robespierrova strana uskutečnit. V čas zasvěcení pověstné lóže byl název Jacobinismus již dávno dán!
Avšak vědomost o tomto přízvisku, jež bylo příliš významné, byla ponechána pouze mistrům samým! –
Poslyšme Cadeta de Gassicourt:
„Aby získali ke svým dalekosáhlým záměrům spolehlivé lidi, vynalezli (novotempláři) obyčejné zednářské
lóže pod názvy sv. Jana Ondřeje. Jsou to ty, jež byly známé ve Francii, Německu a Anglii, jsou to společnosti
beze všech tajností, jejichž práce vlastně slouží pouze k tomu, aby praví zednáři z nich poznali ony muže, které
mohou bez bázně zasvětit do svého spiknutí. Tyto lóže, jež by mohly být nazvány přípravnými, měly skutečně
užitečný účel: věnovaly se dobročinnosti, navazovaly bratrské, nekonečně cenné styky mezi různými národy, – a
1 Zde se spisovatel mýlí. Robespierre byl úplně zasvěcen, ba nalézal se mezi náčelníky druhého stupně.
2 Filip Egalité.
3 Publicista z r. 1819 není se svým míněním ojedinělý: „Filip (praví např. Gassicourt) vyčerpal svou pokladnici
a jeho ctižádost jej zničila. Po smrti krále, pro niž sám též hlasoval, mínil uchvátit otěže státu, což by se mu
nepochybně bylo zdařilo. Avšak zasvěcenci se rozdělili. Zkáza Bourbonnů, kterou přísahali templáři, mu nedovolila
vládnout, než když ztratí své jméno. A on se domníval, že stačí, když se ho vzdá. Proto zapřel otce před
soudem jakobínů a tvrdil, že jeho matka přijala ve svém loži jistého kočího; on sám je prý plodem té hříšné
lásky. Prosil pokorně, aby mu vzali jeho jméno a přijal jiné: Egalité (rovnost). Avšak Robespierre již tehdy měl
svou stranu…“ (Tombeau de Jacques de Molay, str.47–48.)
81
proto vidíme nejušlechtilejší lidi je horlivě vyhledávat. Praví templáři či jakobíni nedrží lóže; jejich shromáždění
se nazývají kapitolami. Jsou čtyři kapitoly, každá v jednom místě určeném Jakubem Molayem1 a každá
se skládá z dvaceti sedmi členů. Jejich heslem je Jakin, Booz, Mac-Benac, Adonai 1314, v čemž začáteční písmena
značí tuto větu: Jacobus Burgundus Molay beat anno 1413.“2
Cadet de Gassicourt k těmto podrobnostem připojuje další výklady jejich hesel a smluvených znamení, jejich
filosofických nauk a emblémů. Jsem nucen odkázat čtenáře na jeho zmíněné dílo; nemohu sem přepsat vše – a
přece to vše má svou důležitost.
Jsou podivné shody, jež bezděky nutí k přemýšlení. Tak dědicové Jakuba Molaye, či Jacquese, nástupci a
pokračovatelé oněch banditů, jež středověk nazýval »les Jacques«, když za své sídlo přijali vlastní dům Jeana-
Jacquesa (hlavního filosofa revoluce), přeměnili se konečně v jakobíny, usídlíte se v domě jakobínů, odkud
vysílali pod jménem jakobinismu do světa své paličské nauky.
Těm, kteří při čtení takových shod (uvedených již Eliphasem), se útrpně usmívají, jak možno dát najevo, že
je cosi podivného a významného ve volbě místnosti, určené jakobíny za byt ubohého, svrženého krále? Neboť
Národní shromáždění vzhledem k nutným opravám Tuillerií určilo dne 10. srpna za Ludvíkovo sídlo vlastně
Luxembourg. Avšak Jakobíni nemohli strpět, aby nalezl dědic Filipa IV. Sličného útulek přiměřený jeho postavení:
vždyť v Luxembourgu by byl zajatý král podržel jakousi zdánlivou svobodu, ba, dokonce možná i Shromáždění
by bylo bývalo v pokušení, aby mu dalo zpět jakousi zdánlivou moc… Jejich pomstě bylo zapotřebí
vězení. A jaké vězení? Le Temple!
Ironie neúprosného osudu! Jakub Molay a jeho věrní byli vrženi do Bastilly hanebným rozkazem francouzského
krále, v době, kdy francouzský král byl silnější! – Do Bastilly, tehdy ještě jen prosté městské brány se
dvěma věžemi3… A po čtyřech a půl století trpělivých, skrytých příprav je francouzský král sám poražen, zneuctěn,
ponížen, zničen… a dědicové Jakuba Molaye, v tu chvíli všemocní, jej odkazují do vlhkého stínu své
bývalé velké věže; neblahého místa, kdysi kasárna i klášter zároveň, nyní pouhé vězení: „Et nunc, Reges, intelligite;
erudimini, qui judicatis terram“! A teď, králové, pochopte; poučte se, vy kteří soudíte zemi!
Když byla monarchie zneuctěna, zardoušena a zničena, obrátili se jakobíni proti katolicismu; Chaumette,
Anacharsis Clootz, zahájili již předchozího roku pronásledování a pod Robespierrem toto dosáhlo vrcholového
stupně. Zášť novotemplářů nebyla nasycena tím, že byl Filip IV. Sličný ztrestán v osobě Ludvíka XVI.; potřebovali,
aby i ubohý Pius VII. splatil hrozný dluh Klementa V. …
Strojená shoda! Zvláštní sběh zcela nahodilých, nepřipravovaných událostí! Vždyť je snadné po události
nalézt pouto příčinnosti mezi případy, jež nemají jiné spojení, kromě jakési malé obdoby! Nezapíráme si, že
většina našich čtenářů bude takto soudit, přes značnou řadu velmi podivných příznaků, jež jsme si umínili
seskupit v pevný celek. Jestliže však otevřeme knihu vytištěnou před velikými revolučními katastrofami a ukážeme
v ní na dvojí plán této revoluce (protiburbonské a protiklerikální), plán usnesený dávno před tím v lóži
zednářstva, prohlašujícího se za templářské, co pak řeknou ti, kteří naše náhledy vyhlašují za chimérické a paradoxní?
Každý ví o procesu Cagliostrově, jenž byl odsouzen inkvizicí k smrti. Tento trest papež změnil v doživotní
vězení. Dotažme se knihy »La Vie de Joseph Balsamo, comte de Cagliostro, extraite de la Pocédure instruite
contre lui à Rome, en 1790, traduite d’aprés l’original italien imprimé à la chambre apostolique« (Paris 1791,
in 8°, portrait). Život hraběte Cagliostra, vyňatý z procesu vedeného proti němu v Římě r. 1490… Stránky 129–
132 nám dávají podrobné Cagliostrovy výpovědi před soudem, týkající se jeho zasvěcení v tajemství illuminismu.
Děj se odbývá ve venkovském domku, tři míle od Frankfurtu nad Mohanem v roce 1780. Uvedeme zde toto
doznání doslovně: „– – – Sestoupili jsme po čtrnácti či patnácti stupních do podzemí a vešli jsme do okrouhlé
světnice, kde uprostřed byl stůl. Otevřeli jej, a pod ním byla železná skříň, z níž víko opět odklopili, načež jsem
spatřil množství listin. Ony dvě osoby4 vzaly jistý rukopis upravený na způsob misálu, na počátku něhož bylo
napsáno: »My, templářští velmistři, atd.« Za těmi slovy byla přísežní formule, utvořená nejhroznějšími výrazy,
na něž se již nepamatuji, jež však obsahovaly závazek zničit všechny despotické panovníky. Formule byla psána
krví a měla jedenáct podpisů vedle mé šifry, jež byla první; vše bylo psáno krví. Nemohu si vzpomenout na
jména v podpisech, vyjímaje jména N., N., N. atd. Ty podpisy náležely dvanácti velmistrům illuministů;
1 Z hloubi svého vězení utvořil čtvero mateřských loží: Pro východ Neapoli, pro západ Edinburg, pro sever
Stockholm a pro jih Paříž. (Tomb. de Jacq. de M. str. 17.)
2 Ibid., str.21–22.
3 „Dobytím Bastilly započala revoluce a zasvěcenci ji označili lidu, poněvadž bývala vězením Jakuba Molaye.
Avignon se stal jevištěm největších ukrutností, protože náležel papeži a ukrýval také velmistrův popel. Všechny
sochy králů byly zničeny, aby byla odstraněna jezdecká socha Jindřicha IV., stojící na místě, kde byl Molay
upálen. A právě na tomto místě a nikde jinde chtěli zasvěcenci postavit obra, drtícího nohama koruny i bary,
obra, který nebyl ničím jiným, než znázorněním tělesa templářského.“ (Tombeau de J. Mol. str.42–43.)
4 Dva illuministé doprovázející Cagliostra.
82
vpravdě však moje šifra nebyla psána mnou a já nevím, jak se tam dostala. Z toho, co mi řekli z obsahu knihy,
jež byla psána francouzsky, a z toho mála, jež jsem přečetl, jsem jasně viděl, že ona sekta se usnesla svést prvé
rány na Francii; že po pádu této monarchie mělo dojít na Itálii, zvláště však na Řím; že Ximenes, o němž již
byla řeč, byl jedním z hlavních náčelníků, že zápletky již byly v plném proudu, a že společnost má velké obnosy
peněz uložené v amsterodamských, rotterdamských, londýnských, ženevských a benátských bankách1…“
Trvat na důležitosti tohoto doznání by znamenalo urážku čtenářova důvtipu. Tedy po zničení trůnu se obrátili
proti oltáři: kostely byly zavřeny a zpustošeny, kněží donuceni ke zrušení přísah, na hlavním oltáři v Notre-
Dame trůnila bohyně rozumu živě znázorněna prostitutkou, kněžské statky byly dány pod sekvestora, či přetvořeny…
A všechny tyto věci, a ještě jiné, byly pouze prvním výbuchem jakobínského záští; – a když Buonaparte
urazil o šestnáct let později majestát papeže vězněného ve Fontainebleau, a vztekem zbledlý jako křída zašel tak
daleko, že svou ocelovou ostruhou roztrhl papežovo bílé roucho odshora až dolů, tu se stal tento nepřítel všech
sekt nevědomky dodatečným vykonavatelem templářské pomsty.
A co dalších přirovnání by se dalo ještě činit, kdyby to dovolil rámec našeho díla!
Vyberme z Eliphase Léviho, jenž je umí tak dobře vyprávět, ještě jednu z těchto tak strašlivě výmluvných
anekdot Francouzské revoluce! „Král byl vězněn v Templu a výkvět francouzského kněžstva buď ve vyhnanství
či v Abbayi. Na Pont-Neuf hřměla děla a hrozebné listy prohlašovaly, že vlast je v nebezpečí. Tu neznámí lidé
uspořádali krveprolití. Jakási ohyzdná osobnost, obrovská, s dlouhým vousem, byla všude, kde šlo o vraždění
kněží. – Hleď, říkal jim s divokým smíchem, to máš za Albigenské a za Valdenské! To za templáře! To za sv.
Bartoloměje! To za cévennské vyvržence!… A sekal zuřivě, neúnavně šavlí, dýkou, bil kyjem. Zbraně se lámaly
a znovu objevovaly v jeho rukou; byl zbrocen krví od hlavy až k patě, jeho vous byl slepen, a on přísahal
s hrozným rouháním, že jej bude omývat krví.
Právě on to byl, kdo navrhl přípitek lidu andělské slečně de Sombreuil…
Po smrti Ludvíka XVI., v okamžiku, kdy král skonal katovou sekerou, tento vousatý muž – Věčný Žid
pomsty a vraždy – vylezl na popraviště před očima ustrašeného davu, nabral královskou krev do obou rukou a
postříkav jí hlavy shromážděného lidu, zvolal hrozným hlasem: »Lide francouzský, křtím tě ve jménu Jakuba a
svobody!«.“2
Jiný příklad z knihy učeného Eliphase nás uvádí k osobnosti a procesu zasvěcence Jakuba Cazotta, jehož
podivný příběh jsme zvolili k zakončení této kapitoly.
Víme, za jakých podmínek kabalista Pasqualis-Martinez nabídl zasvěcení pisateli knihy: »Diable amoureux
«; je to tajuplný příběh, k němuž budeme nuceni se vrátit jindy. – Ať je tomu jakkoli, abbé Constant, když
příběh načrtl, dodává k tomu následující úvahy: „Zasvěcení Cazotta z něho učinilo oddaného stoupence pořádku
a nebezpečného nepřítele anarchistů: a skutečně jsme viděli, že se jedná o horu, na kterou musí vystoupit ten,
kdo se chce obnovit (podle Cagliostrových symbolů): avšak ta hora je buď bílá, světlo, jako Thabor, nebo
krvavě červená jako Sinaj a Kalvárie. Jsou dvě barevné stupnice, praví Zohar: bílá, jež je syntézou souladu a
mravního života, a červená, která je syntézou války a hmotného života: barva světla a barva krve. Jakobíni chtěli
vztyčit prapor krve a jejich oltář se již zdvihal na krvavé hoře. Cazotte vstoupil do řad obhájců bílého praporu a
jeho mystické tabernakulum se nalézalo na světlé hoře! Krvavá hora na okamžik zvítězila a Cazotte byl odsouzen…
On ostatně prorokoval svou vlastní smrt, protože jeho svědomí jej vázalo k zápasu s anarchií až do
posledního dechu.3 Byl tedy poslušen vnitřního hlasu a jako takový znovu zatčen,4 jsa pohnán před revoluční
tribunál: byl již předem odsouzen. Předseda jej při přečtení rozsudku oslovil podivným způsobem, plným úcty a
politování: vyzýval jej, aby až do konce byl hodným sám sebe a zemřel zmužile, jako dosud žil.“5
Toto místo z Eliphase podráždilo živě moji zvědavost, takže jsem se rozhodl pátrat po bližších údajích
posledních chvil Cazotta. Náhodou se mi dostala do ruky brožura, snad málo hledaná a málo čtená, jež však byla
pro nás vítaným objevem. Je to obšírné popsání procesu s Cazottem, uveřejněné za Direktoria, snad dle nařízení,
s názvem: »Correspondance mystique de Jacques Cazotte, avec Laporte et Pouteau, intendant et secrétaire de
la Liste civile, pendant les années 1790–1792… suivie de sort interrogatoire et de son jugement.«6 (Mystická
korespondence Jakuba Cazotta s Laportem a Pouteauem, intendantem a sekretářem Civilních listů, v létech
1790–91–92, a jeho výslech a odsouzení.)
1 V témže spise »Vie de Cagliostro« uveřejněném na základě dokumentů Svaté inkvizice (vydání italské 1791)
čteme tuto významnou větu, pokud se týče sekty illuministů, zvané »de la Haute Observance«: „Tatáž hlásá nejrozhodnější
beznáboženství, užívá magie ve svých pracích; pod zvláštní záminkou pomstít smrt templářského
velmistra má hlavně za účel úplné zničení katolického náboženství a monarchie.“ (Str.90.)
2 Histoire de la Magie, str.443–444.
3 Histoire de la Magie, str. 443–444.
4 Byl zatčen poprvé, avšak zachráněn svou dcerou, právě tak jako du Sombreuil během zářijového krveprolití.
5 Histoire de la Magie, str. 439–440.
6 Paris, Lerouge, Deroy et Marat en VI. de la Rép. in 12°.
83
Název je trochu klamný, aspoň tvarem. Neboť nehledě k osmi stranám poznámek a jedné straně doslovu, to
je, jak jsme řekli, přesné vypsání procesu ze dne 24. září 1792. Tribunál odsuzuje Cazotta k trestu smrti pro
zločiny velezrady a spiknutí proti státním autoritám. Jenže skoro celý výslech je čtení listů, které Cazotte psal
Laporteovi a hlavně Pouteauovi, aby jejich přičiněním byly dány králi k nahlédnutí.
Čas od času jsou úryvky výslechu vloženy mezi čtení dopisů: dotazují se obviněného s ohledy a šetrností, on
pak odpovídá klidně, mírně a přesně:
Otázka: „Jste snad unaven? Tribunál je ochoten dát vám čas, který snad potřebujete k jídlu, občerstvení či
odpočinku.“
Odpověď: „Jsem velmi vděčný za pozornost Tribunálu. Avšak horečka, jež mne má právě v moci, mne podporuje,
abych vydržel debatu. Ostatně, čím dříve bude můj proces skončen, tím dříve ho budu zbaven, rovněž
jako páni soudcové a přísedící.“
Když obviněný odepře odpovědět, pokračuje předseda dále, aniž naléhá. Ani slůvko výtky nebo pokárání.
Jaký zdvořilý proces. Abychom probudili čtenáře, jistě okouzleného tímto zdvořilým hovorem, kde cítíme vzájemnou
úctu tryskat pod každým slovem, stačí uvést mu na paměť hroznou větu, uvedenou před chvílí: Cazotte
byl odsouzen předem!
Proto uprostřed rozpoutaných politických vášní, ve varu velikých záští, tato zjevná mírnost soudců dojímá
spíše trapně, tato dvornost se nám zdá být strojená; krátce, abychom užili lidového výrazu, mráz nám při tom
přebíhá po zádech.
Odsouzen předem! hrozné slovo, … a přece pravdivé. Tak pravdivé, že Tribunál bez uvážení odmítá protest
obhájce Juliena pro nepříslušnost soudu; a přece, byla-li kdy soudcům právem nepříslušnost vytýkána, bylo to
zajisté onoho dne.
Obviněný zakládal svůj protest na tom, že byv dne 2. září souzen svrchovaným lidem a obecními úředníky
v jejich úředních šerpách a byv propuštěn na svobodu, nemůže být nyní, bez dotčení svrchovanosti lidu, znovu
souzen pro tytéž zločiny, pro něž byl poprvé souzen a osvobozen. (Str. 919.)
Non bis in idem. – Zásada dobře známá, všude uznávána, vládnoucí ve všech zákonodárstvích. – – – Co tedy
učinil Tribunál?
„Tribunál, aniž se pozastavil, či bral ohled na Cazottův protest, rozhodl, aby se přes to přešlo.“ (Str. 17.)
Ke svému rozkazu ovšem dodává, že „opis toho protestu a vyřízení tohoto nynějšího soudu budou předloženy
ministru spravedlnosti, aby je sdělil Národnímu konventu, uzná-li to za správné!“ (17) Avšak, protože rozsudek
vydaný ve dne, byl proveden hned večer k sedmé hodině, byl zmíněný dodatek opravdu mnoho platný.
Jaká barbarská ironie!
Ostatně je třeba doznat, že Cazottova korespondence byla, vzhledem k okolnostem, tak kompromitující, jak
jen bylo možné.
* * *
Jako Saint-Martin, žák téhož Martineza a posmrtný žák Jakoba Böhma; jako Dutoit-Mambrini, ženevský
theosof, jenž r. 1793 pod pseudonymem Keleph-bon-Nathan uveřejnil dílo1 přes několik omylů obdivuhodné;
jako Fabre d’Olivet, jehož zasvěcení spadá do oné doby: jako ještě mnoho jiných byl Cazotte připojen
k nejdávnějším tradicím; přináležel k ortodoxnímu zasvěcení, jak bylo výše uvedeno. Avšak, jsa méně opatrný
než Dutoit a Saint-Martin, náležel k těm, kdo pracovali činně na všech třech úrovních: astrální, mravní i rozumové,
proti revoluci.
A jakožto adept, byl jednou z prvních obětí jakobínského či novotemplářského plamene.
Je třeba pohlédnout, jak Cazotovi soudcové jej chtějí přivést k tomu, aby mluvil o svém zasvěcení. Slyšme
úskočnou otázku, jakou mu dávají: ,,Která je to sekta, do níž jste vstoupil? Jsou to illuministé?“
Odpověď: – „Všecky sekty jsou osvícené (»illuminované«), avšak ta, o níž mluvím ve svém dopise, je sekta
Martinistů. Byl jsem k nim vázán po tři léta; z různých důvodů jsem byl nucen vystoupit; nicméně jsem navždy
zůstal jejich přívržencem.“ (Str.45.)
Cazotte zde odpovídá s malou duchapřítomností. On sám vycítil v okamžiku, kdy měl nastat ohromný zápas
mezi oběma nepřátelskými iniciacemi, jak to bude nebezpečné utkání: vše nasvědčuje tomu, že se mu chtěl
zprvu vyhnout: – Pohleďme do dopisu zařazeného pod značkou N. ze dne 4. dubna 1792.
»Ostří se obracejí proti ostřím, drahý příteli; mějte ještě chvíli strpení – – – – Vy nejste zasvěcencem? Blahopřejte
si k tomu! Vzpomeňte si na větu: Et scientia eorum perdet eos. (A jejich vědění je zničí!) Jestliže nejsem
mimo nebezpečí ani já sám, kterého milost boží vyvedla z léčky, posuďte nebezpečí těch, kdo zůstali.2
1 La philosophie divme, S. L. 1793. Dutou byl duševním synem theosofa Saint-Georgese de Marsais.
2 Non bis in idem! Ubohý Cazotte! Tato nepopíratelná zásada měla být nadobro popřena v jeho procesu a měla
jej stát život!
84

Již dávno vychvalují jistotu pevné půdy, po které chodí stáda. Znalost věcí okultních je bouřným mořem,
jehož břehů nelze dohlédnout.
A přece se rozmyslil jinak. – Hrozný zápas je tak nevyhnutelný, že se do něho vrhá. Vyciťuje tak dobře, že
jde všem o život či smrt, že on, výborný muž, pravověrný theosof, ušlechtilý stařec, když byl volal cizinu do
Francie, aby vrátila králi absolutní moc, volá dále: „král se má varovat jedné ze svých náklonností, totiž dobrotivosti…
Nechť se střeží zarazit meč a nechť vzpomene na tresty, jaké musili podstoupit izraelští náčelníci, když
ušetřili oběti naznačené Hospodinem. Člověk neví, co činí, když chce ušetřit tuto krev; jeho útrpnost se zvrhne
v ukrutnost… Největším štěstím, jakého může dojít zločinec, je být popraven již na zemi, neboť člověk nesplácí
dvakrát a je hrozné padnout jako nepotrestaný viník do rukou či spravedlnosti Boha živého.“ (Str.64–65.)
Ach! Kolik poučení je možno vybrat z této knihy! Kolik poučných podrobností o lidech a skrytých příčinách
Velké revoluce… Bohužel se musíme omezit. Tato kapitola, beztoho již nadbytečně protažená, přestoupila svůj
obor. Přistupme tedy k rozuzlení; poslyšme zakončení obžaloby, vznesené Réalem, veřejným žalobcem:1
„A vy,“ pravil k obviněnému, „proč vás mám shledat vinným, po sedmdesáti a dvou ctnostných letech? Proč
bylo třeba, abyste v oněch dvou následujících létech promýšlel záměry tím trestuhodnější, že směřovaly ke znovuzřízení
despotismu a tyranie? Proč bylo třeba, abyste se spiknul proti svobodě své vlasti? Nestačí být dobrým
synem, dobrým chotěm a dobrým otcem; především je třeba být dobrým občanem…“ – A dále: „On se nemůže
vymluvit na chybu z nevědomosti, on, filosof a zasvěcenec; on, který si v ledu staroby zachoval celý oheň vroucí
a osvícené mladostí…“ (Str. 173–174.)
Nato po obhajovací řeči Julienna president revolučního Tribunálu, Lavau, podporován občany Dubailem,
Jaillantem a Naulinem, soudci, přečetl rozsudek smrti, načež oslovil odsouzeného takto: „Křehká hříčko staroby,
nešťastná oběti předsudků života stráveného v otroctví. Ty, jehož srdce nebylo dost veliké, aby pocítilo cenu
svaté svobody, který však jsi dokázal jistotou svých odpovědí, že dovedeš obětovat i svůj život na podporu svého
přesvědčení, – vyslyš poslední slova svých soudců! Kéž vnesou do tvé duše drahocenný balzám útěchy! Kéž tato
slova, přinášejíce tebe k politování osudu těch, kdo tě právě odsoudili, vnuknou tobě onen stoicismus, který musí
ovládat tvoje poslední okamžiky, jakož i nechť naplní tebe úctou k zákonu, jakou my sami jsme proniknuti! …
Tobě rovní tě slyšeli, tobě rovní tě odsoudili! Avšak aspoň byl jejich soud čistý, jako jejich svědomí, a žádný
osobní zájem nepřišel kalit jejich rozhodnost rozervaností lítostných vzpomínek. Jen seber odvahu, seber síly, a
beze strachu pohleď smrti do tváře; vzpomeň, že, tě nemůže překvapit: neboť to není okamžik, který by udeřil
muže jako tebe!
Avšak dříve, než se rozloučíš se životem, dříve než zaplatíš cenu za svá spiknutí, pohleď na velkolepý zjev
Francie, do níž jsi se nebál volat nepřítele … co pravím … námezdného otroka! Viz, jak se tvá bývalá vlast opírá
útoku hanebných utlačovatelů, s takovým množstvím udatnosti, kolik jsi jí připisoval zbabělosti. Kdyby byl
zákon mohl předvídat, že mu bude zakročit proti viníkovi, jakým jsi ty, pak s ohledem na tvé stáří by ti nebyl
uložil jiný trest. Avšak upokoj se; jestliže je zákon přísný, když pronásleduje, vypadává mu meč z ruky, když
vynesl rozsudek. Naříká i nad ztrátou těch, kteří jej chtěli zničit. Tak činí pro každého obviněného, zvláště pak
činí tak pro tebe! Viz, jak jeho slzy padají na tvou bílou hlavu, kterou měl v úctě až do okamžiku tvého odsouzení;
nechť tento zjev vnese lítost do tvé duše; nechť přivede tebe, nešťastný starče, k tomu, abys ve chvílí, jež tě
ještě dělí od smrti, smazal nadobro stopy svých spiknutí opravdu cítěnou lítostí!2
A ještě slovo! Tys byl mužem, křesťanem, filosofem, zasvěcencem; znej umřít jako muž, znej umřít jako
křesťan; to je vše, co ještě od tebe může vlast očekávat!“
Pisatel brožury pokračuje: „Tato řeč, jež údivem naplnila část posluchačstva, neměla pražádné působivosti
na Cazotta.“ Při slovech: „jdi, seber svou odvahu, seber své síly, pohleď bez bázně smrti do tváře, vzpomeň, že
tě nemůže překvapit, neboť to není okamžik, který by udeřil muže jako tebe atd.!“ pozvedl ruce a zavrtěl hlavou,
s očima pozdviženýma k nebi a s tváří vyjasněnou a rozhodnou. Odveden do žalářní kobky, pravil těm, kdo
ho obklopovali, že lituje pouze své dcery… Provedení rozsudku se stalo na Place du Carrousel k sedmé hodině
večer: odsouzený projevil po cestě i na popravišti obdivuhodnou duchapřítomnost i chladnokrevnost. (Str. 178–
185.)
Nevím, jaký dojem si čtenář odnáší z tohoto procesu a z tohoto rozsudku, avšak zaručuji se mu, že byl přítomen
slavnostnímu, hroznému dramatu; jistě vycítil, že tu jde o něco více než o pouhé trestní řízení proti
zločinci.
Bál bych se však, že bych porušil čtenářovo vzrušení, kdybych do něho mísil vlastní dojem.
Zakončím nyní několika ušlechtilými slovy Eliphase Léviho: „Revoluce, i před Tribunálem, byla občanskou
válkou a bratři se pozdravovali, nežli se vydali na smrt. Neboť na obou stranách bylo poctivé, a následkem toho
1 Toto oslovení je takového způsobu a dosahu, že pokládám za správné nevynechat ani jediné slovo. Vypisuji je
tedy in extenso. (Str. 178–181.)
2 Zde novotemplářův fanatismus zabíhá do vzrušeného soucitu! Je to sektář, jenž by chtěl převrátit svého nepřítele,
než jej vydá smrti.
85
i úctyhodné přesvědčení. Ten, kdo zemře pro něco, co má za pravdu, je hrdinou, i když se mýlí; a anarchisté
z krvavé hory neměli smělost pouze při posílání jiných na popraviště: oni sami na ně vstupovali, aniž by zbledli.
– Nechť Bůh a budoucnost jsou jim soudci!“
Poznámka k procesu s Cazottem:
Přeplněnost této kapitoly nedovoluje, abychom otiskli v plném rozsahu nejudivující předpověď, kterou kdy
lidská ústa vyslovila. Ostatně si je může každý přečíst v posmrtných dílech La Harpových, jenž byl jejím očitým
svědkem a zachoval nám ji do nejmenších podrobností. Podáme stručný souhrn jeho vypravování. Bylo to při
hostině u vévody de Nivernais počátkem roku 1788. Společnost skvělá počtem i vynikajícími účastníky sestávala
z velkých pánů a dam, dvořanů a úředních pohlavárů, členů vědy a z básníků. Popíračná a svobodnická
Voltairova a Diderotova filosofie byla tehdy přísnou společenskou povinností, i pro dámy. Dobírali si tudíž
kněžstvo a pak vyprávěli kluzké anekdoty, promísené dithyrambickými přípitky na počest budoucí revoluce,
která odstraní upejpavost, na revoluci, kterou všichni volali celou duší…
Cazotte snášel tyto chvalořeči netrpělivě. Náhle vstal, bledý a se zrakem zaníceným věšteckým ohněm: před
všemi těmito stolovníky, horečně vzrušenými očekávanou budoucností, roztrhl náhle závoj budoucnosti.
„Ach! Utěšte se, pánové, neboť vy všichni ji uzříte, tuto vznešenou Revoluci, která vás všechny pobije, a to
v samém jménu bratrství a rozumu! – Vy, pane de Condorcet, vy zemřete jako její psanec, zemřete ve vězení
jedem, jejž vás blaženost oné doby přiměje nosit vždy při sobě! Vy, pane de Champfort, rovněž prohlášen za
psance, zemřete dvaceti dvěma ranami břitvou. – Vy, pane de Vicq d’Azyr, zemřete podobně, vy, pane Bailly,
zemřete na popravišti, a vy rovněž, pane Roucheré.“
Teď cituji doslovně:
„Ach! To je jistě sázka!“ voláno ze všech stran. „Jistě se zapřisáhl, že nás všechny vyhladí!“
„Nikoli, nejsem to já, kdo se zapřisáhl!“
(Tedy kdosi se zapřisáhl ke všem těmto rozsudkům? Ale kdo? – Jakobíni. Novotempláři, to je až příliš jasné!
Leč vraťme se k příběhu.)
„Naštěstí mně nepřipisuje žádnou úlohu při těchto divech,“ řekl La Harpe.
„Budete při tom, pane de La Harpe, a to k divu přinejmenším stejně velikému, budete křesťanem!“
„Ach! jestliže naše hlavy mají padnout až v takový čas, pak jsme všichni nesmrtelní!“ voláno ze všech stran.
„Jsme to ale šťastné, my ženy,“ řekla vévodkyně z Grammontu, „že se s námi v revolucích nepočítá. Nebo
aspoň že se nemstí na našem pohlaví!“
„Vaše pohlaví vás tentokrát neochrání. Ano, paní vévodkyně, i Vy vystoupíte na popraviště. Kat vás tam
přiveze na své káře.“
„Ach! Což mi neponecháte ani můj kočár – černě ověšený?“
„Nikoli – a větší dámy nežli vy se bez něho obejdou…“
„Oh, snad ne dokonce i princezny z královské krve?“
„Ještě vyšší dámy!“
Madamme de Grammont teď uznala za dobré prolomit kouzlo, zvolajíc:
„Uvidíte, že mi nedopřeje ani zpovědníka.“
„Nebudete ho mít, neboť posledním, jemuž bude z milosti dopřán, bude. …“
„Mluvte přece!“
„Král Francie!“
Kdekdo povstal; shledávali, že šprým počíná přesahovat míru a hlavně, že se prodlužuje přes hranice vkusu.
Pán domu přikvapil ke Cazottovi a vzrušeným hlasem jej žádal, aby zanechal této chmurné frašky. Leč Cazotte
trvá na tom, co řekl. Dokládá dokonce, že neuplyne ani šest let, než budou tyto věci dokonány.
A protože se chystal odejít, Madame de Grammont, toužíc rozptýlit náladu, se ho otázala:
„Pane proroku, pověděl jste nám náš osud, ale jak je to s vaším osudem?“
„Četla jste, vévodkyně, o obležení Jeruzaléma, o Josefovi?… Jakýs muž obcházel za obležení po sedm dní
městské zdi, volaje chmurným hlasem: »Běda! Běda Jeruzalému, běda mně samému!« Sedmého dne jej zasáhl
ohromný kámen, vržený nepřátelskými stroji, a rozdrtil jej na kusy.“
Aniž by se vyjádřil jasněji, Cazotte se poklonil a odešel.
86
5. h
Čarodějův arzenál
Papež – Patero – Vůle a její pomůcky. Čarodějův arzenál
Viděli jsme Satana trůnit ve svém chrámu hanby a černého mága, nejvyššího velekněze jeho kultu, sloužit
v něm přeslavné obřady.1 Bylo pro nás zajímavé, navštívit všechny skryté kouty budovy, která je zároveň pantheonem
fanatismu i bazilikou šílenství!
Jistě nic význačného neušlo našemu trpělivému badání; ne, že bychom dlouho setrvali u každého pilíře, ale –
byť i jen na minutu, náš pohled prošel vším pozorně a zkoumavě.
Je nám teď známa hanebnost této svatyně, i hnusnost modly, i hanba knězova i ošklivosti kultu.
Zbývá nám dokončit zkoumání prohlídkou v sakristii. – Satanovou sakristií je »čarodějův arzenál«.
Tedy k dílu! Sestavme inventář věcí, které tu jsou. Ještě jen slovo, nežli se pustíme do svého díla.
Vládnouce jen středně velkým prostorem, byli jsme nuceni nechat stranou úplný, svědomitý, metodický
výpočet mnohonásobných ritů a nekonečných obřadů, v nichž si libují tři sestry – trojčata, které v těchto místech
vládnou: Pověra, zloba a hloupost.
Summa liturgica, čarodějova se skládá z tlustých foliantů a kvartů, které jsme spolu, příteli čtenáři, jen velmi
povrchně prolistovali, zastavujíce se jenom nad nejlákavějšími stránkami.
1 Podle bývalého ritu, tradičního, starobylého. – V kapitole VI. Moderní vtělení čarodějova jej uzříme ještě při
vykonávání jeho kněžských úkonů, ale podle ritu nového, a oděného šatem podle dnešní módy.
87
Inventář, kterého se teď podejmeme, nám poskytne tu a tam příležitost, abychom se k těm knihám vrátili.1
Bude to ovšem jen mimochodem; popisy a poučení budou podána v pestré směsici. Nesmí být očekáváno soustavné
roztřídění.
Dokonce ke zkrácení této kapitoly – vyhýbajíce se přechodům, které by ničeho nespojily, a vysvětlením,
která by mnoho nevysvětlila – budeme postupovat podle abecedy – jako hradní klíčník. Světlo vytryskne,
možná, z konečné srážky nápadů a myšlenek.
Svěřme se slepě důslednosti náhody!
1 Mnoho poučení, která by sem patřila, bylo poskytnuto již v průběhu předešlých kapitol, a někdy se značnou
podrobností. Považujeme za zbytečné uvádět je znovu, ale kde to bude možné, neopomeneme čtenáře poukázat
k patřičnému místu, abychom se tak vyhnuli opakováním.
88
Inventář čarodějova arzenálu
(Sestavení látky podle abecedního pořádku)
A
Adramelech – Modla syrská: středověk z ní udělal jednoho z ďáblů. – Kap. 1.
Aggarath – Jedna z manželek Samaelových v pneumatice talmudistů. – Kap. I. str. 31.
Albertus Magnus – Z děl tohoto theologa, ratibořského biskupa, (1196–1280) byly učiněny výtahy zlomků,
z nichž byly sestaveny dva »grimoáry« (v. t.) čili čarodějné knihy (v. t.), jejichž hloupost je ještě větší nežli
jejich sláva.
1. Velký Albert (čili podivuhodná tajemství Alberta Velikého) byl vytištěn mnohokrát, ve formátě 12°, 18° a
24°. Rozdělen na 4 knihy: První jedná rozsáhle o tajemstvích zrození, početí a živočišném semeni. Druhá o
mocech připisovaných rostlinám, kamenům, živočichům; o astrologii a o divech světa. Třetí podává mimo jiné
naší úvaze pojednání o mocech lejna a výkalů, o vlastnostech některých protivných hmyzů a končí bohatou
sbírkou takzvaných »přirozených tajemství«. Čtvrtá kniha je banální pojednání o fyziognomonii a končí rovněž
sestavou tajemství. Jedno z nejlepších francouzských vydání vyšlo v Lyonu, 1775, 18°, s obrazy.
2. Ještě výstřednější je Malý Albert (čili solidní poklad Malého Alberta). Obsahuje formule černé magie
naprosto nesmyslné a směšné, které však jen tím docilují většího zdaru na rtech našich pastýřů a vesnických
čarodějů. Vložili do této knihy celou svoji důvěru, která je pro ně alfou i omegou veškeré kabalistické vědy; a
mají-li jen trochu přirozené vlohy, víra dělá zázraky. – Viz hlavně vydání lyonské, 6565, 18°, ozdobené tajemnými
obrazci a způsobem, jak je dělat.
3. Pod názvem »Albert Moderní« byly vydány sbírky vědeckých předpisů, za chvalitebným účelem, aby
byly poupraveny názory vládnoucí u venkovského obyvatelstva a aby byly místo pověrečných formulek, k nimž
přilnulo, dosazeny některé pojmy z věd pozitivních. Přes to vše se však nenapravitelný ovčák vrací vždy znovu
ke svému solidnímu pokladu.
Almanach du diable – Dílo poloprorocké a pologroteskní, zaměřené proti Jansenistům, za vlády Ludvíka
XV. Některá proroctví v díle obsažená se zdála bezpochyby příliš odvážná úřední autoritě, která pilně sebrala a
odstranila výtisky, jichž se mohla zmocnit. Takže oba almanachy ďáblovy pro rok 1737 a 1738 (vydány »v
pekle«, 24°) jsou dost vzácné a dosahují u antikvářů dosti značných cen.
Amulety – Amuletem je předmět pověrečné víry, který u sebe nosí k ochraně před nějakým zlem, k zamezení
nějaké nehody anebo k uniknutí nějaké epidemii.
Amulet je ochranou i štítem. Připisují mu moc úplně trpnou, moc něčemu zabránit a předejít. Tím se amulet
liší od talismanu (v. t.), jemuž připisují moc činnou, moc něco získávat, něčeho dosahovat.
Amulety jsou nekonečně rozličné: od živé ropuchy, nošené ve škatulce z rohu (viz kap. III. str. 91), která má
chránit od čarování, až po Agnus Dei, posvěcené medaile a jiné zbožné předměty, jejichž užívání církev schvaluje,
ano i doporučuje.
Maskoty a jiné štěstěnky, jež byly v posledních létech tak v módě, jsou v magickém smyslu předměty smíšené
povahy, zaujímající střed mezi amulety a talismany.
Androdamas – Jakýsi bájný magnet, jenž prý měl schopnost přitahovat stříbro, železo a bronz.
Android – Tak jmenovali kovové sošky, mistrovská díla mechaniky, jimž byla připisována schopnost myslit,
mluvit a pohybovat se, a to vše automaticky (vnitřním určením).
O Albertu Velikém se tvrdilo, že sestrojil androida, jenž rozumoval o metafyzice s neomylnou přesností.
Protože tento únavný automat neustával hromadit nevyčerpatelné sylogismy o všech možných problémech, sv.
Tomáš Akvinský, znaven a ztrativ trpělivost nad jeho ohlušující dialektikou, rozbil jej na kusy úderem hole.
Někteří čarodějové se věci chápali jinak, aby nabyli androida, či spíše homunkula. – Christian vyjímá
z kteréhosi rukopisného grimoáru tento úžasný předpis: „Vezměte vejce černé slepice a vypusťte z něho tolik
89
bílku, kolik obnáší veliký bob. Nahraďte tento bílek mužským semenem a uzavřete dírku ve vejci přiložením
kousku nového pergamentu lehce navlhčeného. Vložte pak vejce do vrstvy hnoje v první den březnové luny, jejž
poznáte podle tabulky epaktů. Po třiceti dnech inkubace vyjde z vejce malá obluda, poněkud podobná lidskému
tvaru. Budete ji chovat ukrytou na tajemném místě a budete ji krmit semenem levandule a žížalami. Pokud bude
živa, budete mít ve všem štěstí.“ (Christian, Histoire de la Magie. str. 450–451.)
To je příklad, jak se hnusné páruje se směšným. (Viz: mandragora)
Antikrist – Vtělení slova ďábelského, protivného Slovu Božímu v Ježíši Kristu. (Viz kap. I.)
Astrolabium – Přístroj, který užívají astrologové, aby stanovili stav nebes v libovolný den a hodinu a pořídili
si téma genethiacum, schéma zrození, jehož výklad tvoří horoskop.
Astrologie starých svatyň byla skutečnou a hlubokou vědou; naneštěstí se tato věda zvrhla. Zvulgarizovala
se, až je úplně k nepoznání.
Astrologie judiciální, hadačská, která byla v takové slávě ve středověku, a která ještě dnes má horlivé
obhájce, je jednou z nejiluzornějších a nejsměšnějších, které je možno si vymyslit. – Viz skvostné Fabre
d’Olivetovo pojednání o astrologii starých; je to stránka tak hluboká, jako podstatná: Vers dorés de Pythagore,
Paris, 1813. 1 vol 8°. (Str. 269–278. Šestnáctá úvaha.)
Avatar – Tak jmenují mnohonásobné a rozmanité tvary, v nichž se bytost postupně vtěluje. (Viz
v brahmanské theologii: vtělení Višnuova).
V Kapitole I. mluvím o »typických avatarech Satanových«.
B
Bambus černý – Magická rostlina Antilských ostrovů, užívaná černošskými čaroději k jejich filtrům lásky Je
možno jí nahradit Van Helmontovu »rostlinu přitažlivou«. (V. t.)
Bafomet – Modlovitá postava, či spíše okultní symbol, z jehož uctívání byli obžalováni templáři. (Kap. IV.
str. 139.)
Bazilišek – Bájný živočich, o němž se vyprávěly nejneuvěřitelnější věci. „Zcela tak,“ dí Boguet, „jak se
mezek rodí z osla a kobyly, tak se bazilišek narodí z kohouta a ropuchy.“ (Disc. des Sorciers, Lyon, 1610, 8° str.
84.)
Týž demonofil vede vážnou disputaci o tom, zdali bazilišek zabíjí pohledem, jak je to prokázáno o »hadu
Catoblepasovi, který má bydliště v okolí studně Nigris v Etiopii, o které se mnozí domnívají, že to je pramen
Nilu«. (Tamtéž, str. 187.) Není třeba říkat, že Boguet se rozhoduje přisvědčivě.
Na našem venkově dosud věří, že starý kohout snese vejce (!), z něhož se vylíhne bazilišek.
Bazilišek byl jedním z hostí sabatu… Dnes ovšem existuje malý ještěr tohoto jména, jenž však je, zdá se,
z jiného plemene: sneseme jeho pohled – aniž zemřeme – alespoň ne hned; a přirozená korunka, ozdobená karbunkulem,
která tvořila heraldický hřeben na hlavě podivného plaza báje, zmizela úplně…
Beau-Ciel-Dieu – To je jméno náboje magické otravy, jehož složení bylo odhaleno za pamětihodného soudu
s Hocqueem. Čti v kap. III. str. 87–89 t. díla dějiny tohoto soudu a objevení kouzla.
Belphegor – Jiná modla, palestinská, z níž křesťané rovněž udělali jednoho z pekelných druhů.
Belzebub čili Beelzebuth – Syrská modla, kterou popisuji v kap. I. Středověk udělal z Beelzebutha démona.
Bílek – viz vejce.
Brukolák – Jméno upírů v Řecku. Změnilo se jen jméno, příběhy zůstaly tytéž. Viz podrobnosti, které podáváme
v kap. III. str. 109–110.
Buben magický – Slouží sibiřským Tatarům k vyvolání ďábla. Je to druh baskické tamburiny, počmárané
hieroglyfickými značkami; zvou ji kamlat. Ohlušující kakofonie je předehrou evokace. Čaroděj poskakuje, provází
svůj nástroj pronikavým řevem. Konečně se ďábel ukáže ve tvaru obludného medvěda, přiběhlého od
severu. Nejčastěji však jen, aby roztrhal vyvolavače.
C
Clavicule – viz klíčky.
Cordæ ventorum. Větrné šňůrky – „Národové Fionie, před svým obrácením na křesťanství, prodávali námořníkům
větry, dávajíce jim provázek se třemi uzly, a sdělovali jim, že když rozvážou první uzel, budou mít vítr
mírný a příznivý, při druhém uzlu vítr prudší a při třetím uzlu vítr bouřlivý a nebezpečný.“
(Olaus Mygnus, přeložil Dom Calmet: Traité sur les apparitions des Esprits et sur les Vampires, tome I. str.
250.)
Červený drak – Mám v ruce zřejmě moderní vydání tohoto památného žaltáře. Je to neobratný otisk vydání
z r. 1521, jenž se vydává za tištěný roku následujícího. (1522.)
Le Dragon Rouge, ou l’art commander les esprits célestes, terrestres, infernaux, etc… S. L., 1522 malá 12° –
(»Červený drak, čili umění poroučet nebeským, pozemským i pekelným duchům, atd…«) Ozdobeno podivně
naivním titulním obrázkem, tištěným červeně jako titul; podáváme jeho otisk.
90
Posoudíme dílo podle řádků, které zahajují první kapitolu: „Tato velká kniha je tak vzácná, tak hledaná
v našich krajinách, že pro její vzácnost je možno ji nazývat podle rabínů pravým Velkým dílem; a jsou to oni,
kteří nám zanechali tento drahocenný originál, který tolik šarlatánů marně chtělo padělat, chtějíce napodobit
pravý, jež nemohli nikdy najít,1 aby mohli vylákat peníze hlupců, kteří se obrátí na prvního, kdo jde okolo, aniž
by hledali pravý pramen. Tento zde byl otištěn podle opravdových spisů velkého krále Šalamouna, které byly
nalezeny pouhým účinkem náhody, atd…“
Taková je prvá stránka Červeného draka. – Ab una disce omnes.
Čísla – Existuje věda čísel, jejíž mysteria se týkají nejvznešenějších tajů transcendentní magie. Její řeč je pro
novodobé lidi ztracena.
Leč existuje i mnoho pověr o číslech, a ty se týkají čarodějství. Viz kterýkoliv kouzelný žaltář.
D
Démon vousatý – Alchymisté z rosekruciánské školy přičítali zdar kamene filosofů jakémusi »vousatému
démonu«.
Tento démon, jímž je symbolicky zpodobňována »Anima mundi«, není nic jiného nežli Bafomet templářů (v.
t.) Je to caduceus, merkurius živoucí, zrozený z oplození

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Judas Priest

Počátky (1969–1974)
K. K. Downing, Ian Hill, a John Ellis se znali již od dětství a vyrůstali ve čtvrti Yew Tree Estate ve městě West Bromwich. Navstěvovali Churchfields School v All Saints ve West Bromwichi. Downing a Hill se stali blízkými přáteli, sdíleli podobné hudební zájmy (Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, Jimi Hendrix, The Who, Cream, Yardbirds) a naučili se hrát na nástroje. Kapela byla založena v říjnu 1970 v Birminghamu po místním rozpadlém souboru s názvem „Judas Priest“, odvozeným od Dylanovy skladby „The Ballad of Frankie Lee a Judas Priest“.

Původní Judas Priest byli založeny v roce 1969 Alem Atkinsem (zpěv), Bruno Stapenhillem (basa, narozen jako Brian Stapenhill v roce 1948, Stone Cross, W. Bromwich), Johnem Partridgem (bicí, narozený c. 1948, W. Bromwich), a Johnem Perrym (kytara).[2][3] Stapenhill přišel s názvem „Judas Priest“ a nacvičovali v jeho domě ve Stone Cross. Perry zemřel při automobilové nehodě krátce po vzniku kapely a byl následně nahrazen Erniem Chatawayem (narozen jako Ernest Chataway v roce 1952 ve Winson Green, Birmingham, Warwickshire, zemřel 13. května 2014[4]).

Svůj první koncert skupina odehrála 25. listopadu 1969 v George Hotelu ve Walsallu ve Staffordshire a poté na prosinec 1969 a leden 1970 odjela na turné do Skotska. Tato skupina se rozpadla v dubnu 1970 po jejich posledním koncertu 20. dubna v The Youth Centre v Cannocku ve Staffordshire. Atkins se setkal s další sestavou Judas Priest v kostele s názvem St. James v Wednesbury poblíž W. Bromwiche. Toto místo bylo místními nazýváno Holy Joe a zde se Atkins setkal s kytaristou Kennym Downingem, basistou Ianem ‚Skull‘ Hillem a bubeníkem Johnem Ellisem (narozen 19. září 1951 v Yew Tree Estate, West Bromwich). Měli kapelu Freight (duben-říjen 1970) a hledali zpěváka. Souhlasili s tím, že se Atkins připojí. Ten navrhl název své staré skupiny „Judas Priest“. Zkoušeli v domě Atkinsovy tety ve Stone Cross. Nová sestava Atkins, Downing, Hill a Ellis hrála svůj první koncert na 16. března 1971 v St. John Hall, Essington ve Staffordshire.

S Downingem jako zastupujícím vůdcem se skupina vzdálila od svých původních bluesových vlivů a začala hrát hard rock. Tento kvartet hrál v Birminghamu a jeho okolí s různými bubeníky až do roku 1974, někdy hráli jako předkapela pro např. Budgie, Thin Lizzy a Trapeze. Nakonec finanční potíže a problémy s vedením (společnost Tony Iommiho IMA) dovedly k odchodu Alana Atkinse a bubeníka Alana Moora v květnu 1973.

V té době Ian Hill chodil se ženou z nedalekého města Walsall, a ta navrhla svého bratra Roba Halforda jako možného zpěváka. Halford se ke skupině připojil a s ním přišel i bubeník z jeho předchozí kapely Hiroshima – John Hinch. Tato sestava jela turné po Velké Británii, mnohdy i jako předkapela pro Budgie, a dokonce i jako hlavní hvězda několika koncertů v Norsku a Německu.

Rocka Rolla (1974–1975)
Předtím, než kapela vstoupila do studia, aby nahrála své první album, navrhla jejich nahrávací společnost přidat dalšího hudebníka do sestavy. Downing nechtěl zakomponovat klávesy nebo žestě do kapely, a tak v dubnu 1974 vybral dalšího kytaristu – Glenna Tiptona ze Staffordské skupiny Flying Hat Band jako nového člena. Oba kytaristé společně pracovali na úpravě již existujícího materiálu a Tipton získal podíl jako skladatel. V srpnu 1974 vydala kapela svůj debutový singl „Rocka Rolla“ a o měsíc později stejnojmenné album.

Technické problémy při nahrávání se projevily na špatné kvalitě zvuku záznamu. Producent Rodger Bain, který se podílel i na prvních třech albech Black Sabbath, stejně tak i na prvním albu Budgie, dominoval při nahrávání alba a s jeho rozhodnutími kapela nesouhlasila.[5] Bain rovněž rozhodl z alba vyškrtnout fanoušky oblíbené skladby ze živých vystoupení kapely jako například „Tyrant“, „Genocide“ a „The Ripper“. Dále nechal sestříhat píseň „Caviar and Meths“ z původní 10minutové skladby na 2minutovou instrumentální.

Turné pro album „Rocka Rolla“ bylo pro Judas Priest první mezinárodní turné[6] s vystoupeními v Německu, Holandsku, Norsku a Dánsku, včetně jednoho koncertu v hotelu Klubben[7] v Tönsbergu, asi hodinu od Osla v Norsku, kterým se jim místní tisk odměnil poněkud negativní recenzí.[8] Album bylo propadákem, takže se skupina ocitla v hluboké finanční tísni. Pokusila si zajistit dohodu s Gull Records získat měsíční plat 50 liber, nicméně společnost Gull Records na tom byla podobně, takže odmítla.[9] Album Rocka Rolla bylo z větší části kapelou zavrženo a žádná z jeho písní nebyla po roce 1976 hrána živě.[10]

Sad Wings of Destiny (1975–1977)
Skupina se při nahrávání jejich dalšího alba podílela více, nahrávala během listopadu a prosince 1975 a sama vybrala i producenta. Výsledek Sad Wings of Destiny (1976) obsahoval mnoho staršího materiálu, včetně výše zmíněných oblíbených skladeb a okamžitě posunul kapelu z psychedelického zvuku do přímého, drsnějšího metalu s úvodní skladbou, progresivním eposem „Victim of Changes“. Tato píseň byla kombinací skladeb „Whiskey Woman“, klasiky z dob Ala Atkinse a „Red Light Lady“ – píseň, kterou Halford napsal s jeho předchozí skupinou Hiroshima. Toto album a silné vystoupení v roce 1975 na festivalu Reading pomohlo zvýšit zájem o kapelu a rozšířit fanouškovskou základnu.

Změna labelu (1977–1979)
Jejich další album Sin After Sin z roku 1977 bylo prvním, které Judas Priest nahráli pod velkou nahrávací společností – CBS a první z jedenácti po sobě jdoucích albech, které dostalo certifikaci Gold nebo vyšší (hodnocení RIAA). Odchodem od předchozí společnosti Gull ztratila kapela práva na svá první dvě alba. Sin After Sin produkoval dřívější baskytarista Deep Purple Roger Glover a kapela se rozhodla najmout studiového bubeníka Simona Phillipse.

Odmítl stát se stálým členem Judas Priest, a tak místo toho s kapelou začal hrát Les (James Leslie) Binks. Skupina byla ohromena jeho výkonem a požádala ho, aby zůstal. Společně nahráli v roce 1978 desky Stained Class a Killing Machine (v USA vydána jako Hell Bent for Leather). Binks, uvedený i jako spoluautor velmi silné balady „Beyond the Realms of Death“, byl skvělý a technicky zručný bubeník a jeho schopnosti přidaly do kapely pestřejší zvuk. Binks hrál také na albu Unleashed in the East, které bylo nahráno živě v Japonsku během turné Killing Machine. Zatímco první tři alba Judas Priest měla značné stopy vlivu Black Sabbath, Led Zeppelin, Deep Purple, jakož i balady, tak deska Stained Class neobsahovala balady žádné, kromě velmi temné „Beyond the Realms Death“ a deska Killing Machine byla první, u které byl znát komerčnější zvuk s jednoduššími písněmi, které obsahovaly něco málo vlivu blues. V tu dobu členové kapely přijali jejich dnes proslulou Leather Image (Kůže, kov). Halford již jen dopiloval svou show k naprosté dokonalosti, když se na pódium, při skladbě Hell Bent for Leather, vřítí s Harley-Davidsonem… dnes již nezbytnou součástí vystoupení Judas Priest.

Úspěch v mainstreamu (1979–1991)

Judas Priest v roce 1981 během World Wide Blitz Tour.

Downing a Tipton během koncertu v San Sebastiánu ve Španělsku během World Conqueror Tour (1984).
Po vydání Killing Machine bylo vydáno živé album z turné pod názvem Unleashed in the East – první z mnoha platinových alb Judas Priest. V té době se objevila kritika skupiny, že kapela používá studiová aranžmá a playback k vylepšení zvuku, což následně na trh uvádí jako živé album.[11] Od této chvíle styl hraní v kapele postupně rostl v těžší, hrubší zvuk a živé verze skladeb, jako „Exciter“ a „Beyond The Realms of Death“ zněly mnohem drsněji než jejich verze ze studia.

Les Binks v kapele skončil na konci roku 1979, protože nebyl spokojen s tím, že se skupina přibližuje směrem k jednoduššímu zvuku pro „rádia“, takže ho nahradil Dave Holland, dříve člen skupiny Trapeze. V této sestavě Judas Priest nahráli šest studiových a jedno živé album, která posbírala různé stupně kritiky a komerčního úspěchu.

V roce 1980 skupina vydala British Steel. Písně byly kratší, album mělo více „rádiový zvuk“, ale udrželo si známý heavymetalový duch. Skladby jako „United“, „Breaking the Law“ a „Living After Midnight“ byly slyšet z rádia často. Judas Priest se objevili i na BBC a usazují se v Top Ten.

Další deska vyšla roku 1981 a dostala název Point of Entry. Album se neslo ve stejném duchu a následná „British Steel Tour“ představila nové písně jako „Solar Angels“ a „Heading Out to the Highway“.

Album z roku 1982 Screaming for Vengeance představilo píseň „You’ve Got Another Thing Comin’“, která se stala hlavním rozhlasovým hitem v USA. Další písně jako například intro „The Hellion“, na které navazuje „Electric Eye“ a další skladba „Riding on the Wind“ jsou dodnes populární při živých vystoupeních a dlouhá léta jimi začínaly koncerty. Skladba „(Take These) Chains“ (autorem Bob Halligan, Jr) byla vydána jako singl a album získalo double platinu.[12]

Judas Priest úspěšně pokračovali polovinou 80. let; bodovali skladbou „Freewheel Burning“, vydanou v roce 1983, která byla pravidelně slyšet z rockových rádií. Album Defenders of the Faith vyšlo následující rok. Někteří kritici ho přezídvali jako „Screaming for Vengeance II“, kvůli podobnosti s předchozí deskou.[13] Obsahuje hity jako již zmíněnou Freewheel Burning, Sentinel nebo Love Bites.

13. července 1985 si Judas Priest, mimo jiné s Black Sabbath a jinými muzikanty, zahráli na koncertě Live Aid. Judas Priest hráli na Stadionu JFK ve Filadelfii. Jejich repertoár obsahoval skladby „Living After Midnight“, „Green Manalishi (With The Two-Pronged Crown)“ a „(You’ve Got) Another Thing Comin’“.

Album Turbo bylo vydáno v dubnu 1986. Skupina přijala pestřejší vzhled na živých vystoupeních a jejich hudba se posunula ještě dále do mainstreamu díky přidání kytarových syntezátorů. Album se stalo platinové a turné bylo také úspěšné, byť byla deska fanoušky zpočátku odsuzovaná. Živé album pořízené během turné dostalo název Priest…Live!, vyšlo v roce 1987 a fanouškům nabídlo skladby z éry 80. let. Dokumentární video Heavy Metal Parking Lot natočil Jeff Krulik a John Heyn v roce 1986. Dokument zachycuje heavymetalové fanoušky, kteří čekají na koncert Judas Priest 31. května 1986 (se speciálním hostem Dokken) před Capital Centre (později přejmenováno na US Airways Arena) v Landoveru ve státě Maryland.

V květnu 1988 vyšla deska Ram It Down a kromě nových skladeb představila několik přepracovaných písní, které zbyly z alba Turbo. Recenzent „Ram It Down“ popsal jako „stylistický vývoj“, kdy se kapela pokusila zbavit se syntezátorů a vrátit se k tradičnímu metalu. Na konci 80. let také kapelu opustil dlouholetý bubeník Dave Holland.


Rob Halford na podiu v roce 1988.
V září roku 1990, kdy se do popředí dostává grunge a klasický metal zaznamenává úpadek, vyšlo album Painkiller s novým bubeníkem – mladým a energickým Američanem Scottem Travisem (dříve Racer X). Syntezátory byly, až na skladbu „A Touch of Evil“, vypuštěny. Na turné spolu s Judas Priest vystoupily kapely jako Megadeth, Pantera, Sepultura a Testament. Série koncertů vyvrcholila na festivalu Rock in Rio v Brazílii před více než 100 000 fanoušky.

Během jevištní show Judas Priest vystupoval Rob Halford často na pódium za pomoci svého stroje Harley-Davidson, oblečený v motorkářském křiváku a se slunečními brýlemi. V Torontu v srpnu 1991 byl Halford vážně zraněn, když vyjel na jeviště a narazil do „riseru“ (část podia, na které stojí bicí), který byl schovaný za mračny mlhy ze suchého ledu. Ačkoli bylo vystoupení zpožděno, kapela odehrála celý set, než se Halford vydal do nemocnice. Ian Hill později poznamenal „musel být v agónii“. V 2007 Rob v rozhovoru potvrdil, že nehoda neměla nic společného s jeho pozdějším odchodem z kapely.

Podprahové poselství – soud
V létě roku 1990 byla skupina zatažena do občanskoprávní žaloby, že je údajně zodpovědná za sebevraždu střelnou zbraní 20letého Jamese Vance a 18letého Raymonda Belknapa ve městě Sparks v Nevadě v USA v roce 1985.[14] 23. prosince 1985 Vance a Belknap, po hodinách pití piva, kouření marihuany a údajnému poslechu Judas Priest, odešli na hřiště u kostela ve městě Sparks ukončit svůj život brokovnicí. Belknap byl první, který si dal hlaveň brokovnice pod bradu. Zemřel okamžitě po stisknutí spouště a Vance se střelil hned po něm, ale přežil a utrpěl na obličeji vážné zranění. Po četných komplikacích zemřel o tři roky později v roce 1988.[15]

Rodiče mladíků a jejich tým právníků tvrdil, že skladba Judas Priest „Better By You, Better Than Me“ (cover od Spooky Tooth) z alba Stained Class (1978) obsahuje podprahové poselství „udělej to“, což údajně vyvolalo pokus o sebevraždu.[14] Proces trval od 16. července do 24. srpna 1990, kdy bylo od žaloby upuštěno poté, co soudce rozhodl, že takzvané „udělej to“ bylo výsledkem náhodného mixu na pozadí textu.[14] Jeden ze svědků obhajoby, Dr. Timothy E. Moore, napsal článek pro Skeptical Inquirer, který časově zaznamenával proces.[14] Proces byl také zahrnut v dokumentárním filmu z roku 1991 Dream Deceivers: The Story Behind James Vance Vs. Judas Priest.

Halfordův odchod (1991–1992)
Po skončení turné k albu Painkiller v roce 1991 Halford Judas Priest opustil. V září roku 1991 se objevily náznaky napětí uvnitř skupiny. Halford se vydal na sólovou dráhu a založil thrash metalovou skupinu s názvem Fight se Scottem Travisem za bicími pro studiové nahrávky. Kapelu založil ve své touze prozkoumat nová hudební pole, ale kvůli smluvním závazkům s Judas Priest zůstal až do května 1992.[16]

Dále Halford s Judas Priest spolupracoval na vydání výběrové desky s názvem Metal Works ’73 – ’93 k 20. výročí skupiny. Také se objevil ve videu stejného názvu, dokumentujícím jejich historii, ve které byl jeho odchod oficiálně vyhlášen později v roce 1993.

Judas Priest uvažovali o angažmá Ralfa Scheperse (Primal Fear,ex-Gamma Ray), který měl hlasově blízko k Halfordovi, ten však nakonec odmítl.

V roce 1998, v rozhovoru pro MTV, se Halford veřejně přiznal, že je gay.[17]

Ripper Owens (1996–2003)
Američan Tim „Ripper“ Owens, který předtím zpíval v revivalu Judas Priest s názvem British Steel byl představen v roce 1996 jako nový zpěvák Judas Priest. Tato sestava vydala dvě alba – Jugulator (1997) a Demolition (2001), a dále dvě živá alba – Live Meltdown (1998) a Live in London (2003), později i živé DVD. Přestože se album Jugulator prodávalo poměrně dobře, získalo dost protichůdných recenzí, ačkoli obsahuje epos „Cathedral Spires“, který se stal jednou z Ripperových nejpopulárnějších písní.

Reunion (2003–2006)

Judas Priest opět spolu (2005)
Jedenáct let po sobě Judas Priest stále čelili rostoucí poptávce po reunionu. Nakonec Judas Priest a Rob Halford oznámili, že se sejdou v červenci 2003 a zároveň bude vydán box set Metalogy (přes Halfordovo dřívější naléhání, že „by se to nemělo dělat“[18]). V roce 2004 uskutečnili turné po Evropě a také se ve stejný rok objevili na Ozzfestu. Judas Priest se s „Ripperem“ rozešli v míru a Ripper se připojil k americké heavymetalové kapele Iced Earth. Reunion Tour opět zavítalo i do Prahy, aby zaplnilo T-Mobile Arenu.

Na jaře, přesněji 1. března 2005, vyšlo u Sony Music/Epic Records napjatě očekávané album Angel of Retribution které je logickým pokračováním alba Painkiller. Získalo úspěch jak u kritiky, tak i na komerčním poli a následovalo světové turné, po kterém v červnu 2006 Halford oznámil, že chce založit svou vlastní nahrávací společnost, Metal God Entertainment, kde se bude vydávat jeho všechen sólový materiál pod vlastní kontrolou. V listopadu 2006 byla jeho tvorba remasterována a vydána exkluzivně přes iTunes Store.

Na konci roku 2005 byl vydán záznam japonského koncertu z Budokan Areny na DVD pod názvem Rising in the East. Za rok 2005 vydělali Judas Priest jen na koncertech kolem 600 milionů Kč, čímž se zařadili do Top 100 nejvíce vydělávajících umělců. Začátkem roku 2006 se začalo hovořit o novém albu, Rob Halford potvrdil, že skupina připravuje nové album. Dodal, že se bude jednat o největší show Judas Priest.

V roce 2006 vydali další DVD – Live Vengeance ’82′; jedná se o záznam z Memphisu, který se konal během turné Screaming for Vengeance.

Nostradamus (2006–2010)

Judas Priest na Sweden Rock Festivalu v červnu 2008.
V červnu 2006 při rozhovoru s MTV.com zpěvák Rob Halford prohlásil, že koncepční album bude pojednávat o francouzském spisovateli a věštci 16. století Nostradamovi, „Nostradamus je celý o metalu, ne? Byl alchymista stejně jako prorok – osoba výjimečně nadaná. Měl úžasný život, který je plný zkušeností, utrpení, radosti a smutku. Je to velký lidský charakter a světoznámý jedinec. Můžete vzít jeho jméno, a přeložit ho do jakéhokoli jazyka a každý o něm ví, a to je důležité, protože máme co do činění s celosvětovým publikem.“[19] „Kromě nového materiálu pro základ textů bude album obsahovat hudební prvky, které by mohly překvapit naše fanoušky. Bude to obsahovat spoustu hloubky, hodně symfonických prvků. Můžeme použít orchestr, aniž by to bylo přehnané. Dále se představí ve větší míře masivní sborové zpěvy a klávesy, vzhledem k tomu, že předtím byly vždycky v pozadí.“[19] Album Nostradamus vyšlo v červnu 2008 a skupina začala turné ještě ten měsíc.[20]

Na začátku února 2009 se Judas Priest zařadili mezi kapely hovořící proti kupčení se vstupenkami, vydala prohlášení odsuzující způsob prodeje vstupenek vysoko nad jejich základní hodnotu a nálehala na své fanoušky, aby kupovali vstupenky pouze z oficiálních zdrojů.[21]

Ve stejný měsíc pokračovali v turné s podporou skupin jako Megadeth a Testament a od února do března 2009 se objevili na spoustě místech v Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku. Odtud turné pokračovalo na další místa ve Švédsku. Později v březnu 2009 Judas Priest vystoupili v Portugalsku (v Lisabonu v Atlantic Pavilionu), kde nebyli od dob turné z roku 2005. Turné pokračovalo do Milána v Itálii a do Paříže, kde hrál Halford s Judas Priest naposledy v roce 1991.

Od června do srpna 2009 Judas Priest absolvovali severoamerické turné při příležitosti 30. výročí vydání alba British Steel (1980); album bylo předvedeno v plném rozsahu v každý den turné, spolu s dalšími písněmi přidanými do setlistu. Toto turné mělo být společné s kolegou Davidem Coverdalem a Whitesnake. Bohužel Whitesnake museli turné po koncertě 11. srpna 2009 v Denveru opustit z důvodu Coverdalovy vážné infekce v krku; bylo mu doporučeno, aby okamžitě přestal zpívat, jinak hrozí trvalé poškození hlasivek.[22][23]

14. července 2009 Judas Priest vydali nové živé album, které obsahovalo 11 dříve nevydaných živých skladeb ze světových turné 2005 a 2008, A Touch of Evil: Live. Skladba „Dissident Aggressor“ vyhrála v roce 2010 cenu Grammy za nejlepší metalový počin.[24]

Epitaph a Redeemer of Souls (2011–2017)

Judas Priest při vystoupení ve Finsku, 2011
Dne 7. prosince 2010 kapela oznámila na svých internetových stránkách, že se v roce 2011 vydá na své poslední masivní světové turné.[25] Turné dostalo název Epitaph a projelo téměř celým světem včetně pražské O2 arény, kde vystoupila skupina Judas Priest 28. června 2011 společně s kapelou Whitesnake.[26] Během turné opustil skupinu v dubnu 2011 K.K. Downing, nahradil jej Richie Faulkner[p 1].[27] Ve svém deníku z turné kytarista Glenn Tipton označil Prahu jako jedno ze svých oblíbených evropských měst.[28] V roce 2012 kapela dokončila první část turné v Singapuru.[p 2] Během dubna a května 2012 proběhla druhá část turné Epitaph po Evropě, při němž Judas Priest zavítali do Česka ještě jednou, tentokrát vystoupili 8. května v pardubické ČEZ aréně společně s kapelou Thin Lizzy.[29]

Poté, co v roce 2011 opustil skupinu Downing a nahradil jej Richie Faulkner, začala práce na novém studiovém albu. Album nese název Redeemer of Souls, původním záměrem kapely bylo stihnout vydání alba už v roce 2013. Ještě v srpnu 2012 říkal frontman Halford pro Musicserver.cz: „Nyní jsme v situaci, kdy si na desku můžeme udělat potřebný čas. Doufám, že to vyjde ještě v roce 2013. Něco mi říká, že to stihneme vydat ještě v příštím roce. Víte co, klidně si zapište rok 2013. Pojďme se společně těšit na další Judas Priest desku, aby lidi zase měli na co házet hlavou.“[30] Nakonec se však práce na nové desce prodloužily a ke konci dubna 2014 bylo oznámeno datum vydání na 15. července 2014.[31]

Ve stejném roce se skupina vyskytla v seriálu Simpsonovi, kde byla označena jako death metalová. To vyvolalo kritiku mezi fanoušky hudebního žánru, kteří se proti označení ohradili a neznalost označili za neomluvitelnou. Tvůrci seriálu se nakonec omluvili v dalším díle prostřednictvím Barta, který v úvodní znělce na tabuli píše: „Judas Priest nejsou death metal!“[32][33]

Firepower (2017–dosud)
V listopadu 2017 kapela oznámila vydání alba s názvem Firepower, které vyšlo 9. března 2018. Poté se kapela vydala na severoamerické turné se Saxon a Black Star Riders. Následně vyrazila do Evropy a 12. června 2018 zahrála také v plzeňské Home Monitoring Aréně. Dne 12. února napsala kapela na svůj Facebook, že před deseti lety byla v začátečním stádiu Glennu Tiptonovi diagnostikována Parkinsonova nemoc, avšak z kapely neodchází, jen se změní jeho role. Na turné jej nahradil Andy Sneap.[34][35]

Členové skupiny
Související informace naleznete také ve článku Seznam členů Judas Priest.
Současná sestava
Ian Hill – baskytara, doprovodné vokály (1969–dosud)
Rob Halford – zpěv (1973–1992, 2003–dosud)
Richie Faulkner – kytara (2011–dosud)
Glenn Tipton – kytary, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály (1974–dosud)
Scott Travis – bicí, perkuse (1989–dosud)
Časový přehled

Diskografie
Související informace naleznete také ve článku Diskografie Judas Priest.
Studiová alba
Rocka Rolla (1974)
Sad Wings of Destiny (1976)
Sin After Sin (1977)
Stained Class (1978)
Killing Machine/Hell Bent for Leather (1978)
British Steel (1980)
Point of Entry (1981)
Screaming for Vengeance (1982)
Defenders of the Faith (1984)
Turbo (1986)
Ram It Down (1988)
Painkiller (1990)
Jugulator (1997)
Demolition (2001)
Angel of Retribution (2005)
Nostradamus (2008)
Redeemer of Souls (2014)
Firepower (2018)

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Iron Maiden

Počátky
Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull.[2] Jeho první nástroj byla akustická kytara,[3] krátce poté si však pořídil svou první baskytaru.[3] Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem.[4] Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim.[4] Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní.[5] Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy’s Kiss.[6] Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila.[6] Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler.[7] Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson.[8] Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka,[8] kterým se stal Dennis Wilcock.[9]


Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu.[9] Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse.[9] Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara).[10] Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi.[11] Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day.[12] Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál.[12] Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla.[12] To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray,[13] oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem.[14] Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free.[15] Později společně působili ještě v několika dalších skupinách.[15] První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku.[16] Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden.

Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer.[17] Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray.[18] Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin.[19] V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu.[20] Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves.[20] Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram.[20] Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson.[21] Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock,[21] na místo kytaristy se vrátil Murray[22] a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray.[23]

Vzestup a první album (1978–1980)

Paul Di’Anno a Steve Harris v roce 1980
Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli[24] až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di’Anno.[25] V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty,[26] a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie.[27] Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo.[28] V sestavě Harris, Murray, Di’Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − „Iron Maiden“, „Prowler“, „Invasion“ a „Strange World“.[28] Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse.[29] Jejím manažerem se stal Rod Smallwood.[30] Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns.[31] Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert).[31] V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce[32] a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI.[33]

Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes.[34] Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu „Strange World“.[35] První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu.[36] Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu.[37] Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu.[37] Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson.[38] Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr.[39]

Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album.[40] Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech.[40] Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone.[41] Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl „Running Free“ se skladbou „Burning Ambition“ na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie.[42] Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval.[42]

V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye.[43] Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest[44] v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas.[45] Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády.[45] Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis.[46] Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss.[47] Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat.[48] Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn[49] a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith.[50]

Druhé a třetí album (1980–1982)

Dave Murray a Adrian Smith v roce 1982.
Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou.[51] V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios.[52] Produkce se tentokrát ujal Martin Birch.[52] Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech.[53] Album vyšlo 9. února 1981.[54] V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě.[55] Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii.[56] Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di’Annovi.[57] Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických.[58] Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest.

Po neshodách s Paulem Di’Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981.[59] Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku.[60] Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii.[61] To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem,[62] jako náhrada přišel Nicko McBrain.[63]

Zbytek osmdesátých let (1983–1988)

Bruce Dickinson
V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii.[64] Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách.[64] Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě.[65] K albu vyšly dva singly − „Flight of Icarus“ a „The Trooper“, a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA.[66] Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave.[67] Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku.[67] K nejznámějším skladbám z alba patří singly „Aces High“ a „2 Minutes to Midnight“, další známou písní je pak třináctiminutový epos „Rime of the Ancient Mariner“, který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour,[67] při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků.[67] Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985.[68] V roce 1985 skupina spolupracovala na filmovém hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň „Flash of the Blade“.

Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu.[69] Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě.[69] Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba.

Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son.[70] Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988.[70] Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: „Can I Play with Madness“, „The Evil That Men Do“, „The Clairvoyant“ a „Infinite Dreams“, všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti.[70] Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii.[71] Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney.[72]

Smithův a Dickinsonův odchod (1989–1993)

Janick Gers a Steve Harris
V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England.[73] Album pak vyšlo v listopadu 1989.[74] Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P.[73] (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion[75] a Ianem Gillanem z Deep Purple.[76]

Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith.[77] Jako náhrada přišel právě Janick Gers.[78] Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch.[79] Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo.[80] Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl „Bring Your Daughter… to the Slaughter“, který se vyhoupl na post nejvyšší,[80] kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího.

Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios.[81] Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992.[81] Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl „Be Quick or Be Dead“, který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith.[82] Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson.[83] Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu.[84] Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington.

Nový zpěvák (1994–1998)

Blaze Bayley
Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993,[85] se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane.[85] Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu.[86] Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995.[86] Albu se dostala velmi špatná kritika[87] a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − „Man on the Edge“ a „Lord of the Flies“.

Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně „Futureal“ a „The Clansman“. Od dubna do prosince pak následovalo další turné,[88] při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas.[89] Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen.[90]

Smithův a Dickinsonův návrat (1999–2005)
Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami.[91] Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku.[92] V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků.[93]


Steve Harris, Dave Murray, Janick Gers a Adrian Smith.
Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards.[94] Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − „Wildest Dreams“ a „Rainmaker“. Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed… ‚Til I’m Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004.[95]

Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně.[96] Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou.[97] V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death.[98]

Současnost (2006–dosud)

Boeing 757-23A upravený pro turné Somewhere Back in Time World Tour, které probíhalo v letech 2008 a 2009
Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl „The Reincarnation of Benjamin Breeg“, druhý „Different World“ následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music.[99] Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb.[100] V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra.[101]

V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze.[102] Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666.[103] Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným „Ed Force One“, které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson.[104][105]

Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu.[106] Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010.[107] Produkce se opět ujali Shirley a Harris.[108] Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011.[109] V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo!.[110] V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden.[111] V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let.[112]

V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken[113] a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris.[114] V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album.[115] Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné.[116] Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015.[117] Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny.[118] Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající 117 vystoupení. Kapela při turné létala na zakázku upraveným vlastním letadle, oproti předchozím turné došlo ke změně typu, tentokrát to byl Boeing 747-400. Z turné vzešlo koncertní album The Book of Souls: Live Chapter, které vyšlo v listopadu 2017.[119] Od května 2018 až do roku 2019 by kapela měla odehrát turné nazvané Legacy of the Beast World Tour.

Členové

Iron Maiden v roce 2012
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden.
Současná sestava
Bruce Dickinson – zpěv (1981–1993, 1999–dosud)
Steve Harris – baskytara (1975–dosud)
Dave Murray – kytara (1976, 1977–dosud)
Adrian Smith – kytara (1980–1990, 1999–dosud)
Janick Gers – kytara (1990–dosud)
Nicko McBrain – bicí (1983–dosud)
a

Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník

Diskografie

Adrian Smith, Dave Murray, Janick Gers, Steve Harris.
Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden.
Studiová alba
Iron Maiden (1980)
Killers (1981)
The Number of the Beast (1982)
Piece of Mind (1983)
Powerslave (1984)
Somewhere in Time (1986)
Seventh Son of a Seventh Son (1988)
No Prayer for the Dying (1990)
Fear of the Dark (1992)
The X Factor (1995)
Virtual XI (1998)
Brave New World (2000)
Dance of Death (2003)
A Matter of Life and Death (2006)
The Final Frontier (2010)
The Book of Souls (2015)

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Jak vydělali Iron Maiden na pirátství?

 

Iron Maiden „zatočili“ se stahovači jejich hudby po svém a vydělali na tom. Inspirace i pro další kapely?
Pirátství hudby nechalo za sebou již několik uzavřených nezávislých vydavatelství (1/3 v USA, 70% v Británii), snižuje i příjmy kapel napříč všemi žánry. Díky moderním techologiím a sociálním sítím Iron Maiden vystopoval zemi s nejvíce piráty a vyrazili je „zkásnout“.

 

 

zdroj: ironmaiden.com

 

Citeworld.com popisuje, jak Iron Maiden vyřešil svou situaci s piráty. Za všechno mohou data, které sesbírala služba Musicmetric.com a předala je kapele.

Na internetu není příliš soukromí, vše je sledováno a to platí i pro stahování hudby, legální i té nelegální. Legální možnosti stahování pomocí Amazonu či iTunes jsou celkem populární, ale stále je válcují různé share servery či torrenty.

Právě na analýze torrentů postavila služba Musicmetric analýzu, kterou předali kapele. Zjsitili, že nejvíce dat s jejich songy končí v Jižní Americe, konkrétně Brazílii. Další závěry analýzy spočívaly na sociálních sítích jako Facebook či Twitter, kde mají Iron Maiden také velmi početnou řádku fanoušků ze zemí Jižní Ameriky.

Jak vydělali Iron Maiden na pirátství?
Místo právníků vyslali sebe. Nic nenahradí živý koncert Iron Maiden. Záznam z Youtube je fajn, ale mrazivou atmosféru s min. 30+ tisíci fanoušky to nenahradí. Na základě tvrdých dat, která nelžou se začali více soustředit na Jižní Ameriku – poslední dva live záznamy jsou z Chile a část Flight 666 má také původ v zemí Jižní Ameriky.

Koncerty byly vyprodány. Fanoušci si užili svou kapelu, kterou znali pouze z kradených mp3 a kapela tak na nich i vydělala (koncert v Sao Paolu kapele vynesl 2,5 milionů USD). Win-win situace.

Iron Maiden od doby, kdy vyrazili se svým Ed Force Onem i na jih, získávají stále nové a nové fanoušky na sociálních sítích a velmi pravděpodobně nové posluchače – možná přes BitTorrent a možná už i jinou metodou a tito posluchači se příště staví na jejich koncert a přikoupí si i jejich tričko.




Návod pro ostatní kapely?
Iron Maiden je kapela, která je vzorem mnoha kapel, pro mnohé lidí je náboženstvím. Britové mají skvěle podchycenou i tu část finanční. Proč nějak trestat fanoušky za to, že jim stahují hudbu, protože třeba nemají jinou možnost, když se jim mohou nabídnout s live vystoupením a třeba prodat i tričko ve stánku? Fanoušci budou poctěni návštěvou jejich modly a splní sen mnohých.

Pro kapely již dávno není samotný prodej alba primárním zdrojem příjmu, jsou to právě koncerty či merchandise, které představují největší díl koláče. Takže vzkaz Maidenů pro další kapely:

Najděte si, odkud jsou vaši fanoušci a vyrazte tam!
Jak se díváte na toto řešení, jak získat peníze z pirátů? Připadá vám fér? Jak byste to řešili vy?

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Bloger na spolupráci

Ahoj Všichni milovníci dobré rockové muziky náš blog hledá další blogery kteří budou spolutvořit příspěvky na blogu. A pomohou docílit , aby tento blog přinášel nejnovější informace o rockové muzice a rockových muzikantech z různích koutů ať už u nás tak ii ve světě .A dále abychom si dopručili koncerty a i kapely které nemusí být známé široké veřejnosti.V případě zájmu napište do komentáře kontakt na Vás a my se s Vámi spojíme a domluvíme se na formě spolupráce .



Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Ahoj všichni!

Vítejte na rockerově blogu . Blog věnovaný všem správným muzikantům .Boj za záchranu muziky .







Rubriky: Nezařazené | 1 komentář